Z Polešovic přes dvě rozhledny do Stříbrnic

Fotografie (82) • Foto: Franta

Sobota 11.4.2020. Řádně natěšeni na výlet jsme překousli brzké ranní vstávání a o půl šesté nastoupili do busu, jež nás zavezl do Uherského Hradiště. Zde následoval bleskový přestup na spoj do centra Polešovic. Jsou rozlehlou obcí se statutem městyse a rozkládají se na stráních chřibského podhůří poměrně vysoko nad plochou Dolnomoravského úvalu. Lokalita byla osídlena již v pravěku a našel se zde poklad z doby bronzové. Jiné poklady se tu ale dají nalézt dennodenně, hlavně ty v kapalném skupenství, neboť obec je významnou vinařskou lokalitou. My degustaci vínečka bílého (ba ani toho červeného) v dnešním programu neměli, nás k návštěvě Polešovic zlákala „zánovní“ rozhledna Floriánka tyčící se nad obcí v lesoparku Skalka, no a pak samozřejmě i ta nejdominantnější stavba stojící v samotném jejich středu.

Jedná se o mohutné barokní stavení s vysokou věží, červenobílou fasádou a karmínovou střechou, které vesele září dodaleka. Není přitom zámkem, ale monumentálním barokním kostelem, jež by byl chloubou i takového velehradského areálu. Však on tento hodnotný stavební objekt právě zásluhou opata Josefa Malého na místních statcích velehradského kláštera vznikl!

Dostavěn byl roku 1734 (prý se na tomto místě jednalo už nejméně o třetí větší sakrální stavbu), ale tahle dala svou pompézností všem předchůdkyním nepochybně na frak. Sv.Petrovi a Pavlovi byla slavnostně zasvěcena biskupem Otto Ehreinreichem o rok později. Ta šedesát metrů vysoká hranolová věž byla ke chrámu přistavěna dodatečně. Vstupní průčelí je velmi honosné a kromě pilastrů a jónských hlavic jej zdobí také čtveřice soch světců a Panenky Marie.

Řádně namlsán venkovní podobou jsem sáhl na kliku, jenže v tak brzkých ranních hodinách bylo ještě zavřeno. Škoda přeškoda, že polešovický kostel nemá pro veřejnost přístupnou alespoň tu předsíň, umožňující přes sklo či mříž pohled do nitra chrámové lodě, neboť podle popisů z webů se jedná o barokní interiér té nejvyšší umělecké úrovně!

Jakoby se sama nebesa slitovala nad tím, že nesmím dovnitř: najednou se mezi mraky nízké oblačnosti prodralo několik zářivých slunečních paprsků a na pár minut nabídlo nadržené čočce mého fotoaparátu až neskutečně „dobré světlo“...

Dalším cílem se nám stala rozhledna Floriánka, k níž jsme museli z horního konce obce zmáknout asi kilometrové stoupání. Od posledního domu nejprve k vodojemu a odtud výhledovou loukou nad vinicemi k polní cestě končící na parkovišti pod rozhlednou. Největší fuškou bylo zdolat to strmé schodiště z pražců, vedoucí od něj k nové rozhledovně. Její název sice připomíná notoricky známého patrona hasičů, jenže ona byla pojmenovaná podle odrůdy vinné révy, která se vypěstovala právě v Polešovicích. Stojí na okraji lánu pole a lesoparku Skalka a od severu je pohodlně přístupná po odbočce ze zpevněné cesty, po níž prochází Bzenecká cyklotrasa. Pro nás, pěšáky, k ní ale žádné značení zatím nevede.

Rozhledna je volně přístupná, dosahuje výše 22 metrů a vede na ni 80 schodů. Byla zhotovena z modřínového dřeva, kdežto schodiště a vyhlídkové plošiny jsou ocelové. Ta poslední mi nabídla z výše 18 metrů pěkný kruhový výhled na okolní krajinu. Úžasný byl výhled na Polešovice s kostelem i na část Dolnomoravského úvalu táhnoucího se směrem k jihu až kamsi do ztracena. Hlavním bodem mého zájmu pak byl pohled na vodní plochy ostrožských štěrkových jezer a mohutnou modravou hradbu Bílých Karpat. Vyplňuje celý východní obzor a vystupuje z ní Velký Lopeník a Velká Javořina.

Na opačné straně mne zase potěšil pohled na Chřiby a jejich nejznámější vrcholky – Holý kopec, HRAD BUCHLOV, Modlu s kaplí sv.Barbory a Břesteckou skálu. A směrem na Vážany zazáviděl vzduchoplavcům v klesajícím horkovzdušném balónu, kteří mohli všechnu tu krásu obdivovat ještě z mnohem větší výše.

Podle mého plánku jsme si do Vážan měli zkrátit cestu přes lán pole, jenže kvůli už vzrostlým plodinám to nešlo a my museli přes hřeben oklikou po cyklotrase. Na okraji vesnice jsme minuli starobylý kříž, jehož sokl byl vyzdoben pozoruhodně naivním reliéfem světice. Vzorem umělci se nejspíš stala nějaká místní tetka...

Ve středu Vážan se naše cesty rozdělily. Jana byla poslána zkratkou přes náves k rozhledně Doubí nad vsí, jež na dálku připomínala luxusní myslivecký posed anebo strážní věž a já zamířil dolů z kopce do Ořechova. Na horním konci si prohlédl část křížové cesty končící u hřbitova, a poté zamířil po chodníčku mezi staveními na její začátek – ke kapli sv.Václava, která tu stojí už od 17.století. Což o to, kaplička je opravená a moc pěkná, ale daleko atraktivnějším objektem byl pochopitelně areál zámku nad ní.

Jeho prapůvodní podobou byla tvrz, připomínaná roku 1541 za Kateřiny z Doloplaz. V druhé polovině 16.století ji Onšíkové z Bělkovic přestavěli na renesanční zámek. Na přelomu 17. a 18. století zámek získal za Magnisů barokní podobu. Zámek sestává z patrové budovy se třemi křídly a čestným dvorem před západním vstupním průčelím. Rohy nádvorní strany zdobí dvě štíhlé válcové věže se šnekovitými shodišťmi, na východní straně se nad masou zámku zase vypínají dvě patrové, masivní věže hranolové. Barokní přestavba zámku byla za Maxmiliána Filipa ukončena přístavbou římskokatolické kaple umístěné v nejkratším zámeckém křídle. Od roku 1718 zámecký objekt sloužil jako letní sídlo opata velehradského kláštera. Poté se do něj nastěhovali salesiáni, zbudovali výchovný ústav a přitom poněkud znehodnotili venkovní vzhled i podobu interiérů.

Zámecká kaple byla roku 1941 opravena a slouží od té doby svému účelu v podstatně až dodnes. Ostatní zámecké prostory bohužel takové štěstí neměly, neboť se po druhé světové válce změnily ve sklady. Později interiéry sloužily za obydlí důchodcům a dnes má sídlo soukromého vlastníka.

Stal se jím italský podnikatel Alessandro Alagia. Roku 2013 chtěl objekt prodat, ale nakonec od úmyslu odstoupil a částečně otevřel zámek veřejnosti. Průvodce po zámeckých interiérech zde ale nenalezneme. Ty slouží k pořádání různých firemních akcí, oslav a rautů, probíhají zde koncerty a jiné kulturní akce a v zámecké kapli se oddávají novomanželé.

Po obkouknutí exteriérů jsem sestoupil do ořechovského podzámčí s penzionem, stylovou slováckou hospodou a upravenou návsí. Tato středně velká vinařská obec s více jak sedmi sty obyvateli nedostala jméno podle nadměrného výskytu hafanů, ale její název je odvozen od plodů lískových keřů. Za Kateřiny z Doloplaz byla malou vesničkou se čtyřiceti staveními. Nacházely se v části obce zvané Dědina okolo soutoku dvou potoků a močálu. Později se stal součástí vesničky i pánský dvůr s chovem ovcí, mlýn a právovárečná krčma, která byla přestavěna na pivovar. Koncem 17.století tady žilo už přes 400 obyvatel, ale následující staletí s počtem ořechovské populace notně zamávala: dědina byla nejprve vypálena kuruckými povstalci a o dva roky později ji postihl velký požár, kdy celá shořela a poškozen byl i zámek. A to vše ještě na začátku devatenáctého století dovršila morová rána! Blýskat na lepší časy se začalo až pak...

Na návsi jsem narazil na pomník ve tvaru štíhlého obelisku, který je „přepásán“ bronzovými stuhami s nápisy a úryvky textů a je uctěním nejslavnějšího ořechovského rodáka - Jaroslava Němce. O něm jsme se za komunistů v dějepise neučili, takže největší povědomí o něm mají bohužel hlavně místní. Tento pán byl plukovníkem československé exilové armády, vojenským prokurátorem, skladatelem a prvním sekretářem Společnosti pro vědy a umění, založené roku 1958 ve Washingtonu D.C. Před emigrací byl prvním primášem dnešního uherskohradišťského Hradišťanu – tehdejšího Slováckého krůžku. V USA připravil a do rodné obce odeslal první vydání své knihy o dějinách Ořechova. To ale bylo STB zabaveno a skartováno, takže k „opravdickému“ vydání došlo až po sametu. Jaroslav Němec se dožil 82 let a po smrti byly jeho ostatky převezeny do vlasti a uloženy na hřbitově v rodném Ořechově.

Z návsi jsem vystoupal malebným Podsklepím s vinnými sklípky nad ořechovská humna a polní cestou brzy dosáhl středu mnohem menší obce Vážany. Žije v ní přibližně 430 obyvatel a její nejvýznamnější památkou je kaple zasvěcená sv.Josefu. Žlutobílá stavba má podobu menšího štíhlého kostelíka, byla roku 1871 vystavěna v novoklasicistním slohu a je nepřehlédnutelnou ozdobou protáhlé návsi.

Poté už nohám vydán rozkaz: „Čelem vzad a pochodem chod!“ k hornímu konci dědiny a ku rozhledně Doubí, pod níž jsem se znovu šťastně shledal s manželkou.

Ale nyní něco málo k rozhledně: nevysoká „výhledovna“ (pouze 8 metrů) se vypíná na odlesněném temeni kopce (358 m) nad Vážany a díky práci místních dobrovolníků za její výstavbu obec utratila jen asi 85 tisíc korun. Má jednoduchou trámovou konstrukci a na její zastřešenou vyhlídkovou plošinu vede točité kovové schodiště. I když je rozhledna nevysoká, nabízí překvapivě daleký výhled. Především na Bílé Karpaty, Dolnomoravský úval a na Chřiby. Za dobré viditelnosti je prý vidět i Pálava a nejvyšší vrcholky Hostýnských vrchů.

Poněvadž jsem na rozhlednu dorazil před polednem, ostře svítící slunce mi výhled na hradbu karpatských velikánů znemožnilo (v pozdním odpoledni zřejmě bývá jejich pozorování úplně o něčem jiném!), zato jsme se dosyta pokochal pohledem na panoráma Chřibů (nalevo s Medlicemi) i s tím slavným „trojvrším.“ Hezký byl pohled i dolů do doliny na obec Stříbrnice, jejíž ozdobou je kostel v barvě nebeské modři.

(První návštěvnící se výhledem z volně přístupné rozhledny Doubí potěšili již na konci dubna 2006.)

Naše další kroky vedly po hřebenové silničce do sedla s rozcestím k poněkud zvláštní kapličce. Byla totiž tak jako v té známé ruské pohádce směrem k nám „Ivanům“ otočena zády. Stačilo ji ale obejít a my stanuli před nečekaně honosným vchodem se sloupovím. Nebylo třeba složitě bádat, kterého historického slohu je stavbička napodobeninou, jelikož byla k uctění památky padlých obou světových válek vystavěna až roku 1945. Černé desky se jmény obětí visí po obou stranách vchodu.

Od pamětní kaple jsme sestoupili polní cestou údolím mezi lučinami a sady k malebnému lesnímu rybníčku zbudovanému na okraji hvozdu. Jeho splynutí s okolní přírodou bylo tak dokonalé, že se nám ani nechtělo věřit, že s jeho výstavbou Vážanští započali teprve v roce 2002. Na stinném jižním svahu nad rybníkem jsme narazili na volně přístupné posezení na lavičkách a vedle z lesíka nás při svačině pozoroval dřevěný srub, ve kterém je prý možno si zamluvit nocleh. Západní stranu rybníka zase zdobí pěkný litinový kříž a dřevěná skulptura jakéhosi lesního pištce.

Okolo potoka jsme pak po cestě kráčeli dolů lesem na pastviska a od nich už to do středu Stříbrnic nebylo daleko. Tady jsme nejprve u zastávky busu narazili na romantickou „zříceninu“ obydlí stojícího nad potokem a o kousek dál na návsi na pěknou sakrální památku – na kapli. Stejně jako nedaleký kostel, je i ona zasvěcena sv.Prokopovi, což svědčí o tom, že se tento světec ve Stříbrnicích těšil (a těší) velké oblíbenosti. Předchůdcem dnešní zděné kaple z období vrcholného baroka byla dřevěná zvonička. Zachoval se z ní zvonek, používaný dodnes, který roku 1692 ulil brněnský zvonař Jan Křtitel Maleček. Upozorňoval vesničany pracující na polích na příchod poledne a večerní modlitbu, dále na smrt některého z obyvatel, vypuknutí požáru či jiné katastrofy. Raritou pak bylo vyzvánění proti bouřkám, ale jestli jeho klinkání opravdu pomohlo, o tom už v análech není nikde ani zmínky...

Na konci návsi jsme u křižovatky cest narazili na další významnou, státem uznanou kulturní památkou. Byl jí morový sloup ozdobený namísto tradiční Madony sochou bičovaného Krista. Hodnotné barokní dílo vzniklo přibližně v polovině 18.století. Původně stálo trošínku jinde, jenže nejspíš bránilo autům ke vjezdu, takže bylo roku 2001 přesunuto o pár metrů dál. Za „odměnu“ se poté morovému sloupu dostalo vzorné rekonstrukce.

Stoupající cesta nás vyvedla k areálu kostela, zasvěcenému (tady ve Stříbrnicích jak jinak, že?) - rovněž sv.Prokopu. V areálu se nachází hřbitov, Pomník padlým z 1.světové války a chátrající budova bývalé fary, kterou naštěstí oživují dva barevné dřevěné kláty, stojící na terase pod chrámem. Ten je největší dominantou areálu a stejně jako fasádu kaple dole v obci i jej zdobí omítka v barvě nebeské modři, neboť Stříbrničtí už dávno před Ondřejem Hejmou a jeho Žlutým psem přišli na to – že je Modrá dobrá...

Kostel je oproti kapli mnohem mladšího data. Budovat se začal v roce 1906, o dva roky později byl v listopadu slavnostně vysvěcen a na Buchlovicku přibyla nová farnost. Páter Bogar, který se o jeho výstavbu nejvíce zasloužil, se pak stal i prvním jeho stálým farářem. To ale až od roku 1910, kdy mu byla k dispozici nová fara a kdy zde přestal mše celebrovat dojíždějící buchlovský kněz. Do kostela poté byla pořízena trojice zvonů, ale dlouho si v kostelní věži nepobyla, neboť byla za první světové války zkonfiskována. Stříbrňané tento problém vyřešili zapůjčením zvonu z kaple sv.Prokopa a hned po válce si pořídili „bimbadla“ nová. Za druhé světové války se situace opakovala - zvony byly opět zabaveny pro válečné účely – a ty, které v jeho věži vyzvánějí dnes, byly zakoupeny až se sbírek konaných občany po skončení válečných útrap.

Kostel byl vystavěn v novorománském slohu a zdobí jej krásný portál s obrazy leptanými na skle. Do jeho uzavřeného interiéru jsme se bohužel nedostali, takže jsme hlavní oltář se sv.Prokopem (ba ani ten dřevěný s Pannou Marií), sochy světců, kazatelnu s reliéfy evangelistů a křížovou cestu bohužel na vlastní oči obdivovat nemohli.

No a poněvadž nám nejbližší spoj k domovu odjížděl skoro za dvě hodiny (a místní osvěžovna byla kvůli koronaviru zavřena), nezbylo než ten dlouhý čas vyplnit seděním nejprve na lavičce před farou a poté v autobusové zastávce...

Poslední aktualizace: 7.6.2020

Z Polešovic přes dvě rozhledny do Stříbrnic na mapě