Z Pekla na hrad Drahotuš a k Žabnickým vodopádům

Fotografie (53) • Foto: Franta

Od Čertových kazatelen jsem se po silničce vedoucí podél toku Jezernice vrátil nazpět k ústí Studeného žlebu a odtud se pustil dolů Pekelskou dolinou. Potok skákající od břehu ke břehu byl překlenut mnoha zánovními mostky s masivním zábradlím a pohled na okolní srázné svahy připomínal průchod pralesovitou soutěskou. Už doma jsem si podle map.cz udělal orientační náčrtek a zakreslil na něj místa, na nichž se černají vstupy do starých břidličných štol, ale v praxi mi byl naprosto k ničemu – k bývalým podzemním dolům totiž z údolí nestoupala jedna jediná viditelná pěšina a bez nich nebyly v té zelené džungli k nalezení!

Po necelé půlhodince pochodu mé nožky minuly obytné a hospodářské stavení, z jehož dvora vesele ržáli koně a dorazily na rozcestí. Přímo do prudkého svahu směrem na východ stoupala lesní cesta, která mne podle vlastnoručně zrobené mapky měla přivést ke zřícenině hradu Drahotuš. Nejprve ale bylo nutno zdolat víc jak stometrové převýšení, naštěstí alespoň formou prudkých serpentin. Přitom na mne z protějšího lesního svahu hlasitě „zabékal“ podrážděný srnec, kterému se přítomnost člověka v jeho revíru ani trošku nezamlouvala. Pak stoupání konečně ustalo, dál cesta pokračovala vysoko nad dolinou po vrstevnici a po dvou kilometrech chůze mne odměnila omezeným výhledem do hlubiny údolí Pekla a na sníženinu Moravské brány. To až ale těsně před vstupem do areálu zříceniny.

Hrad Drahotuš se nenachází poblíž stejnojmenného bývalého městečka (dnes součást Hranic), ale na okraji Oderských vrchů nedaleko obce Podhoří, z níž je přístupný po modré turistické trase. Cesta sice není delší jak pár stovek metrů, zato prudce stoupá až ke starobylému kamennému mostku, od nějž je zřícenina dostupna po lesní komunikaci vedoucí už po vrstevnici. Hrad sám zaujímal z taktického hlediska velmi nezvyklou podobu, neboť nebyl zbudován na vrcholu samostatného kopce, ale na strmém hřebeni nad okrajem údolí Pekla. Přitom byl od severu až po mnohem mírnější svah temena kopce chráněn soustavou propojených fortifikačních opevnění, takže délka hradu dosahovala od severu na jih několik set metrů!

Když jsem si celý areál důkladně prolezl, v šíleně strmém terénu s přídavnými hradními opevněními se pak zamyslel nad tím, s jakou chutí asi sem nahoru stráže do služby chodily a jakým utrpením pro jejich kolena bylo už jen sejít shora do hradní kuchyně na oběd a poté se vrátit nazpět k vechtrování.

Do hradního jádra vedla cesta od rokle z mostkem nejprve na samý jih ostrožny k věžové bráně a dál do něj vstupovala po schodech anebo po rampě. Jádro je učebnicovou bergfritovou hradní dispozicí, kde se na severu nad nejméně dvouprostorovým palácem k nebi tyčila válcová věž, která měla průměr 9 metrů. Z paláce zůstalo dodnes zachováno nevysoké přízemí, které bylo odkryto při nelegálních amatérských vykopávkách v dvacátých letech minulého století.

Z mohutné věže bohužel zůstaly zachovány jen velké kusy zdiva připomínající kusy skal, které byly výbuchem střelného prachu rozmetány po okolí. Destrukci přitom neprovedly nepřátelské síly, ale bylo tak učiněno na příkaz posledního majitele hradu. (K tomu se ale dostaneme později.)

Hrad byl chráněn od západu i východu šíjovým příkopem hlubokým 11 metrů, skalnatý příkop oddělující zbytky zdiva věže od hřebene nad hradem dosahoval hloubky dokonce 15 metrů.

Směrem k severu je hřeben přetnut ještě několika dalšími příkopy a vyvýšenými pahorky, na nichž stávaly věžovité strážní objekty zbudované ze dřeva a hlíny.

(Celým areálem dnes prochází dobře vyšlapaný, leč strmý chodník a kromě pohledu na fortifikační zbytky mi nabídl i několik nádherných vyhlídek do hlubin údolí Pekla a na okolí Moravské brány.)

Hrad Drahotuš nechal zbudovat roku 1278 Bohuš z Třeblovic. Tento pán s erbem dvou beraních rohů sloužil za krále Přemysla Otakara II. jako kastelán v Olomouci. Později obdržel titul maršálka a tučnou výsluhu, jež mu umožnila vystavět si vlastní opevněné sídlo. Roku 1371 jej získal moravský markrabě Jindřich, později náležel Cimburkům. Při konci husitských válek se hradu násilně zmocnil husita a zemský škůdce Boček Puklice z Pozovic, který se stal realizátorem nového opevnění se samostatnými pevnůstkami, chránícími hradního jádro od severu.

O něco později se hrad Drahotuš vrátil do rukou rodu Cimburků (Janu Tovačovskému) a ten jej spolu s panstvím roku 1476 prodal Vilémovi z Pernštejna. Vilém posléze vybudoval v kraji okolo Bečvy rozsáhlé panství, jehož centrem se stal hrad Helfštejn.

Drahotuš se tak rázem stal hradem bezvýznamným a zbytečným... a aby se jej nezmocnili nepřátelé, nechal jej mocný Pernštejn raději rozbořit.

„Hradem pustým“ je označován od roku 1543...

My, turisté, bohužel nemáme křídla, abychom před návštěvou lokality nejprve mohli jako ptáci provést rekognoskaci terénu a potěšili se na něj i pohledem z výšky, zato máme k dispozici klasické kartografické listy. A pak také ty, které po vyťukání hesla mapy.cz vyplní celou obrazovku vašeho PC.

K čemu by nám byly perutě - vždyť tomu, kdo má jakous takous představivost a umí v mapách číst, snadno se podoba místa podle zakreslených vrstevnic v hlavě promítne.

I já si před návštěvou údolí Pekla všechna zajímavá místa na monitoru pečlivě nastudoval. Krom jiného mne zaujaly ikonky opuštěných podzemních dolů na břidlici, nazývaných souhrnně Špirutovými děrami a rozhodl se je (pokud možno všechny) navštívit.

Jak už jsem se tady ale zmínil, byla tohle všechno čirá utopie. V praxi by to možná šlo v době vegetačního klidu, ale určitě ne teď v měsíci květnu, kdy byla veškerá flóra bláznivě rozpučelá...

O jednu z nejzajímavějších „děr“ jsem přesto nepřišel. Ony se totiž nenacházejí jen ve svazích horní části údolí, ale také vysoko nad ním na a pod temenem bezejmenného vrchu, který je sousedem kopce Juřacka (589 m). Sedlem prochází z Uhřínova ke zřícenině Drahotuší a Podhoří modrá turistická trasa. Západním směrem od něj vede k odpočívadlu a vyhlídce na údolí Peklo po zpevněné komunikaci půl kilometru dlouhá neznačená odbočka. Při konci cesta vbíhá do hvozdu a jen asi 100 m od vyhlídky míjí ohrazené ústí kráteru s černým jícnem propasti v jeho středu. Oplocení a výstražná cedulka mají svůj význam: brání vstupu nadmíru zvídavým človíčkům (mezi něž patřím i já), aby nespadli do svislé, 14 metrů hluboké šachty!

Já se k ní nedostal popisovaným směrem, ale naopak: na temeno kopce jsem vystoupal chodníčkem od fortifikačního systému hradu Drahotuš a narazil nejprve na vyhlídku s odpočívadlem a piknikující mladou rodinku. Poněvadž jsem měl na náčrtku zakreslenu i jednu štolu, která měla být odsud vzdálena jen asi 200 metrů níž ve svahu, zeptal jsem se hlavy rodiny, jestli k ní nezná nějaký schůdný přístup. Nevěděl, ale vytáhl mobil, najel na aplikaci mapy.cz a potvrdil, že se ta štola opravdu nachází jihozápadním směrem od nás. Když jsme se ale zahleděli dolů, zjistili jsme, že k tomu, abychom se k ní strmou strání dostali, museli bychom být - ne lidmi, ale kamzíky!

(Pravděpodobně k ní nějaká pěšinka vede, ale tu znají jen místní...)

I musel jsem se spokojit jen pohledem na tu „propast“... a o něco později, když jsem už sestupoval po úbočí Juřacky naproti Uhřínovu do úzké doliny k Žabnickým vodopádům, se zamyslel nad lidskou pošetilostí.

Jakýsi Eduard Špiruta byl tím dobrodruhem, který se kdysi snažil v té šachtě a štolách nalézt zlato, jenže jeho úsilí nebylo korunováno úspěchem a nakonec přišel o veškerý svůj majetek!

(V ještě dávnějších časech – ve středověku, byly prý drahocenné kovy v okolí doliny Peklo skutečně nalezeny, ale Špiruta měl holt smůlu a v podzemí narazil jen na samou jalovou horninu.)

Ale popojeďme raději dál:

Vodopády jsme zvyklí vídat v daleko vyšších pohořích, takže pro mnohé bude asi notným překvapením, že se několik menších nachází také v Oderských vrších. Kdo trochu zná geomorfolofii této vrchoviny, divit se nebude, protože ví, že zdejší hluboce zaříznutá údolí byla vytvořena erozí. A tam, kde vodní tok narazil na pevnější podloží z kulmských hornin, musí dodnes to kamennýten schod překonat formou vodopádku nebo aspoň kaskády.

Na mapách.cz jsou v oblasti vyznačeny ikonky vodopádů s názvy Partutovický vodopád a Loučská kaskáda, ale ty prý po většinu roku trpí nedostatkem tekoucí vody. Náhoda (a flexibilní změna trasy) zapříčinila, že jsem měl možnost spatřit jiný oderský „vodoskok“ nazývaný Žabnickým vodopádem.

Ony jsou vlastně tři, zato velice dobře přístupné od rozcestí silnice na Podhoří a Uhřínov, kde od něj na samém okraji hradby Oderských vrchů vede do bezejmenné doliny lesní cesta. Hned od mostku přes potok je vidět první z nich, který sice nedosahuje výšky ani 1.5 metru, ale je z nich nejpůsobivější. Abyste si jeho krásu naplno vychutnali, doporučuji sestoupit do skalnatého koryta potoka.

Kousek nad ním se nachází vodopádek nejvyšší (1.8 m), ve skutečnosti úzká, ale malebná kaskáda.

Ten třetí, který se má nacházet asi o sto metrů výš proti proudu jsem bohužel nespatřil, neboť jsem lesní cestou procházel opačným směrem a hukot neviditelného vodopádu dalece přehlušoval hluk vozidel z blízké dálnice.

Pod vesele si pobublávajícími Žabnickými vodopádky se hned za mostkem nacházela silniční křižovatka s autobusovou zastávkou. Nejblíž odtud leží vesnice Podhoří, jejíž střed byl po silnici vzdálen asi 1.5 km. Jenže mně se v horkém odpoledni nechtělo kráčet po rozpálené a rušné komunikaci a raději využil lesní cestu, vedoucí od potoka do dědiny těsně nad chatovou osadou.

Za ní jsem narazil na nečekaně impozantní skalní defilé, dlouhé téměř 50 metrů, které se strmě tyčilo z už tak strmého lesního svahu nad cestou a jehož nejmohutnější prostřední útvar dosahoval stupňovitě výše jistě takových 15 metrů!

Podle prvního letmého pohledu jsem zjistil, že se jeho stavebním materiálem staly (tak jako v okolí) prastaré kulmské horniny. V tomto případě drobové slepence. Jedinou zmínkou, kterou jsem o nich pak doma nalezl na googlu, byl obrázek s polským textem, že prý se jedná o starý opuštěný lom.

Já si ale ty místy zvrásněné skalní stěny z jejich úpatí velmi dobře prohlédl a řekl bych, že se ten „inostráněc“ mýlí: mně totiž skály připadaly naprosto přírodní... a kdyby se v minulosti kámen z nich opravdu lámal, musel by být v okolí vidět alespoň náznak nějaké přístupové cesty.

O něco dál se přede mnou hvozd směrem k dědince Podhoří otevřel a já vyrazil do jejího středu už po silnici. Dnes je městskou částí Lipníka nad Bečvou vzdáleného asi 5 kilometrů, ale v minulosti byla podhradní vsí hradu Drahotuš. První zmínka o ní se v análech objevila roku 1371, kdy ji spolu s hradem zbudoval bývalý olomoucký kastelán a maršálek Bohuš z Třeblovic. Později panství přešlo do rukou Ctibora Tovačovského z Cimburka, od nějž je roku 1476 koupil mocný Vílém z Pernštejna. Vilém byl už vlastníkem i sousedního zboží hranického a poznenáhlu obě panství spojil v jedno jediné. Pod Hranice pak Podhoří spadalo až do roku 1848.

Od LP 1976 je částí hranického konkurenčního sídla a žije v ní necelých 350 obyvatel. Rozkošná vesnička s upravenou návsí je rozložena ve svahu pod úpatím strmé hradby Oderských vrchů a její největší stavební pozoruhodnost, nacházející se v dominantní poloze na nejhořejším konci, je dobře vidět z dálnice, ba i z oken vlaků projíždějících Moravskou bránou.

Jedná se o stavbu sakrální - o kostel sv.Havla, který nás při pohledu zblízka překvapí – na rozdíl od množiny kostelů barokních, zbudované za Habsburků - svou starobylostí. Hlavně pak jeho věž! Určitě se najdou mnozí „znalci“, kteří si budou tak jako já myslet, že právě ona byla zbudována již ve středověku, jenže je tomu přesně naopak: ke gotickému objektu s románským jádrem byla přistavěna až v roce 1717! (Její předchůdkyní byla v sedmnáctém století zvonice dřevěná.)

Jednolodní kostel byl vystavěn z cihel a kamene. Strop v chrámové lodi je rovný,v předsíni a sakristii klenutý a kůr s varhanami stojí na dvou kamenných sloupech. Při venkovní opravě kostela roku 1845 se jeho interiér nacházel ve velmi zoufalém stavu a obraz sv.Havla opata na starém oltáři byl poškozen. Po opravě exteriéru přibyly na jižní věž chrámové lodi sluneční hodiny s nápisem Smrt jistá – hodina nejistá.

O něco později se započalo s přestavbou sakristie a původní cihlová podlaha v chrámové lodi byla překryta dlažbou kamennou. Nový oltářní obraz toho, jemuž byl kostel zasvěcen, byl namalován podle fotografie obrazu, který namaloval Karel Škréta pro chrám v Rychnově nad Kněžnou. Původní vybavení interiéru se nedochovalo – vše bylo postupně nahrazeno novým.

Na kostelní věži se v těsném sousedství nachází zvon nový a starý. Mladší pochází z dílny L.Dytrychové v Brodku u Přerova a přibyl zde roku 1980, kdežto jeho kolega tady visí už od Léta Páně 1717.

Po letmé obhlídce kostela zvenčí (probíhal zde právě pohřeb) nezbylo než urychleně a s vyplazeným jazykem seběhnout dolů na náves, odkud mi za několik minut odjížděl busový spoj do Hranic k vlaku. Naštěstí jsem oba spoje stihl. Na otrokovickém nádraží jsem pak při přesunu k trolejbusu utrpěl psychický šok i drobnou nehodu: v tom šíleném parnu byla totiž venkovní zahrádka hospody pod „Mašinkou“ už volně otevřená a při pohledu na číšníka, procházejícího okolo mne s táckem plným napěněných sklenic piva, jsem si poslintal roušku jak ten Pavlovův pes!

Poslední aktualizace: 13.8.2020

Z Pekla na hrad Drahotuš a k Žabnickým vodopádům na mapě