Cesta do oderského Pekla
Všechny cesty prý vedou do Říma a na opačnou stranu zase, dle zákona logiky, do pekla. Dost možná, že jedna z nich bude i ta moje...
Abych si udělal alespoň částečnou představu kam jednou přijdu, podnikl jsem do toho nejbližšího průzkumnou výpravu. Tohle moravské Peklo se nachází u obce Podhoří, dědinky přilepené k úpatí hradby Oderských vrchů, jež chrání směrem od severu Moravskou bránu.
Pokud by snad moravskoslezským patriotům bylo líto, že se v naší končině nachází jen jedno jediné, mohou si spravit náladu návštěvou míst nesoucích jméno inferna i v sousedních Čechách. Jejich obyvatelé jsou národem početně větším (tudíž i hříšnějším), a právě proto si zaslouží ta pekla hned dvě!)
Peklo u České Lípy je Národní přírodní památkou a kromě chráněných bledulí v něm návštěvník může spatřit také množství skal a v kaňonu zúžených míst. Ty našim bojácnějším prapředkům zřejmě připomínaly vstupy do podsvětí, ve kterém se to jen hemžilo rohatými.
Další Peklo se nachází na rozcestí turistických tras v hlubokém údolí Metuje mezi Náchodem a Novým Městem nad Metují. Kdysi tady stával mlýn Pekelec, který byl architektem Dušanem Jurkovičem přestavěn na výletní restauraci. Dnes v renovovaném interiéru uvidíme nejen mnoho čertovských ozdob, ale můžeme si z jídelního lístku objednat i rozličná pekelná pošušňáníčka.
Oderské Peklo je hluboce zaříznutým a stísněným údolím tvaru V, kterým v délce víc jak šest kilometrů protéká potok Jezernice. Temena svahů lemujících jeho tok se přitom nacházejí o celých 200 metrů výše! V centrální části doliny se nachází hájovna, u níž za první republiky stávala vyhlášená výletní restaurace, kterou rádi navštěvovali „cestovatelé“ až z daleké Olomouce. Vše se bohužel změnilo vznikem Vojenského újezdu Libavá a dlouho předlouho byl vstup do překrásné a romantické doliny obyčejným smrtelníkům zakázán.
V současnosti je možno určitá předsunutá místa újezdu navštívit o sobotách, nedělích anebo svátcích. Údolím prochází po celé jeho délce asfaltová silnička, po níž vede cyklotrasa. No a pěším turistům je zase zpřístupněno po zeleném značení ze Slavkova a žlutém od Uhřínova.
Pak už záleží jen na každém z nás, jestli se bude kochat pouze okolními převážně listnatými lesy, které rostou mezi starými polomy na extrémně strmých svazích anebo navštíví i dnes už pozapomenuté skalní útvary Čertových kazatelen.
Kazatelny jsou v Pekle tím nejpřístupnějším a nejhezčím skalním uskupením, ale i jinde zdobí svahy údolí nespočet větších či menších skalních výchozů, jejichž stavební materiál vznikl už za prvohor v období karbonu. Tudíž se jedná o „kamení“ tvořené jílovitou břidlicí anebo drobovým slepencem.
Kvalitní břidlice se kdysi v údolí těžila z několika štol, které jsou sice na mapách.cz v terénu vyznačeny přesně, ale k nimž bohužel z doliny nevede žádná viditelná přístupová pěšina. Musíme se proto spokojit s návštěvou jen jednoho, zato pohodlně dostupného místa, jež se nachází vysoko nad Peklem poblíž uhřínovského kopce Juřacka.
Poslední hojně navštěvovanou lokalitou v Pekle, nacházející se vysoko nad začátkem doliny, jsou zříceniny kdysi mocného a rozlehlého hradu Drahotuš, kolem něhož prudce klesá z Uhřínova dolů do Podhoří modrá turistická trasa.
Já výpravu do Pekla podnikl o druhém květnovém státním svátku a s výpravou mohl být víc jak spokojen, neboť proběhla po celý den za svitu sluníčka. Přejezd vlakem z Otrokovic do stanice Drahotuše u Hranic navíc zpestřilo několik drobných perliček:
Ačkoliv byl příjezd vlaku do Prahy avizován jak nápisy na světelné tabuli, tak i hlášením nádražního rozhlasu, přesto se do mého vlaku EC Bohumín, který do Otrokovic přijel jen pár minut před „pražákem,“ nacpaly dvě mladé ženy s dětmi i kufry. Teprve po mém upozornění zjistily svůj omyl a naštěstí ještě stačily rychle vystoupit.
V Přerově cestu zase obzváštnil přesun náhradní busovou dopravou, ale informace o tom, kde je vlastně ten autobus přistaven, chyběla. Bylo nutno se přeptat v pokladně a přitom běželo o minuty!
V busu jsem pak byl v jedné obci svědkem „moderního“ víkendového předání dvou dětí mezi rozvedenými rodiči: matka jej po zastavení vystrčila čekajícímu taťkovi do náruče, akorát křikla - „Tak zítra odpoledne v pět! - a tím bylo vše odbyté...
V Lipníku nad Bečvou následoval přestup osazenstva našeho busu do vlaku, no a v příští stanici jsem už vystupoval.
Příjemné nádražíčko v Drahotuších bylo stíněno krásnými velkými lípami a necelou hodinu bych tu na bus do Středolesí na lavičce u knihy čekat určitě vydržel... jenže v tak hezkém ránu se mnou šili snad všichni čerti! Při studiu cedule s jízdním řádem jsem zjistil, že spoj jede i přes asi 2 km vzdálený Milenov a mne napadlo obec s asi 430 obyvateli v rychlosti navštívit.
Rozhodně jsem nelitoval. Cestou se mi směrem k jihozápadu otevřel pohled na hrad Helfštýn (dosud „ozdobený“ ramenem jeřábu nad rekonstruovaným hradním palácem) a k severu na svahy Oderských vrchů strmě spadajících do středomoravské sníženiny. Před začátkem obce jsem narazil na stínem tří stromů chráněný kamenný kříž a na upravené návsi na zajímavý Pomník padlým, kterých bylo v první světové válce jen z Milenova 17!
Hlavní částí pomníku je krásný reliéf matky s dětmi stojícími pod lípou a marně vyhlížejícího svého muže. Sokl zdobí z čelní strany reliéf anděla vznášejícího se nad mrtvým soldátem a z ostatních tří stran jsou na něm umístěny medailonky s portréty a jmény padlých.
Tou nejvýznamnější milenovskou památkou je kaple Nanebevzetí Panny Marie z roku 1870, jejíž opravená růžovo-oranžová fasáda zářila na návsi jen o kousínek dál. Prve tu stávala stará dřevěná zvonice, ale protože byla už v notně dezolátním stavu, podopořil vznik nového sakrálního stavení i drahotušský farář, do jehož farnosti Milenovští spadali. Základní kámen byl položen po prusko-rakouské válce v červnu 1867 a na výstavbě jednoduché jednolodní kaple s malým presbytářem se dobrovolně podílela celá obec. Tu největší práci ale samozřejmě odvedli zedničtí mistři. Závěrem byla na břidlicovou střechu osazena malá věžička (osmiboká lucerna s jehlanem a křížkem), do níž byl zavěšen zvon. Interiér zkrášlil oltářní obraz s motivem Nanebevzetí Panny Marie a oltářní sloupoví, které zrobil stolář z Polomi. Mládež pak uspořádala finanční sbírku, z níž byl zakoupen druhý obraz se sv.Cyrilem a Metodějem. Ostatní vybavení bylo pořízeno z darů. Brzy nato byl před kaplí vztyčen kamenný kříž a jižní stěnu kaple ozdobily i sluneční hodiny.
Po prohlídce návsi byl už nejvyšší čas přesunout se na busovou zastávku. Spoj naštěstí jel načas. Po podjetí tělesa dálnice bus vykonal krátký odskok do dědinky Podhoří (v ní jsem nakonec k večeru mé pěší putování ukončil) a po návratu zpět na rozcestí se začal nečekaně prudkými serpentinami lesem šplhat nahoru na temena kopců. Projel Uhřínovem, následovalo ještě několik minut jízdy a tu ukončil na točně velmi půvabné vesničky, jejíž stavení už byla rozhozena na drsné náhorní planině Oderských vrchů.
Ačkoliv je od Hranic vzdálena téměř 10 km, je dnes jejich místní částí (Hranice VIII – Středolesí). Největší pamětihodností obce je kostel sv.Antonína Paduánského, který stojí poblíž busové zastávky na rozlehlé návsi v samém středu obce. Původní české obyvatelstvo Středolesí se po třicetileté válce ocitlo díky novým německým usedlíkům v menšině a ti si zde roku 1817 vystavěli klasicistní kostel. Stavba je to jednoduchá – přízemím věže vede vstup do obdélné chrámové lodi a na ni navazuje půlkruhový presbytář.
Roku 1972 byla na kostele nahrazena šindelová střecha plechovou a fasáda nastříkána břizolitem. Na začátku nového tisíciletí se chrám ocitl v tak dezolátním stavu (prasklá klenba a narušená statika), že hrozil zřícením. Naštěstí byl roku 2009 opraven a dnes tento filiální kostelík spadá pod farnost Drahotuše.
Jak už název vesničky Středolesí napovídá, vybojovala si svůj životní prostor vyklučením hvozdu. Stalo se tak za pánů z Drahotuš, pod jejichž panství kolonizační osada spadala a první zmínka v kronikách o ní pochází z roku 1365. Od roku 1622 patřila Dietrichštejnům, kteří zde zbudovali velkostatek. Původní obyvatelstvo bylo české, po třicetileté válce díky německým přistěhovalcům už smíšené a Němci později v obci získali většinu. Vesnice se v jejich jazyce nazývala Mittelwald. V osmnáctém století zde stála rychta, v níž bydlel rychtář, později se rychtáři změnili na starosty. Ještě v roce 1900 mělo Středolesí 296 obyvatel, po druhé světové válce byli Němci odsunuti a roku 1950 ji obývalo ještě 135 lidí. Dnes jich zde nastálo žije jen okolo 60, ale díky „přespolním“ vypadá celá dědinka tak malebně, jako by byla osídlena jen samými chalupáři a ten původní les se od vesnice na všechny světové strany o hodný kus vzdálil.
V obci končí silnice a okolo ní se rozprostírají mírně svažité pastviny. Sice tady chybí nějaký výrazný kopec, ale z toho, který se nazývá Chladný chlum, je prý daleký rozhled po okolí a vidět jsou až Beskydy. Středolesím protéká potok, která se vlévá pod Potštátským skalním městem do Veličky a právě tady na východě se okraj náhorní planiny prudce lomí a spadá strmými svahy do jejího skalnatého a zalesněného kaňonu. Směrem na západ se pastviny svažují do oblasti vojenského újezdu Libavá (v této oblasti přístupný o víkendech), odlesněný terén náhorní planiny (řádil zde nenasytný kůrovec) je zbrázděn už zalesněnými roklemi, klesajícími do divokého a stísněného údolí Pekla. Na sever a na jih od obce ráz krajiny připomíná náhorní rovinu a je pravdou, že tady nahoře vládnou oproti nedaleké Moravské bráně mnohem drsnější přírodní podmínky.
Jak už jsem se zmínil, je nejhodnotnější památkou Středolesí klasicistní kostel sv.Antonína Paduánského zbudovaný roku 1817 a různě po obci stojí tři kaple Božího těla. Pod severovýchodním okrajem dědinky jsem v malé kotlince narazil na tři menší, ale moc pěkné rybníky a nad nimi na částečně udržovaný starý německý hřbitov.
V minulosti tady stával i jeden vodní a větrný mlýn, ale oba už zanikly. I když jsou Středolesí malou vesničkou, můžou se pochlubit i jednou „novostavbou“ - hasičskou zbrojnicí a k občerstvení místních (ba i zbloudilých turistů) samozřejmě nechybí ani jedna menší, zato sympatická hospůdka.
Od horního konce vsi jsem jistý časový úsek putoval po silničce šplhající po travnatých temenech náhorní roviny a odbočkou se dostal nad horní konec Studeného žlebu. Okolní holé stráně připomínaly po návštěvě kůrovce krajinu z apokalypsy, naštěstí se už všechny svahy zelenaly nově vysazeným, zatím ale nízkým porostem. V polovině Studeného žlebu zůstala ta končina jako z horroru za mými zády a já se najednou ocitnul v „zeleném pekle.“ Těžko hledat jiné pojmenování pro šíleně strmé svahy porostlé mladšími stromy, přičemž padlé kmeny těch starších se válely všude různě po svahu a celek připomínal neprostupný prales.
O kousek níž se moje silnička napojila na hlavní komunikaci vedoucí vlastním údolím Peklo a já se po ní vydal vzhůru dolinou. Okolní extrémně ukloněné stráně byly krom zástupců flóry sem tam přizdobeny i množstvím divokých skalních výchozů. K nim by ale nejspíš dobrovolně nešplhal ani podobný „skálomil“ jakým jsem já...
Ostatně – po stoupající silničce stačilo vydržet ještě nějakou tu minutku pochodu a já poté stanul pod daleko přístupnější skalní jednotkou – pod kdysi slavnými Čertovými kazatelnami!
Poznávavacím znamením lokality bylo úložiště klád a lesní cesta vybíhající od silničky nalevo do hvozdu. Odtud už byla ve svahu pod stromy vidět první „kazatelna“, která je stupňovitě vysoká asi osm metrů. Stejně jako její dvě kolegyně, vypínající se opodál, je i ona tvořena kulmskými horninami z období karbonu a to jílovými břidlicemi a slepencovou drobou. Na tomhle prvním útvaru jsou právě dobře pozorovatelné obě horniny, neboť „sokl“ je tvořen břidlicí a hlavní kazatelnovitá nástavba pevnou drobou. Rovný dlouhý vrchol byl dobře přístupný, stejně jako ten u následné, rozložitější skály. Její úbočí členilo několik pilířů a shora a poněkud z odstupu její témě vypadalo jako několik vedle sebe postavených kostelních kazatelen. Poslední skála tyčící se ze svahu vysoko nad lesní cestou byla asi sedm metrů vysoká a její součástí je do svahu vybíhající výchoz, který zdobila miniaturní, zato krásně bizarní skalní brána. Celá soustava tří větších skal a podružných skalek podle mého odhadu přitom dosahuje délky asi 100 metrů.
V časech před vznikem Vojenského újezdu Libavá patřily Čertovy kazatelny k těm nejnavštěvovanějším místům v celém Pekle a výletníci se z tehdy odlesněných vrcholků skal mohli potěšit i pohledem na okolí. Po zřízení újezdu sem byl vstup zakázán a návštěvníci mohli zajímavé, ale už skoro zapomenuté skály skrývající se pod clonou listí stromů, znovu spatřit až v celkem nedávné době.
Pokud se po návštěvě lokality zadumáte nad jejím názvem, nejspíš vám přijde velice výstižný, jenže i on má své „ale“...
Vymysleli jej totiž lidé a já osobně si nedovedu představit čerta, který by odpočíval a svůj kožich vyhříval na vrcholu jedné z nich. Vždyť pro něj by bylo už jen vyslovení slůvka kazatelna (tolik páchnoucí křesťanstvím) těžkým porušením Pekelného desatera a musel by si za trest hubu ihned vypláchnout ďábelskou šaraticí...