Z Plzně přes Belgii do Skotska - 2. část - anglická

Úterý 5.7.2011

Připlutím trajektu do Dovru začíná druhá etapa našeho velkého putování z Plzně přes Belgii až do Skotska. Anglie nás příliš vlídně nepřivítala. Byla tma a lilo. S prvním jsme počítali, ale v tom dešti ta tma byla snad ještě temnější. Naštěstí jsme z trajektu nevyjeli jako první a naštěstí se nám podařilo vyjet správným směrem – na jih směr Folkestone. Nyní jsme ocenili výhodu toho, že začínáme v Anglii v noci – přesně ve 23,30 hodin. Na silnicích byl klid, provoz minimální a my jeli v koloně hezky vlevo, za ostatními projížděli první křižovatky, první kruháče a pomalu se otrkávali, tedy spíš Ota. Já jsem převzala funkci hlídače, aby se zařadil vždy zase pěkně vlevo. A musím říct, že to zvládával. I když nás všichni opustili a odjeli směr Londýn a my už sami pokračovali dál na jih.

Jediný problém byl nepřestávající déšť. Nepočítali jsme s tím, že bychom někde našli klidné místo na přespání, spíš jsme se snažili najít někde nějaký kemp. Podle mapy měl být někde u Folkestone, ale žádné odbočky jsme si nevšimli a vracet jsme se pak už nechtěli. Jeli jsme stále po A259 na jih. Bohužel vůbec nevíme, kde přesně se nám podařilo narazit na odbočku vlevo na camping. Bylo vůbec divné, že jsme si jí v té tmě všimli. Projížděli jsme nějakou obcí, stále dál a dál, jenže u kempu byla závora. A na parkovišti před ním řada karavanů. Moc jsme nad tím nepřemýšleli, zacouvali jsme mezi dva a za chvíli už spali.

Středa 6.7.2011

První ráno v Anglii bylo hodně kruté. Spát jsme šli pozdě, už ale v sedm hodin ráno mne Ota vzbudil, že musíme jet. Měl pocit, že je okolo hodně rušno a že bude nejlepší zmizet. Já ten pocit neměla, bránila se, že chci spát. Když jsem však viděla Otovo odhodlání, že pojede i v tom případě, že já ještě budu vzadu spát, tak jsem se přinutila a přesunula se na místo spolujezdce, abych splnila svoji povinnost hlídače. Jestli jsem tam něco byla platná, těžko říct.

Pokračovali jsme dál při pobřeží. První plánovaná zastávka byla u bílých útesů Beachy Head, ale doufali jsme, že se nám cestou podaří najít nějaké místečko, kde by se nechalo zastavit, uvařit čaj a nasnídat se, případně i dospat. Cestou stále chvílemi pršelo, ale zdálo se, že se to už konečně vybere. Projeli jsme Hastings, přijeli jsme do Eastbourne. Pokoušeli jsme se najít informační centrum, abychom získali nějakou podrobnější mapku. To jsme nenašli, navíc jsme se ve městě tak zamotali, že jsme měli problém dostat se na silnici, která pokračovala v naše plánovaném směru. Ale Ota to nakonec zvládl, dokonce perfektně zvládal i jízdu vlevo.

Konečně pří výjezdu z města jsme objevili kiosek a východiště pěších tras na Beachy Head. Aspoň jeden úspěch. V autě jsme něco pojedli, čaj jsme si zašli koupit do kiosku. Bylo to něco mezi rychlým občerstvením, restaurací a kioskem. Ale ceny super. Za jeden čaj 0,90 liber. To je vlasně jako u nás. Trochu jsme se vzpamatovali a vyrazili do kopce k útesům. Už svítilo i sluníčko. Ale bylo to moc fajn, tedy až na ten hrozný vítr, před kterým nás neuchránilo vůbec nic. Dostal se i pod bundu, já si připadala jako míč a nemít své turistické hůlky, měla bych strach, že mne to musí sfouknout. Se „čtyřma nohama“ jsem si připadala jistější.

Kamarádka měla pravdu, útesy rozhodně stojí za prohlídku. Hezky a v klidu jsme si to prošli a asi po 2,5 hodinách nasedali do auta. Teď už musíme ale někde na nějakém klidnějším místě zastavit a trochu si odpočinout. Povedlo se docela za chvilku. Když jsme u restaurace Golden Galleon přejížděli řeku Ouse, zahlédli jsme vpravo poměrně velké a dost volné parkoviště. Zajeli jsme až dozadu. Jenže této skoro ideální možnosti odpočinku předcházelo jedno drobné nedorozumění. Ota chtěl , abych se na něco koukla do mapy a já mu obrovskou mapou samozřejmě zakryla výhled do bočního zrcátka. Vzhledem k tomu, že jsme oba byli nevyspali, unavení, tak jsme se pohádali a bylo po klidu. Ota se urazil, šel se dívat na řeku, tam opřen o zábradlí skoro usnul. Mne veškeré spaní přešlo. Jen jsem se děsila následujících hodin, protože když se naštve, dovede taky dva dny mlčet. No to by ta dovolená pěkně pokračovala. Nakonec se Ota přesunul do auta, oběd odmítl a usnul na sedadle řidiče.

Já pozorovala život okolo. Řeka ve skutečnosti byla hodně zvláštní řeka, která střídavě tekla oběma směry – v závislosti na tom, zda byl příliv nebo odliv. A jakési děcka pod vedením jednoho dospěláka tam zkoušeli na kajaku sjíždět do řeky. Bylo docela zajímavé to vše pozorovat. Pak jsem taky zjistila, že řada turistů mizí kdesi podle této řeky. Docela bych se zašla podívat, ale nechtěla jsem tam nechat všechny věci se spícím Otou. Ten když spí, tak by ho odvezli i s autem. Až doma jsem zjistila, že asi 1 km byly vzdáleny útesy Seven sisters. Ale co, zase nemusíme být všude.

Když se Ota probudil, já se už taky uklidnila, tak jsme se nakonec všemu společně zasmáli a shodli se na tom, že kvůli takové kravině si přece nebudeme kazit dovolenou. Konečně jsme něco pojedli a rozhodli se ještě pokračovat podle pobřeží a pomalu hledat místo na přespání.

Projeli jsme přímo Seafordem. V Anglii v červenci ještě nejsou prázdniny a asi jsme projížděli v době, kdy končí škola, protože jsme viděli řadu mladých lidí stejně oblečených v jednotných uniformách. Bylo to rozhodně pro nás hodně nezvyklé.

Na konci města jsme zahlédli šipku na kempink. Dostali jsme se až k moři, ale nějak jsme o kempink nezavadili. Až pak jsme objevili jakýsi vjezd, co mohlo vypadat na kempink. Ale když jsme se dozvěděli, že tam můžeme přespat, ale že tam není ani voda, ani WC a budou za to chtít 18 liber, tak jsme s díky odmítli a pokračovali dál při pobřeží. Vždyť ještě bylo docela dost času.

Dojeli jsme do Shoreham, kde jsme objevili šipky – „Parkoviště + WC“ a „Parkoviště – pláž“. První vypadalo lákavě, ale bylo to poměrně mezi baráky, WC bylo večer stejně uzavřené a vypadalo to, že je přes den placené. Asi by tu ráno bylo rušno a kdo ví, kolik by nám napočítali. Druhé parkoviště bylo úplně ideální. Bylo to u moře, ale chráněno od moře valem, takže přece jen trochu za větrem. Bylo to stranou lidí, i když se tam ještě občas objevil cyklista, chodec nebo pejskaři. Zaparkovali jsme tam (celkem ujeto 1540 km), ještě se šli projít do města, ale to nás zrovna moc nezaujalo. Brzy jsme se vrátili, udělali si večeři, konečně jsme se i pořádně umyli a ještě nebylo tma, už jsme se zavrtali a za chvilku usnuli.

Čtvrtek 7.7.2011

Ráno bylo skvělé. Nikdo nás v noci, ani ráno nerušil, slabě slyšitelné šplouchání moře působilo jako příjemná hudba. Venku svítilo sluníčko. No prostě krása. Trochu to bylo horší, když jsme z auta vylezli. Bylo zima, foukal ledový vítr. Nesmělý plán na ranní vykoupání v moři jsme raději rychle zavrhli a šli si vzít na sebe ještě jednu mikinu.

Bez velkého zdržování jsme hned po snídani vyrazili. Plán byl jasný. Pokračovat zatím ještě stále na západ. Musíme vidět Katedrálu v Salisbury a když to vyjde, tak bychom mohli přespat někde u Stonehenge. Takže zpátky na A27.

Daleko jsme nedojeli. Asi po půl hodině najednou vidíme skoro přímo před sebou nádherný hrad. Koukneme na mapu, měl by to být Arundel. Nic jsme o tom neslyšeli, ale to neznamená, že to nemůžeme jít prozkoumat. Cesta do města nás zavedla téměř k němu. Za řekou vpravo je velké parkoviště, téměř u hradní brány. Až když jsme zaplatili 2 libry, jsme zjistili, že spousta aut parkuje podél silnice před parkovištěm a zdálo se, že zdarma.

Už jsme se hrnuli k bráně, těšili jsme, jak se na hrad podíváme, jenže hned za bránou pokladna. Je sice pěkné, že mají podle ceny vstupného 4 okruhy, ale nejlevnější byl za 8,25 liber, a to by nás pustili kousek do zahrady se podívat na hrad. Ani by nebylo možno zahradu projít celou a hrad si obejít. To se nám přece jen zdálo docela dost. Nejdražší vstupné bylo skoro 20 liber. Tak jsme se smířili s tím, že hrad neuvidíme, je pečlivě ukryt za vysokými zdmi. Aspoň že jsme ho viděli z auta.

Ale když už jsme si zaplatili parkovné, tak přece hned neodjedeme. Téměř vedle parkoviště byly pozůstatky převorství, na kopci jsme viděli věž katedrály. Ranní sluníčko se rychle schovávalo za černé mraky, které nevěstili nic dobrého. Ale s deštěm se musí počítat. S prvními kapkami jsme došli ke katedrále a ejhle, bylo otevřeno. Co víc si přát. Než jsme si ji prohlédli, přestalo pršet. Opět jsme viděli něco úžasného. Je to menší městečko, poměrně klidné, s pěknou architekturou. Cestou zpátky jsme dokonce zahlédly mimo jiné i část hradu. A za 1,5 hodiny jsme spokojeni odjížděli.

Nebe bylo stále černé, dokonce jedna průtrž nás zastihla na trase, tak jsme si naplánovali ještě jednu katedrálu. Na silnici A27 se nám připletl Chichester. I tam má být zajímavá katedrála. Tak proč se nezastavit. Uvidíme, zda se nám podaří někde šikovně zaparkovat. Odvážně jsme vyrazili podle šipek směr centrum. Když už jsme si mysleli, že tady to nepůjde, zahlédli jsme náklaďák, jak je zaparkovaný v jednosměrce Tower Street napůl na chodníku. Když může on, my taky. Cedule nikde žádná nebyla, parkovací automaty taky ne, tak snad to dopadne dobře. A katedrála byla za rohem. I když už jsme viděli spoustu katedrál v Belgii, ještě jsme se jich nenabažili. Vždy jsme si řekli, nás už nemůže nic překvapit, ale není to pravda. Stále objevujeme něco nového a zajímavého. A totéž i tady. Katedrála opět otevřená, opět vstup volný, takže super. A opět trochu prší. Přesto se jdeme podívat ještě kousek dál na jednu zajímavou stavbu na křižovatce a spěcháme k autu. Při tý vší bídě máme štěstí, auto odemykáme při začínající průtrži.

Teď si povolujeme jen zastávku, abychom něco pojedli a pak rovnou do Salisbury. Ať nám ji nakonec nezavřou. Tu prostě musíme vidět.

Silnice A 27 plynule přechází severně od Portsmouthu na M27, takže přibyl jeden pruh. Jinak se nic nemění, jen jízda je přece jen rychlejší. Orientujeme se podle naší obří mapy, ukazatel na Salisbury buď ještě není nebo jsme ho v dešti přehlédli a tak nakonec nějakým záhadným způsobem jedeme na Eastleigh. Proto raději z dálnice sjíždíme do města, abychom neobjížděli půlku Anglie. A poměrně rychle jsme našli odbočku na Romsey. To už se chytáme, směr je dobrý, tak bychom to měli zvládnout.

Navíc konečně objevujeme pumpu s WC a občerstvením, tak se aspoň můžeme najíst. Tady se na nás opět usmálo štěstí, takže jak říkám, všechno špatné je k něčemu dobré. Na pumpě mají automapu v sešitovém vydání o velikosti větší než A4 za pouhých 4,99 liber. Vybaveni takovouto mapou už musíme najít všechno a hlavně ji nemusíme neustále překládat a rozkládat jako tu naši obří.

A vyrážíme konečně směr Salisbury. Věž katedrály je zdaleka vidět a podle ní se orientujeme i přímo ve městě. Ota má úžasnou schopnost, že i když věž třeba zrovna nevidí a silnice se všelijak klikatí, tak zpravidla dojede tam, kam potřebujeme. Tak je tomu i tady v Salisbury. Parkuje v jedné boční uličce a tvrdí, že je tou kousek. A bylo.

Jen se budu opakovat, že hned při prvním pohledu na katedrálu jsme byli nadšeni. Její krásu umocňuje i její umístění na otevřeném prostoru – ne v městské zástavbě. Tentokrát je vstup do katedrály zpoplatněn. Ale hned další šok prožíváme následně. Při vstupu se nás ptají, odkud jsme a vzápětí nám podávají česky psaného průvodce po katedrále. Tak tohle jsme v Anglii ale skutečně nečekali. Asi už nebudu neustále opakovat, že se nestačíme divit nad zázraky architektury, obzvlášť v této katedrále, která má samé nej.

A zase jsme se cestou k autu zakoukali na zajímavé budovy, zajímavé uličky, až jsme zjistili, že jsme jinde než naše auto. Opět musím uznat, že Ota zabodoval a po chvilce váhání vyrazil správným směrem. Já už skoro podléhala panice, protože jsme si vůbec nezapamatovali, v jaké ulici parkujeme. A vykládat někomu lámanou angličtinou, že jsme jeli za věží katedrály a zaparkovali na její dohled, nevím, zda by nám rozuměli a co by si mysleli.

Ale dopadlo to dobře. A díky naší nové mapě jsme se i velice rychle zorientovali a vyrazili po A 360 ke Stonehenge. Časově to vycházelo úplně přesně dle našich představ. Dojet tam ještě za světla, ale už po uzavírací hodině. Chtěli jsme tyto až posvátné kameny vidět, ale skutečně se nám nechtělo platit poměrně vysoké vstupné za to, abychom mohli v oploceném areálu tyto kameny obejít. Od kamarádky jsme se dozvěděli, že není možno se jít podívat až přímo ke kamenům, ani si na ně sáhnout. A když je narváno, davy lidí postupují za sebou jako ve frontě. Pokud je areál uzavřen, je možno z trošku větší vzdálenosti si vše v klidu prohlédnout i nafotit. Pletivo s velkými oky tomu skutečně nebrání. Takže to by nám vlastně stačilo.

Ale to jsme netušili, že vstup do areálu je možný až do 19. hodin, ale o to nám to vyšlo líp. Přibližně ve tři čtvrtě na 7 jsme dorazili na stále ještě otevřené neplacené parkoviště s WC a pokladnou. Do areálu se procházelo tunelem pod silnicí. Ale lidí již vevnitř bylo skutečně jen pár a i ty za chvilku odešli. V 19. hodin uzavřeli i vjezd na parkoviště. Trošku jsme měli strach, aby nebyl problém vstupu na parkoviště, příp. při odjezdu, ale takových „čumilů“ tam bylo spousta a nikdo to neřešil. Takže super. Za podívání jsme byli rádi a musím říct, že takhle to zcela stačilo.

Teď už jen zbývalo najít místečko na přespání. Na kopci s výhledem na Stonehenge jsme sice viděli nějaký karavan, ale tam se nám nechtělo. Foukal až ledový vítr a tam to bude určitě ještě horší. Při příjezdu jsem se všimla, že před parkovištěm je odbočka i na druhou stranu - do údolíčka. To by mohlo být lepší. Zhruba v nejnižším místě u menšího lesního porostu se nechalo i zaparkovat (ujeto 1710 km). Úplně ideální místo, schované za větrem, ukryté od civilizace. Využila jsem posledních slunečních paprsků k večerní hygieně, ale měla jsem to jen tak tak, abych nebudila veřejné pohoršení. Najednou okolo proběhl jeden běžec a za chvilku za ním druhý. Tomu stačilo, že tam viděl auto. A už se zvedal ze země. Nevím, jak by to dopadlo, kdybych tam běhala polonahá. Ale to byly jediné dva rušivé elementy a pak už jen úplný klid, který jsme si konečně taky užili. Kromě piva otevíráme i láhev vína a užíváme si siestu.

Pátek 8.7.2011

Jak je v Anglii snad zvykem, po příjemném slunečném večeru se v noci spustil liják a ráno to vypadalo, že snad nikdy nepřestane. Z okna auta jsme pozorovali rozmočenou cestu a na okolních pastvinách ovce a krávy, kterým déšť vůbec nevadil. Moc se nám vstávat nechtělo, ale tady zůstat nemůžeme.

A tak jsme proti svému zvyku den začali tím, že jsme nad mapou plánovali další cestu. Na jihu jsme se zdrželi dost dlouho a tak se musíme poměrně rychle vydat k severu. V úterý musíme být již v Edinburgu. Proti plánu proto vynecháváme Západní pobřeží. A volíme téměř přímý směr na sever se zastávkou v Gloucestru. Vzhledem k tomu, že vybíráme prohlídku spíš menších měst, Birmingham objedeme z východu a raději se zastavíme v Kenilworth castle. A když to dobře vyjde, třeba tam najdeme i nějaké šikovné místečko na přespání.

Zabráni do studování mapy jsme si ani nevšimli, že přestalo pršet a mraky se začínají protrhávat. Co víc jsme si mohli přát. A tak rychle udělat snídani a vydat se na cestu. Stále si nemůžeme zvyknout, že tady se počasí strašně rychle mění. Prší často, ale zpravidla ne dlouho.

Při přípravě na odjezd jsme zjistili, že nám zespodu nějak vlhnou naše postýlky. Samozřejmě jsme to hned podrobili pečlivému průzkumu, abychom zjistili, že nám při dešti od země cáká do auta. Podvozek auta je lehce zrezivělý, už jsme ho však nestačili před odjezdem nechat opravit. Kamarád nás přesvědčil, že tak hrozný to není, že z auta na zem nespadneme, že to počká. Že nám tam bude zatékat, to nás nenapadlo. Ale protože Ota v sobě nezapře elektrikáře a všude s sebou vozí elektrikářskou izolační pásku, tak jsme závadné spoje oblepili, lehce navlhlé deky rozložili v autě a vyrazili za dalšími zážitky. Snad to do večera uschne.

Abychom nemuseli projíždět blátem a největšími loužemi, rozhodli jsme se pokračovat dál po cestě, která mírně stoupala. Když to včera mohli proběhnout běžci, určitě to projedeme i my. Povedlo se a za chvíli již na hlavní silnici bereme ten správný směr. A za necelé dvě hodiny parkujeme v jednom ze vzdálenějších koutů na parkovišti u obchodního centra Tesco v Gloucestru. Už jsme potřebovali doplnit zásoby potravin, k obědu jsme si koupili uzenou rybu, k večeři kotlety, samozřejmě i chleba, nějaké ovoce, ale i pivo a víno. Musíme přece ochutnávat místní speciality. Ceny jsou ve větších obchoďákách skoro srovnatelné s našimi, až nás to příjemně překvapilo. Rybu jsme snědli hned ještě na parkovišti a vyrazili směr katedrála, jejíž věž jsme zahlédli nedaleko.

Podle mapy zde mají být i ruiny převorství, objekty zapsané na seznamu Unesco. Na ty jsme narazili téměř během chvilky. Nějak jsme nemohli věřit tomu, co vidíme. Nádherně zakonzervované, takže to vypadá skutečně zachovale a při tom si uvědomujete, jak tu na vás dýchá historie. A co je překvapivé, je možno si to vše krásně projít, téměř nikoho nepotkáváme. Skoro jsme zapomněli na katedrálu. Ale připomněla se sama svojí nádhernou zvonkohrou. Vstup opět volný. A jen budu opakovat stále a totéž. Katedrála je jedna hezčí než druhá a vždy objevujete další nové zajímavosti a vidíte další nádheru. Křížová chodba této katedrály byla použita při natáčení filmu o Harry Potterovi.

Po krátké procházce a plni dalších nových dojmů nasedáme do auta a odjíždíme. Hezké počasí zatím stále trvá a tak nám dojmy nic nekazí. Dokonce nám náladu nezkazila ani bouračka, se kterou jsme se na M5 za chvíli setkali. Byla to první nehoda, kterou jsme za týden cestování viděli a při ujetí skoro 2 tisíc km, to byl docela úspěch. Navíc nehoda nebyla vážná, byly to spíš odřené plechy. Sice jsme poměrně za chvíli viděli ještě jednu, ale bylo to něco podobného. Přece jen i tam v pátek odpoledne je větší provoz a řidiči asi méně pozorní. Ale vždy vše probíhalo v klidu, žádné zranění a tak skutečně nebyl důvod nechat si tím kazit náladu. Odbočili jsme po A46 na Evesham a pak již jen bylo nutno si hlídat tohle číslo a vždy správně odbočit. Křižovatky vždy byly řešeny jako kruhové objezdy, číslo silnice bylo vyznačeno na jízdním pruhu a tak stačilo si jen najet do správného pruhu a ten vás sám vyvezl správným směrem. Takže v podstatě hrozně jednoduché. I když je pravda, že než jsme se zpočátku takto zorientovali, dělali jsme na křižovatkách občas trochu zmatky, občas jsme si kolečko zopakovali, než jsme vyjeli správným směrem. Ale naštěstí vše bez problémů. Takže, pohodička.

Když jsme odbočovali do Kenilworth, tak nám bylo jasný, že do hradu se už nedostaneme. Při odbočování jsme se utvrdili v tom, že to chce vědět nejen místo, kam chceme jet, ale i čísla silnic. Při odbočce na A452 nebyl Kenilworth vůbec uveden, i když to bylo hodně blizoučko. Ten byl uveden až na následujícím kruháči. Ale tentokrát jsme to zvládli a ke hradu se bez problémů dostali. Ale samozřejmě do 19 hodin otevřeno nebylo.

Zaparkovali jsme před hradem a rozhodli se pokusit ho alespoň obejít. Už jsme potřebovali i trochu pohybu. Okolo hradu byl ještě nízký dřevěný plot, možná sloužil i jako oplocení pastvin. A v plotu vrátka a za plotem cestička. Takže bezva, jdeme. Bohužel moc jsme toho přes kamennou zeď neviděli, ale aspoň se projdeme. A najednou jsme objevili, že zadní vrata jsou otevřená. Nikde nikdo nebyl, ale zvědavost nás přemohla a tak jsme odvážně vkročili dovnitř. Nejdřív jen na kraj – trošku se porozhlédnout, ale zvědavost byla silnější. Zčásti se jednalo o zříceninu, park byl krásně udržovaný, na druhé straně – u hlavního vchodu bylo vidět, že jsou budovy zcela zachované. Později jsme zjistili, že na hradu se na víkend chystá pravděpodobně obdoba našeho „oživení hradu“. Občas někdo prošel, něco donesl, u hlavního vchodu bylo rušno. Ale nás si nikdo nevšiml. Přestali jsme mít strach, že nás tam zamknou a zříceninu jsme si kompletně doslova prolezli. Jen přímo k bráně a k obytným domům jsme raději nešli. Zřícenina a vůbec celý objekt je nádherný a tak jsme měli radost dvojnásobnou. Zítra se nemusíme návštěvou zdržovat a hned ráno můžeme vyrazit a navíc jsme ušetřili. Za osobu se zde platí 8 liber. Okružní cestu okolo hradu jsme dokončili a v pohodě se dostali k autu.

Teď už jsme měli opět jen jediný problém, resp. dva problémy: kde se najíst a kde přespat. Ale ten první začal být důležitější. A tak jsme chtěli jen někam zajet, abychom nebyli moc na očích a udělat si večeři a pak se uvidí. Když jsme vyrazili na procházku okolo hradu, zahlédli jsme vlevo lesík. Zkusíme tam zajet. Ze silnice tam vedla odbočka, která nás vítala na hradu. Nic víc. Po pár stech metrech jsme dojeli k velkému parkovišti. Do dneška nechápu, jak to tam fungovalo. U prvního vjezdu bylo psáno, že je placené, u druhého – neplacené. Prostor uvnitř nebyl rozdělen, oba vjezdy byly opatřeny závorou s poznámkou, že parkoviště je od 21,30 do 5,00 uzamčené. A nikde nikdo, nádherné místo na uvaření večeře s vyhlídkou na hrad, i by se nám tam líbilo přespat.

K večeři jsme si udělali přírodní kotlety s rýží, takže příjemná změna, Ota si otevřel i pivo (v nejhorším to odřídím já) a čekali jsme, co se bude dít. A dělo se. Přesně ve 21,30 přijel chlap, celý potetovaný, že z něj šel skoro strach a zkoušel nám vysvětlit, že tam zůstat nemůžeme, že to musí zamknout. My mu zase vysvětlovali, že se ráno chceme jít podívat na tu slávu, co bude na hradu a ať nám řekne, kde je v blízkosti nějaký kemp. A protože o žádném nevěděl, tak jsme se domluvili, že nás tam zamkne a v pět odemkne a že tam můžeme přespat. Páni, to byla klika. A ta krása. Klid, samota, krásné prostředí a dle tachometru ujeto 1970 km. Dali jsme si tedy ještě pivo a snad ještě nebyla ani úplná tma, už jsme spali jako dřevo.

Sobota 9.7.2011

Ráno jsme se probudili do nádherného slunného dne. V noci nás nic nerušilo, ani jsme ráno neslyšeli odemykání závory. Když přijelo první auto, už jsme byli po snídani, měli sbaleno a chystali se na odjezd. Nejdůležitější bodem dne bylo sehnat vodu. Nějak nám zásoby dochází a u pumpy a větších servisů na dálnici zpravidla teče jen horká voda. No, uvidíme.

Takže poslední pohled na hrad a vyrážíme. Večer bychom chtěli být v národním parku Peak District. Při průjezdu městem se nám podařilo najít další zajímavou stavbu - Kenilworth Clock – městské hodiny. Stojí v těsné blízkosti kruháče na B4103, nedaleko hradu. Postavil je r. 1906 jistý pan Turner na památku své zesnulé ženy. To jsme ale zjistili až doma.

A teď už hurá na sever. Brzy jsme se dostali na M69 a u Leicestru na M1, kde jsme se zastavili hned na obřím parkovišti u benzínky. Parkoviště to bylo obrovské, ale s vodou to bylo horší. Tak jsme akorát prohlédly zde nabízené prospekty, něco vybrali a brzy pokračovali dál. U Nottinghamu bylo parkoviště trochu menší, ale zde jsme byli výrazně úspěšnější. Objevila jsem WC pro invalidy, kde se nechala poměrně dobře voda natočit. Sice kohoutky jsou těsně nad umyvadlem, ale my byli pro tento případ vybaveni trychtýřem s hadičkou. Tak jsme natočili asi 15 litrů, opět posbírali další prospekty a pokračovali dál.

Protože provoz byl na dálnici minimální, cesta rychle utíkala a tak jsme se rozhodli udělat si přestávku v Bolsover. Podle mapy tam má být zajímavá památka a od dálnice to není daleko. Odbočku jsme našli snadno a po A632 jsme se dostali až k zámku. Parkoviště myslím nebylo placené. Něco jsme pojedli k obědu a vydali se k zámku. Ota se pokusil mne přesvědčit, že mám jít dovnitř sama, vše nafotit a jemu pak vše popsat. Ale to se mi zdálo jako hodně velká hloupost, takže to neprošlo. Buď oba nebo nikdo. A protože vstupné bylo 8 liber, bylo rozhodnuto. Objekt se zdál veliký, podle vystavených fotek i zajímavý.

A udělali jsme dobře. Uvnitř opět byli zříceniny i budovy se zachovalými malbami. U nás jsme zvyklí, že místnosti uvnitř zámku jsou vybaveny dobovým nábytkem a řekla bych, že i sály jsou výrazně větší. Zdejší místnosti byly poměrně malé, ale některé s úžasnými malbami, štukovou výzdobou, nádherným obložením a se zachovalými krby. Prohlídku jsme nakonec protáhli na 1,5 hodiny. Prostě jsme si to užívali.

Do parku Peak District to nebylo už daleko. Zpátky k dálnici, ale pokračovat rovně až k Chesterfieldu, a dál po A 619, a na jednom z kruháčů na A623. Bohužel jsme dost dobře nevěděli, kam se vrtnout. Park je veliký a tak jsme dle mapy vybrali tento směr – Castleton, Hope. Bylo tam nejvíc červeně označených míst, tj. míst turisticky zajímavých. Původně jsme chtěli dál odbočit na A 625, ale kupodivu jsme si všimli šipky na Eyam – historická obec. Podle mapy jsme zjistili, že je to kousek a vlastně skoro na trase, a protože změna je život, jedeme do Eyam. Zaparkovali jsme na Church Street a vyrazili dál pěšky. Je to pěkně udržovaná stará vesnička s kamennými domky.

Za necelou hodinku už zase sedíme v autě a jedeme po naprosto úzké okresce, která vede přes eyamskou slatinu. Třeba uvidíme něco zajímavého. Ještě jsme pak vyjeli po příšerné kamenité cestě na jeden kopec s dalekými výhledy do kraje, kde jsme vlastně prvně viděli obrovské plochy vřesovištˇ.

Ale teď už opravdu dál. Je pozdní odpoledne, jsme v parku, kde těžko budeme moct někde na divoko přespat. Přes slatinu jsme projeli na A6187, odbočili vlevo a zastavili jsme se ve vesničce Hope, která dle naší mapy měla být centrem parku, kde dle mapy mělo být i informační středisko. To jsme nenašli, tak jsme se ještě šli podívat ke zdejšímu farnímu kostelíku Sv. Petra, trošku jsme se prošli, popojeli ještě do Castletonu. Cestou jsme narazili asi na dvě šipky, označující možnost kempování, ale byla sobota a všude měli plno. Tak tohle jsme nezvládli. Trošku jsme byli zklamaní i z celého národního parku, okolo byly kopce, ale krajina se nám nezdála zas až tak zajímavá. Nakonec jsme se vydali dál po silnici – zdálo se, že vede přece jen někam k horám, že je tam vidět nějaká soutěska. A před ní parkoviště. Tak se aspoň půjdeme projít nebo to obhlédneme a druhý se sem vrátíme. A najednou se před námi skutečně objevily Hory. Skoro jsme už parkovali (parkoviště zde je placené), když jsme zjistili, že soutěska je průjezdná. Tak konečně jedeme do hor. Zkusila jsem to vyfotit jen z auta. Silnice je úzká a nechtěli jsme riskovat zbytečným zastavováním. Byla to hezká cesta, i když ne dlouhá. Mírně se stoupalo, okolo strmé skály, nasvícené odpoledním sluncem. Jen Ota jako řidič si to moc neužil. A najednou jsme se dostali na náhorní planinu jako do jiného světa. Nádherně zelené zvlněné pastviny, oddělené od sebe kamennými zídkami, občas se pasoucí ovečky. A samozřejmě byly vidět i další Hory. Tak tohle je konečně ten národní park. Dostali jsme se na křižovatku, ale najednou jsme nevěděli, kam jet. Tak jsme zastavili, kochali se a že prostudujeme mapu a uvidíme. Za chvíli jsme viděli i bez mapy. Zase se na nás usmálo štěstí.

Slyšeli jsme, že jsou v Anglii farmy, kde je možno přespat. A právě u vjezdu k jedné takové jsme parkovali. Viděli jsme, že přes pastviny vede asfaltka, vjezd byl uzavřen kovovou brankou. Až když jsme se všimli, že je zde poměrně velký provoz, každý si otevře a zase za sebou pečlivě zavře, tak jsme si řekli, že to zkusíme taky. Maximálně nám někdo vynadá. Nevynadal a my skoro nevěřili tomu, co jsme viděli. Projížděli jsme pastvinami, ovečky se vůbec nebály, až jsme po chvilce dojeli skutečně na farmu. Stačilo jen otevřít si další vrata a už jsme byli na úžasném tábořišti. Takhle to dělali všichni. Jen my jsme nějak nevěděli, jak to chodí a tak jsme slušně zaparkovali kus před vchodem a čekali na hospodáře. Naštěstí už bylo večer a tak přišel domů, zapsal si SPZ, poptal se, odkud jsme, zaplatili jsme 12 liber a bylo to. Cena byla skutečně zajímavá, zvlášť ve srovnání s cenami v ostatních již plných kempech. Prostor byl veliký, mohli jsme si vybrat místo, kde se nám líbilo. Za kamennou zídkou jsme zahlédli pasoucí se koně. No prostě idylka. Protože byla sobota, bylo zde i spousta „pohorek“, jak jsme říkali mladým lidem, kteří v pohorkách s batohy na zádech vyráží na víkend do hor.

Mimo kemp, přímo v prostoru farmy, byli k dispozici záchody, umývárny i sprchy i samostatný prostor na mytí nádobí s teplou vodou. Takže naprosto dostačující. Chtěli jsme začít tím, že se osprchujeme a pak až se pustíme do večeře. Že voda ve sprše (i studená) teče jen po vhození 50 centů, to jsme si samozřejmě všimli, až když jsme se vysvlékli. Je jasné, že peníze jsme s sebou neměli. No, tak jsme si to holt zopakovali o chvilku později ještě jednou. Jen jsme z toho měli legraci a ještě jsme se radovali, že to dopadlo takhle. Představa, že by chvilku voda tekla, my se namydlili a pak teprve sháněli peníze, to by bylo přece jen horší.

Večer se kemp ještě trochu zaplnil, ale bylo vidět, že to je kemp pro lidi, kteří si chtějí užít přírody a ne nočního flámování. Ještě snad nebyla ani tma a v kempu to všechno ztichlo. Možná to bylo i tím, že se zapadajícím sluncem se rychle ochlazovalo. My si na zahřátí uvařili grog a taky šli spát. Ujeli jsme celkem již 2170 km.

Neděle 10.7.2011

V noci a vlastně i ráno byl nádherný klid, nedalo se to srovnat se spaním v kempu u Bruggy. Naše „pohorky“ vstávali ráno překvapivě brzy, aby brzy vyrazili do hor. Ale zvládli to v úplné tichosti. Když jsme se vzbudili, byla jich většina už pryč.

Ráno ještě svítilo sluníčko, ale brzy se začali vytahovat ošklivé mraky. Přesto nás to neodradilo od výstupu na horu Mam Tor. Trochu jsme si prohlédli blízké okolí, či spíše výhledy z našeho vrcholu, popojeli kousek směr Edale a doufali, že se nám na trase podaří někde šikovně zaparkovat. Nakonec jsme auto odvážně nechali na zastávce autobusu, odkud vyrážela cesta směr vzhůru. Zde zdaleka není takové značení, na které jsme zvyklí u nás. Narazíte na šipku, která určuje první směr a pak děj se vůle boží. Tak to na nás působilo. Na pastviny je vstup běžně dovolen, dokonce přes zídky jsou vždy vybudovány schůdky nebo stupínky, po kterých se nechá přejít. A nebo jsou přímo vrátka, která vždy musíte za sebou zase pečlivě zavřít. Jedněmi takovými jsme prošli a vydali se kamsi do kopců. Před námi se otevírali nádherné pohledy, cesta byla poměrně pohodlná, později i dlážděná obrovskými kameny. Tak tady se skutečně snad nedalo zabloudit, i když je fakt, že se zde scházela řada cest z různých směrů.

Na vrchol jsme se nakonec dostali zhruba za půl hodiny. Tak to jsme čekali, že to bude delší a horší. Nahoře nás překvapili do kamenů zapuštěné pravděpodobně železné prvky. Já jsem z toho byla mírně v šoku, ale nikoho jiného to neudivovalo. Škoda, že počasí nevěstilo nic dobrého. Jinak bychom se určitě vydali i na protější kopec. Určitě by to byla pěkná procházka po hřebenech. Ale takhle jsme to raději otočili zpátky. Nemusíme zbytečně moknout, v autě se to přece jen špatně suší.

Při zpáteční cestě si musím připomenout jednu příhodu. Otovi přišla SMS a tak mi ji čte – určitě hlasitěji, než kdybychom byli doma mezi Čechy. Dostal zprávu od svého kamaráda, že se mu narodil synek, včetně míry. A najednou z davu, který stoupal proti nám se ozvalo česky: „Ahoj, tak gratulujeme!“ Tak to bylo docela příjemné překvapení.

S prvními kapkami jsme dorazili k autu. Tak se nám nakonec v národním parku líbilo. Do Hope jsme se dostali přes Edale. Cestou jsme potkali partu cyklistů, kteří statečně v dešti šlapali do kopce. Přiznám se, tak to jsem jim vůbec nezáviděla.

My jsme vyrazili snad nejkratší cestou k dálnici M1. Ještě jsme se zvládli na chvilku zastavit a pokochat se pohledem na rozsáhlá vřesoviště, která zde již začínala kvést. Ale protože parkoviště bylo placené a nechtěli jsme se zdržet, tak jsme rychle raději odjeli. Chtěli jsme ještě zvládnout návštěvu města York, o kterém jsme slyšeli samou chválu. Za dvě hodiny bychom tam mohli být.

Po dálnici cesta skutečně rychle utíkala, jen Ota už začíná dělat blbosti. Okolo města Leeds jsou samé mohutné nájezdy, výjezdy a najednou Ota povídá: „Co se děje? Nemáme 2. půlku?“ Chvíli nechápavě, až vyděšeně koukám, co se stalo. Když mi to ještě jednou zopakuje a doplní gestem, tak mi dojde, že myslí silnici. Jedeme po dálnici, ale druhá půlka – protisměrná se nám skutečně ztratila. To bylo radosti, když se zase objevila.

Z dálnice odbočujeme na York po A 64. A Ota za chvíli zase perlí: „Už abychom tam byli, už mne to nebaví. Mám absťák, chci vidět nějakou památku.“ Naštěstí památky máme rádi oba a tak se společně těšíme. Už zase trochu sprchlo. Ale začíná mne bolet hlava. Moc na to netrpím, že by byla změna počasí?

Po A1036 jsme zajeli do města a když jsme se dostali ke hradbám, odbočili jsme vpravo a podařilo se nám zaparkovat v Anne Street, ve čtvrti jednopatrových domků. Na zemi byla vyznačena možnost parkování, o placení se nikde nepsalo. A byli jsme blízko centra. Co víc si přát. Pro jistotu jsme si vyfotili název silnice, abychom ještě naše autíčko našli. A vyrazili zpátky ke hradbám a první branou do starého města. Žádné informace jsme o městě neměli, jen že to má být jedno z nejhezčích měst Anglie. Už jen zachovalé hradby na navýšeném náspu nás fascinovali. A když jsme zjistili, že z vnitřní strany je možno na ně vystoupat, byli jsme už úplně nadšeni. Ani jsme se na sebe nemuseli podívat, věděli jsme, že nahoru musíme. Projít se po hradbách a podívat se na město shora, no to musí být krása. A byla bezva celá prohlídka města, resp. části starého města. Za necelé tři hodiny se zdaleka nedalo vše stačit. Ale stačilo to k tomu, abychom si o městě udělali obrázek a souhlasili s tím, že je to nádherné město. Viděli jsme další fantastickou katedrálu, řadu menších kostelů, nádherných starých domů, úzkých uliček, městský hrad, dokonce jsme jsme si poslechli i několik písniček od pouliční kapely. Klidně bychom tu mohli být od rána do večera, bylo by kam se ještě jít podívat. Ale času tolika nemáme a i tahle zastávka zcela stačila. Díky mapce, kterou jsme sehnali v informacích na hradbách, jsme nezabloudili a bez problémů došli i k našemu autu, abychom vyrazili dál na sever. Už se zase zatahuje.

Celodenní program byl u konce, nyní již jen někde najít šikovné místečko. Ale nejdřív se trochu přiblížit k Durhamu, kam jsme se chtěli následující den jít podívat. Dostáváme se do rovinaté oblasti, nezdá se, že bychom mohli najít nějaký lesík, kde bychom mohli přespat trochu ukryti. Na mapě severně od Stockton on Tees je značka Picnic site, kde by se snad nechalo i tábořit. Nic takového jsme však nenašli a jak jsme se okreskami přibližovali k Durhamu, kdesi u Trimdonu u východiště na turistickou trasu jsme našli větší odpočivadlo s malým lesíkem, kde se nám zalíbilo. Cestou nás přepadla mohutná průtrž, ale teď už vylézá sluníčko a nad námi se ukazuje nádherná dvouduha. Tento večer můžeme v dálce pozorovat jen větrné elektrárny. Je zvláštní, jak se dostáváme víc na sever, den se prodlužuje, v deset hodin se ještě ani nestmívá.

Ujeto 2442 km. Po večeři si pochutnáváme tentokrát na jahodách, které jsme koupili v Yorku. Naštěstí silnice není frekventovaná, zdá se že budeme mít i tady v noci klid

Pondělí 11.7.2011

Skutečně jsme si na noc vybrali perfektní místo. Sice u silnice, ale s minimálním provozem. Takže nás nic nebudilo. Vstáváme do slunného dne a po snídani spěcháme do Durhamu. Není to daleko. Ani se nevracíme na dálnici, odbočujeme po A177, která nás dovede skoro až do města. Opět si vybíráme vilovou čtvrť, kde se nechá dobře zaparkovat a hlavně bez placení.

Je od rána krásně teplo, výjimečně vyrážíme v letním oblečení. Mezi nejvýznamnější památky města patří katedrála a hrad z 11. století, které patří mezi památky světového kulturní dědictví UNESCO. A kromě nich jsme zde viděli i pravého anglického strážníka, původní anglické telefonní budky a dokonce i poštovní schránku. S těmi jsme se v Anglii už moc nesetkali.

Procházka městem byla příjemná, památky nádherné. Také jsme zde doplnili zásoby potravin. Neměli jsme už ani chleba. A při zpáteční cestě hned za mostem jsme využili i městské záchodky. Zvenku vypadaly všelijak, ale byly překvapivě čisté a dokonce tam byl i toaletní papír a mýdlo. A to byly volně přístupné. Takže úplná spokojenost. Jen to počasí je zde skutečně hodně nestálé. Než jsme se stačili v autě najíst, už pršelo – a pořádně.

Potřebujeme dále na sever, chtěli bychom dojet do Jedburgu, ale chceme se ještě zajet podívat na Hadriánův val. Hodně jsme o něm slyšeli. Z města proto vyjíždíme severozápadním směrem po A691, přejíždíme na sever po A68. Hadriánův val se nachází převážně poblíž silnice B6318. Na chvíli přestalo pršet, ale stále je zataženo. Projeli jsme asi 8 mílí na západ, trošku jsme se prošli a dokonce i viděli něco ze zbytků původního valu. Potkali jsme i partu turistů, kteří se vynořili z lesa a dál procházeli valem. Je zajímavé dívat se na něco, co je téměř 2000 let staré.

Nakonec jsme se opět za vydatného deště vrátili na A6079 a po A68 už skutečně vyrazili do Jedburgu. Už byl nejvyšší čas, abychom tam dojeli ještě za světla. Je zajímavé pozorovat, jak se najednou mění ráz KRAJINY. Opouštíme anglické roviny a míříme do Skotska.

A tím také končí druhá - anglická část cestopisu a chystá se třetí - skotská.