Z Plzně přes Blovicko, Nepomucko na Sušicko – 8. den – Čepice se skleněnou sochou sv. Jana Nepomuckého a Čimice – vycházkový okruh obce

Celou noc bylo poměrně teplo, občas sprchlo. Ráno bylo příjemně, dokonce svítilo i sluníčko. Den v kempu v Čepicích jsme zahájili koupelí v Otavě. Dělám úspěchy, už jsem si do ní sedla. Včera to bylo ale teplejší. Dnes mám pocit, že mi omrzají nohy.

Po snídani jsem zkontrolovala předpověď počasí. Velké změny nejsou. Stále tvrdí, že má odpoledne pršet. Plánujeme tedy jen menší okruh přes Čimické jezírko, zatopený vápencový lom. Zde vytěžený vápenec se vozil k dalšímu zpracování do nedalekých Žichovic. Tam v 80. letech 19. století postavil Karel Klement ze Staňkova průmyslovou vápenku, první v regionu. Je proto považován za průkopníka vápenictví na Horažďovicku. Kdy se přestal vápenec těžit, to bohužel nevím. Vím, že tam bylo nádherně, čistá modrozelená voda. Před mnoha lety jsem tam byla, moc se mi tam líbilo, nejen jezírko, ale i odpočinková místa v lese. Ota to tam nezná. Takže je důvod, proč ho tam zavést.

Jaké bylo moje zklamání, když jsme nahoře zjistili, že vše je oplocené s cedulí "Zákaz vstupu - soukromý majetek", navíc je to vše hrozně zarostlé. Kde jsou ty krásné lesní cestičky? Ani kopec nelze obejít, cesta je uzavřená. Nadávám a vymýšlíme náhradní program. Přece nepůjdeme stejnou cestou zpátky.

Cesta pokračuje do Čimic, pak se po zelené a cyklostezce nechá vrátit zpátky do Čepic. Vyjde to zhruba na 8 km, takže bychom před velkým lijákem mohli být u auta.

Scházíme do vsi, výhledy jsou pěkné, sluníčko svítí. Je však hrozné dusno. Na okraji obce objevujeme 1. zastavení stezky Vycházkový okruh obce, které je věnováno právě nyní už nepřístupného Čimickému jezírku a těžbě vápence. To je příjemné překvapení, dokonce se dozvíme nějaké místní zajímavosti. Celkem jsou 4 zastavení, jsou pěkně udělané, informace zajímavé.

Trošku si tedy v obci zacházíme, abychom 2. zastavení na východě nevynechali. To je věnováno škole, hasičům a okolí obce.

V centru u kapličky sv. Cyrila a Metoděje je třetí zastavení, věnované historii obce. Tady se dozvídáme, že první zmínka o obci je z r. 1357. Než si postavili kapličku, stál v centru obce velký dřevěný kříž, a to v letech 1814 - 1859. R. 1861 ho nahradil železný kříž na kamenném podstavci. V letech 1862 – 1863 byla postavena kaplička ve stylu selského baroka, kříž tam stojí dodnes.

Obec opouštíme po zelené turistické trase. Když už jsme za vsí a myslíme si, že stezka vede jinudy, nacházíme poslední zastavení, které je věnováno zdejší přírodě. Jsme spokojení, cesta se nám líbí. Do Čepic přicházíme po 9 km po cyklostezce, stále svítí sluníčko, i když občas se někde objevují černé mraky.

Zašli jsme na čepické pivo. Včera jsme pracně hledali, kde se pivo vaří a kde se nechá koupit. Pan Vojta Šafář si vařil 5 let pivo doma pro sebe, možná i pro sousedy. Od r. 2017 doma zřídil oficiální Čepický minipivovar. Letos se rozhodl postavit u mostu u řeky kiosek a pivo tak přiblížit k vodákům. Včera jsme ho na staveništi našli, jak buduje, dnes má kiosek otevřeno a jsou zde i vodáci. Tak snad se mu povede. Pivo jsme včera večer ochutnali z petky, dnes jdeme na točené. Dlouho se nezdržujeme, černé mraky se blíží.

Ještě se však musíme zastavit na mostě přes řeku Otavu, kde je od r. 2011 naprosto unikátní socha sv. Jana Nepomuckého. Je vyrobena ze speciálního olovnatého tvrzeného skla. Je oboustranná, takže ji stejně vidí pěší na mostě i vodáci z řeky. Je to největší skleněná plastika sv. Jana Nepomuckého na světě. Měří 1,75 metru. Nápad ji nechat vyrobit a sem umístit měl český hudebník, kytarista Lubomír Brabec, který zde má nedaleko chalupu. A kdo ji vyrobil? Vladimíra Tesařová, česká sklářská výtvarnice. Již na studiích se její práce vystavovaly na výstavách v Japonsku, USA, Itálii, Belgii a v Kanadě. Vyznačuje se tím, že vyrábí velké skleněné plastiky, např. pro komerční banku a českou spořitelnu v Praze. Další unikát, který r. 2001 vytvořila, je rozměrný skleněný oltář pro poutní kostel sv. Vintíře v šumavské osadě Dobrá Voda blízko Hartmanic, který byl r. 1995 zrekonstruován a znovu vysvěcen (před tím sloužil jako vojenské skladiště). Je to třídílný reliéf o rozměrech 4,5 × 3,2 m a váží téměř 4 tuny. Postupně do kostela přibylo čtrnáct skleněných plastik s tématikou křížové cesty a socha sv. Vintíře v životní velikosti. Je to něco naprosto neskutečného a nádherného. Navazuje tak na tradici sklářství na Šumavě. To jsem trochu odbočila, ale paní Tesařová si to zaslouží. 

Ještě neprší, jdeme se vykoupat do Otavy. Mrzí mne, že není hlubší, docela bych si zaplavala. Takhle jsem se tam jen celá ponořila, bylo to fakt super.

S prvními kapkami deště jsme rozhodli pro vybudování igelitového přístřešku - autoplachty 2x3 metry. Vozíme ji s sebou, ještě jsme ji neotestovali. Naštěstí skutečný déšť začal výrazně déle. 

Oběd jsme uvařili už pod "střechou". Hlásí však přívalové deště a vichřici, uvidíme, zda to vydrží. Zatím se výrazně ochladilo, fouká to. Jsme v suchu, ale v zimě. I když nám pod střechu neprší, brzy jsme zalezli do auta. V té zimě se venku sedět nedá. Zima nám nakonec byla i v autě, že jsme se dle našeho zvyku v půl deváté přesunuli dozadu a šli spát. Doufáme, že se počasí výrazně nezhorší. Na zítra máme naplánován jeden šumavský výlet.