Z Plzně přes Belgii do Skotska - 4. část - závěrečná
A to je poslední část našeho putování z Plzně Belgii, Anglii do Skotska. Už jsme zase v Anglii. Za dva dny musíme být na trajektu a pak už téměř jen domů. Bylo to super, ale Ota se už těší na pořádné české pivo. Jako pivař tady docela trpěl. To já na tom byla přece jen líp, mám ráda i víno a s tím tu nebyl samozřejmě vůbec problém. Vlastní víno asi nemají, ale prodávají zde francouzské, chillské, kalifornské i australské, a to za docela rozumné ceny. Takže občas jsme si večer i to víno spolu dali.
Úterý 19.7.2011
První anglickou zastávku plánujeme v Penrithu. Podle mapy zde má být spousta zajímavostí, tak si je nemůžeme nechat ujít. A také je potřeba trochu pohybu. Městečko nás nezklamalo, ale ozval se už hlad. Taky už je čas na večeři.
Na 39. výjezdu sjíždíme z dálnice a za nějakou fabrikou chystáme večeři. Na spaní to tu není a navíc je ještě brzo. Rádi bychom projeli večer okolo Manchesteru – to by měl být klid, ale je to dost daleko. Uvidíme.
Viděli jsme. Potřebujeme natankovat a na dálnici je nafta hodně předražená. Je taky už dost hodin. Sjíždíme na 18. výjezdu do Middlewich a dál do Crewe, kde jsme nakonec přece jen sehnali naftu za rozumnou cenu. Horší je, že se začíná stmívat a my ještě nenašli šikovné místo na spaní. Studujeme mapu a vybíráme nějakou vodní plochu na A51 – Doddington Pool. Kousek před tím se nám před křižovatkou s B5071 zalíbilo na velkém parkovišti u nějaké restaurace (ve Walgherton). Vedle je dětské hřiště, tak snad nebude problém. Zaparkovali jsme na nejvzdálenějším místě, doufaje, že nás nikdo neuvidí. Dokud bylo okolo restaurace rušno, bylo vše v pohodě. Když majitelka chtěla objekt zamknout, všimla si nás. Raději jsme na její volání k ní vyrazili, aby nakonec nevolala policii. Ale byla hodná, když jsme jí problém vysvětlili, popřála nám dobrou noc a odjela. To jsme si oddychli. Ale to už bylo 11 hodin. Nějak jsme to natáhli. Na zahřátí vaříme grog z whisky a už netvrdíme, že se na jihu ohřejeme. Už máme ujeto 4120 km.
Středa 20.7.2011
Ranní probuzení bohužel nebylo milé. Bylo 6 hodin, najednou přijeli nějací řemeslníci s výsuvným žebříkem a chystali se cosi opravovat. Ale kraválu nadělali, že jsme se raději rozhodli pro ústup. Na spaní už nebylo pomyšlení a začít tam vybalovat snídani by určitě nebylo nejvhodnější.
Ota chtěl jen popojet kamsi k tomu včera vytypovanému rybníčku, ale ještě že jsme se o to nepokoušeli. Byl celý oplocený - alespoň z té naší strany. Až někdy za čtvrt hodiny někde zastavil. Já při přejezdu zůstala v poloze ležmo, ale za jízdy to zrovna není ideální poloha. Myslela jsem, že si ještě chvilku zdřímnu, ale bohužel – nešlo to.
Naší další cesta směřuje na jih. Ota strašně moc touží podívat se do Oxfordu. Takže nejkratším směrem na dálnici M6 a hurá na jih. Trochu váháme před Birminghamem. M6 se tak nějak rozdvojuje, jedna prochází městem a M6 TOLL město objíždí. Krátce před tímto rozdvojením je informace, že M6 je zpoplatněna. S naší perfektní znalostí angličtiny netušíme, že TOLL je MÝTO a vycházíme z předpokladu, že průjezd městem je zpoplatněn, aby se městu odlehčilo a že tudíž M6 TOLL bude bez poplatku. Proto se vydáváme na okruh okolo města. Brzy však narážíme na terminál a za naši dodávku platíme 10 liber. Tedy tak je to psáno na informačních tabulích. Krom toho, že tento okruh je zpoplatněn, je pro nás další šok při placení tohoto mýtného. Volíme platbu kartou, ale postup byl následující: kartu vložíme do čtečky, nechce to PIN, nepíše to částku, jen to poděkuje a kartu zase vrátí. Takže až doma jsme si ověřili, že si skutečně odečetli těch 10 liber. Trochu drahý průjezd za pár kilometrů, ale za to si to užíváme, jak je tu najednou volno. Všichni ostatní samozřejmě jednou přes město – určitě v koloně. Před rozdělením byl hodně velký provoz. Jen stále nemůžeme pochopit, proč zpoplatňují to, co je pro město výhodnější. Ostatně, jak se říká: „Jiný kraj, jiný mrav.“
Mineme informaci, že se blížíme k odbočce k městu Stratford-upon-Avon. Ota neprozřetelně upozorní, že se tam narodil Shakespeare. Ale vůbec nevypadá, že by tam chtěl zajet. Prvně za celou dovolenou se nemůžeme shodnout, já chci do Stratfordu, Ota doslova odmítá, protože si chce užít Oxford. V tomto případě má výhodu řidič. Až do posledního okamžiku netuším, zda bude vyslyšena moje námitka, že jsme přece vyjeli proti všem plánům velice brzy a že hodina nás tolik nezdrží. Nakonec odbočuje, ale silně se mračí. A to i při hledání vhodného parkování. Jedeme k centru, nechá se parkovat při silnici, kde jsou automaty s hodinovou taxou (1 libra/hod.), ale ihned vidím i placené parkoviště, kde je je psáno 0,9 libry/hod. Tuto variantu vybíráme. Ota je vždy nervózní, když se má za přesně stanovenou domu vrátit. Takže to bych s ním už vůbec nevydržela.
Jeho nechuť zde zastavit naštěstí netrvá dlouho. Při spatření hlavní třídy města je úplně nadšený, jak jsou tu nádherně zachovalé staré domky, ne jednotlivé, ale celé bloky. Nakonec město hodnotí jako jedno z nejhezčích měst Anglie a je skutečně moc spokojený, že na mne dal a že jsme sem zajeli. Není to velké městečko, ale nádherné. Sice jsme nenavštívili muzeum Shakespeara, ale myslím, že to nebylo to nejdůležitější. Ale mohl by tu člověk klidně zůstat i dýl. Zdaleka jsme vše neviděli.
Tady musím vzpomenout jednu příhodu. Když jsme procházeli okolo Harvard House, akorát tam stál kamion a vykládali zboží. Naštěstí se dlouho nezdržel a tak jsem se vrátila tu krásu vyfotit. Najednou koukám před domem stojí ještě popelářský vozík. No to by byla krása. Zahrála jsem si na popeláře a k všeobecnému veselí s vozíkem kousek popojela. Naštěstí si majitel nemyslel, že mu ho chci sebrat, takže se to obešlo bez dalších komplikací. A nejen já, ale i řada dalších turistů má pěknou fotku tohoto nádherného domku.
Ale pak už opravdu odjíždíme do Oxfordu. I zde to nakonec málem dopadlo zcela opačně. Když jsme se přiblížili do centra a chtěli zaparkovat, Otu odradila taxa 3 libry/hod. Měl představu, že tu bude několik hodin a tohle se mu nelíbilo. Téměř marně jsem ho přesvědčovala, že aspoň dvě hodiny tu můžeme zůstat, ale vypadalo to, že prostě z Oxfordu odjedeme. Jak jsou ti chlapi uminutí, hrůza.
Naštěstí nedaleko od centra je parkoviště několika obchodních řetězců, pečlivě jsme prozkoumali všechny přilehlé cedule, ale nikde jsme nenašli nic o minimální době parkování. Takže si Ota nechal říct, zaparkoval a během 10 minut pěšky jsme zpátky v centru. Cestou jsme si koupili bagetu, abychom aspoň něco snědli.
Nakonec se nám podařilo projít se po hradním nádvoří, najít i univerzity. K našemu údivu jsou některé univerzitní objekty přístupné veřejnosti, dokonce i univerzitní kostel, kaple. Musím říct, že do Oxfordu se moc nechtělo mně, tahle obrovská přelidněná města moc nemusím. Ale jak jsme opustili centrum s hradem a procházeli krásným parkem a okolo univerzit, byla jsem už spokojená. Je to všechno úžasná architektura. I když Ota mne překvapil sdělením, že Stratford se mu líbil víc. Myslím, že však těžko jdou tato dvě města porovnávat. Každé je o něčem jiném.
Prohlídku jsme si pořádně vychutnali, i když zdaleka jsme neprošli všechno. Ono se to ani nedá. Za 3 hodiny jsme měli takových zážitků, že jsme se sami rozhodli už toho nechat. Ani tak jsme toho tolik nenachodili, ale zážitky byly víc než dostačující. Kupodivu jsme ani nezabloudili a auto i bez mapy našli.
Z Oxfordu odjíždíme na jih po A34. Zdaleka se vyhýbáme Londýnu. Jednak průjezd po dálnici je zpoplatněn, do Londýna nechceme a hlavně se chceme vyhnout na silnici velkému provozu. Jedeme až do Winchesteru, kde teprve odbočujeme na východ po A272. Až když jsme narazili na parkoviště s vyhlídkou (blízko zastávky autobusu No Man's Land Temp Stop Cheesefoot Head), rozhodli jsme se udělat něco pořádného k večeři. Byl tady klid a to se nám hodilo. Na spaní se nám tu ale nelíbilo. Bylo to přece jen blízko silnice.
Po večeři jsme ještě kousek popojeli, až jsme našli docela sympatickou turistickou odbočku, kde se po chvíli nechalo zaparkovat. Dokonce máme čas i na večerní siestu, vždyť je to poslední večer v Anglii. Dáváme pivo, na zahřátí popíjíme i whisku. Počasí sice nebylo nejhorší, tj. nepršelo, ale léto vypadá jinak. Večer to jistí dvě mikiny. Na tachometru 4464 km.
Čtvrtek 21.7.2011
Ráno se nám nechtělo vstávat, je zima. Pokud se nevyskytne problém s autem, mělo by se to vše hravě zvládnout. Už nám toho do Dovru moc nezbývá. Bohužel se neotepluje a tak holt vstáváme. Poslední vodu spotřebováváme na čaj – nějak jsme to podcenili. Navíc jsem nějaká nastydlá, pro jistotu beru „C“ a Preventan.
Pokračujeme na východ po A272. Před vjezdem na A22 je Servis, kde se konečně nechá nabrat i voda. Po A22 sjíždíme na jih k moři, doufáme, že by tam mohlo být tepleji a třeba se ještě vykoupeme. V Tescu v Bexhilu ještě nakupujeme poslední potřebné potraviny a k Otovo velké radosti jsme objevili ve výprodeji i skládací stolek se židličkami, po kterém toužil, když ho prvně uviděl v kempu v parku v Peak District. Je to pro čtyři lidi a složí se to do velikosti poměrně tenkého kufru. Velikost odpovídá ½ stolku. Když to viděl, byl úplně nadšený. V autě cestujeme časo, tak ho určitě využijeme i pro příští cesty.
Pokračujeme téměř po trase, po které jsme před 14 dny do Anglie přijeli. Nejedeme po dálnici, tolik nepospícháme a ještě si chceme vychutnat atmosféru jižní Anglie. Sice na chvíli zastavujeme i u moře, ale spíš se trochu projít a podívat na vlny. Na koupání to není, teplo vypadá jinak a navíc fouká hodně studený vítr. Tak se aspoň ještě pokochat.
A teď už rovnou do Dovru. Trajekt máme na 23. hodinu, takže času stále dost. První zastávku plánujeme těsně za městem na pláži St Margaret's. Možná to i k Dovru ještě patří. Bylo nám to doporučeno, že tam jsou nejlépe vidět doverské bílé útesy. Moc lidí zde již není a zdá se, že to je i trochu za větrem. Teď už neváhám a prohlašuji, že se jdu vykoupat. Kupodivu se Ota přidává. Nenechá si ujít zážitek koupat se pod doverskými útesy. Voda je studená, moc daleko jsem nedoplavala, ale koukám, že Ota už zase leze z vody. Vzal to hodně rychle. Ale nakonec konstatujeme, že to bylo příjemné osvěžení.
Na přípravu večeře Ota vybaluje nový piknikový stolek a spokojeně usedá. Já chystám poslední večeři v Anglii a musím uznat, že se u stolku bezvadně sedí a hlavně jí. Ještě chvíli pozorujeme lodě – provoz je zde poměrně velký. Po krátké procházce po pobřeží se vracíme zpátky do Dovru, zvenku si prohlížíme doverský hrad, dostáváme se nad útesy, kde je řada cestiček s vyhlídkou na přístav a chvíli pozorujeme provoz v přístavu. Není velký, ale s řadou nadjezdů – na malém prostoru je to poměrně hodně zhuštěné.
Ještě jsme přejeli do centra, zakoupili si na cestu ještě bagetu, prošli se po hlavní třídě, obešli velký kostel a ještě objevili jeden jakýsi polorozbořený. Do přístavu jsme přijeli tentokrát akorát, abychom se zvládli nechat odbavit.
Na rozdíl od cesty do Anglie, kdy nás na trajektu bylo pár, tak nyní snad bylo i vyprodáno. Nejen řada aut, ale i hodně autobusů. Mělo to výhodu, že byly otevřeny obchody a tak jsme si za velice dobrou cenu zakoupili ještě 3 lahve kvalitní skotské whisky, dokonce i nějaké víno. Cena zde byla výrazně nižší než přímo v palírně ve Skotsku. Ale lidí bylo všude hrozně. Dokonce i na toalety byly hrozné fronty.
Pátek 22.7.2011
Do Francie připlouváme vlastně až druhý den. Trochu jsme si na trajektu sice zdřímli, ale asi o to to je horší. Navíc jsem objevila, že pašuju přes hranice klíště. Vylodění trvalo poměrně dlouho, ale konečně už jedeme. Při cestě do Anglie jsme si vyhlédli místo, kde hodláme přespat. Z přístavu je to kousek, jen se nesmí přehlédnout šipka Z1 des Dunes. A to byl ten problém. Ve tmě je to vše nějaké jinačí a najednou se řítíme směr dálnice Dunkerque. Naštěstí se podařilo poměrně slušně se otočit a nalézt to naše 3 týdny staré místečko. Jsou 2 hodiny v noci, ještě jsem nestačila klíště vyndat, ale už se u nás objevili nějací černoši. Nabízeli slívy, chtěli cigarety nebo aspoň zapalovač. Těch jsme naštěstí na zapalování vařiče měli několik, tak jsme jim jeden dali, abychom se jich zbavili. Šel z nich docela strach. Raději jsme se v autě na noc zamkli. Ujeto máme 4747 km.
Ale v noci už byl klid, jen zase pršelo. A to jsme si mysleli, že prší jen v Anglii. Spalo se dobře, vstávali jsme dlouho, ale aspoň jsme se na zpáteční cestu pořádně vyspali.
Po snídani a pečlivém uklizení nakoupených lahví vyrážíme. Ota by nejraději jel rovnou až domů, jak už se těší na pořádné pivo. To mu ale rozmlouvám. Už toho má najeto hodně. Musí si odpočinout. Raději dojet o den později, ale v pořádku. Zatím s tím nesouhlasí, tak uvidíme.
Ve Francii po dálnici nejedeme. Už cestou tam jsme si uvědomili, že nevíme, jak je to se zpoplatněním dálnic a tak se raději držíme okresky a jedeme při pobřeží. V Belgii se již napojujeme na dálnici. Tady už to vlastně známe. Nakonec počasí ukázalo svoji lepší tvář, svítí sluníčko, zdá se, že je teplo. Ale jen do doby, než míjíme odbočku na Oostende. To už se zase ochladilo a prší. Takže žádná změna, ale na to jsme už zvyklí.
Zatím bez přestávek pokračujeme směr Brusel, který jsme samozřejmě chtěli objet. Jenže místo aby měli uvedeno Liege – psali po jejich LUIK. Než jsme si stačili uvědomit, že je to E40, po které chceme, tak už nás kolona vtáhla do Bruselu. No to jsme si dali. Tak jsme aspoň zastavili u Carefouru, kde jsme chtěli koupit nějaký francouzský sýr a taky dát si něco k jídlu. V belgickém průvodci jsem se dočetla, že v těchto obchodních řetězcích se nechá najíst za poměrně slušnou cenu (tedy ve srovnání s belgickými restauracemi). Tak jsme to aspoň vyzkoušeli. Ota si dal ½ kuřete na houbách s hranolkami, já nějaké zapečené těstoviny. Porce stála 9 euro, ale hlavní bylo, že to bylo výborné a že toho bylo dost.
Bohužel nás nenapadlo nic lepšího, než pokračovat dál přes Brusel. Byl to ten nejhorší nápad, jaký jsme mohli mít. Hlavní třídy v Bruselu jsou v podzemí, kde jsou různé křižovatky, občas to vyjede na povrch, aby to zase vzápětí zmizelo do podzemí. Mělo to jen jeden problém. Nikde nebyly žádné ukazatele, abychom pochopili, kudy se z města dostaneme, resp. byly, ale byly zakryté. Těžko říct, proč. Všude bylo jen místní značení. Když už se nám to vše nelíbilo a Ota se rozhodl tunelem nepokračovat a vydat se dál městem, tak po půl hodině ježdění jsme se dostali zpátky k Bazilice Sacré-Coeur. Ota mne chvíli přesvědčoval, že to bude jiná stavba, ale nebyla. Ale aspoň už jsme věděli, kudy jsme se dostali sem a za chvíli jsme minuli Carefour a konečně správně na konci města odbočili na LUIK.
Sice jsme se poměrně dost zdrželi, ale má to taky i výhodu. Viděli jsme tuto unikátní baziliku – dokonce 2x a hlavně – jsme už najedeni. Nemusíme se zdržovat vařením oběda.
Projeli jsme Belgií a už pokračujeme v Německu. Provoz houstne. Chtěli jsme jen na Koblenz, ale na dálnici je upozornění, že je to tam ucpané do vzdálenosti 10 km. Objíždíme to pod Kolínem. Aspoň jedeme, i když taky nic moc. Je už skoro 18. hodin a Ota odmítá si dát pauzu. Já už skoro usínám a to neřídím. A představa, co by se mohlo stát, kdyby začal usínat Ota, mne děsí. Naštěstí projíždíme okolo Siegburgu, kde vidím něco zajímavého. Je už čas i na večeři a tak Ota podléhá téměř násílí a parkujeme na odlehlém místě parkoviště, kde si můžeme namazat i kus chleba k večeři. A vyrážíme se podívat na hrad. Ten je už zavřený, ale je ještě otevřený kostel. Zajímavé jsou i zahrady.
Konečně jsem Otu přesvědčila, že ještě jednu noc přespíme v autě a pojedeme domů až v sobotu. Sice to byla práce, ale povedlo. Odjíždíme směr Frankfurt. Ujeli jsme celkem 5303 km a spíme kdesi před Limburkem na lesní cestě nad tunelem. Je to téměř při cestě, dálnice je trochu slyšet, ale v autě nás to neruší.
Sobota 23.7.2011
V noci bylo jasno, konečně vidíme i hvězdy. Tak ty už jsme hodně dlouho neviděli. Ráno je zima, snad ještě větší než v Anglii. A to je léto. A zase se zatahuje. Vstáváme v 7 a těšíme se domů. Ráno to vypadalo na silnici dobře, ale v 11 hodin už je to hrůza. Vyrojili se Holanďané s jejich obytnými přívěsy a kolona jede skoro krokem. Ota je nervozní, téměř odmítá zastavit i na záchod, o tom, že by byla pauza na jídlo, to si mohu jen nechat zdát. Přehrabuju na zadním sedala zavazadla a hledám, co by se nechalo sníst. Jak se Ota šprajcne, tak vím, že je schopen nejíst, dokud nebudeme doma. Na rozdíl ode mne, já bych jedla pořád. Naštěstí najdu nějaké ještě müsli, tak to snad přežiju.
Provoz houstne, navíc Němci zde stále něco opravují, takže se každou chvíli zmenšuje i počet jizdních pruhů. Když jedeme šedesátkou, tak jsme rádi.
Ale konečně přejíždíme naše hranice. Ani jsme se na sebe nekoukli, ale ve stejném okamžiku jsme oba zařvali Hurá. A pak jsme se rozchechtali. Najednou z nás vše spadlo. Vždyť už jsme doma. Tady v sobotu odpoledne už byl klid, to se to jelo. Ale domů jsme dorazili odpoledne až skoro ve 4 hodiny. A celkem za celou dovolenou jsme ujeli 5820 km.
Když jsem to počítala, tak posledních 500 km po dálnici jsme ujeli za víc jak 7 hodin, což je průměrná rychlost 70 km/hod. Na dálnici, dost hrůza.
Že Otova první cesta vedla do oblíbené hospůdky pro pivo – to snad ani nemusím zdůrazňovat.
A to je konec naší nádherné, ale náročné dovolené. Všechno to odřídil Ota, má přece jen víc zkušeností. Já se zase osvědčila jako navigátor a starala o naše žaludky, většinou jsem vařila, vyšlo to přece jen levněji. A to zase odpočíval Ota. Takže spokojenost byla na obou stranách. Jen si myslím, že bychom to už znova absolvovat asi nemuseli. Těch najetých kilometrů bylo přece jen dost. Ale zážitků ještě víc. A na to se bude super vzpomínat.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Oxford
Půjčovna autPříspěvky z okolí Z Plzně přes Belgii do Skotska - 4. část - závěrečná
