Za jihočeskou všehochutí a turistickými známkami

Za jihočeskou všehochutí a turistickými známkami

Konečně vybyl čas a energie na větší turisticko-známkový okruh! V mapě turistických známek mi zůstala v dosahu vlakově-cyklistického spojení některá bílá místa, která se dala spojit do jedné trasy přiměřené délky málo nad sto kilometrů.

Jedno prázdninové ráno jsem pouť zahájil zakoupením jízdenky do Horažďovic-předměstí, kam jsem se mínil přemístit s využitím vlakového spojení. Na vagónech přijíždějícího vlaku jsem však marně hledal symbol přepravy kol, přestože jsem byl přesvědčen o tom, že mě jízdní řád jasně informoval o tom, že kola je možno přepravovat! Průvodčí mě přece jen nasměroval na zadní plošinku posledního vagónu a dostavil se s vysvětlením: „Kola v tomto vlaku vozíme jen v sobotu a v neděli!“ Schlíple jsem přiznal, že jsem asi jízdní řád neprostudoval pečlivě, přehlédl poznámku a byl jsem rád, že i s bicyklem jedu. Na poslední plošině kolo nikomu nepřekáželo a dalo se i dobře upevnit „gumycuky“ k madlům zamčených dveří. Hned jsem si též u průvodčího ověřil, že stejná situace s dopravou kola mohla nastat v jednom z vlaků, kterým jsem se chystal vracet zpět!

Hned od nádraží Horažďovice-předměstí jsem se napojil na svůj směr putování. Nemohu říci, že jsem vyrazil nějak energicky. V nohách jsem od počátku cítil jakousi únavu z domácích prací a courání po lese za houbami z předchozích dní. Jak jen zvládnu předpokládaných 110 km?

Prvním cílem bylo lázeňské městečko Vráž u Písku. Cesta vedla skoro přesně východním směrem přes Hlupín, Třebohostice, Chrásťovice. Nepostupoval jsem příliš svižně protože křižovatky prakticky nebyly značeny, často jsem zastavoval a kontroloval směr jízdy v mapě. A nadával sám sobě, protože jsem si zapomněl doma pouzdro na mapu a stále jsem ji lovil z taštičky na kole! Vím, že mám špatnou paměť na jména, dělá mi i potíže zapamatovat si ke je třeba odbočit nebo naopak jet přímo. To se mně vymstilo v Radomyšli. Věděl jsem, že po výjezdu z tohoto městečka mám přejet trať, to se také stalo. Ale když se potom cesta stočila na jih, začala prudce klesat a přede mnou se ukázala silueta strakonického hradu, věděl jsem, že jedu špatně. Nezbývalo než se několik kilometrů vrátit a najít správný směr.

Za Radomyšlí v Petrovicích mě čekal další turisticko-orientační oříšek. Zkratka v podobě cesty, která na mapě byla značena jako písková, přecházející v pěšinu. Našel jsem ji snadno, ale byla to pěkně upravená asfaltová komunikace. Sice šířkou jen na jedno vozidlo, ale pro cyklistu ideální. Vedla příjemným údolím jehož chlad přišel v pomalu se rozpalujícím dnu vhod. Využil jsem příjemného prostředí k zastávce a posilnění. Stezka mě vyvedla do vesnice s dramatickým názvem Brloh. Ale protože si ve vesnici dovolili malí naháči pod vedením nějaké maminky kreslit křídou na asfaltu přímo na vozovce, atmosféra ve vsi určitě jejímu názvu neodpovídá. Po několika kilometrech jsem bohužel musel jet po frekventované silnici č. 4 Strakonice - Praha. Nebylo to nic příjemného, zvláště když se mi nepodařilo včas odbočit na Mladotice (opět chybějící značení) a dostal jsem se na křižovatku čtyřky s mezinárodní silnicí E 49, po které jsem musel ještě kousek jet, když mě konečně sjezd dovedl do Mladotic. Další cesta již byla bez komplikací a přes Bošovice a Čížovou jsem dorazil do svého prvního cíle, Vráže u Písku.

Jedná se o klimatické a rehabilitační lázně z 30. let 20. století. Specializují na léčení nervových onemocnění, poruch pohybového aparátu, revmatických chorob, poúrazových a pooperačních stavů a celkovou rekondici těla i mysli. Hlavní budovou lázní je novogotický zámeček, s jehož stavbou započali v r. 1869 Lobkowitzové. Za války jde bylo sanatorium pro vojáky wehrmachtu. Snadno jsem dostal turistickou známku a protože bylo dost času, pokračoval jsem do další zastávky, Mirotic.

Kromě zakoupení turistické známky v památníku M. Alše a M. Kopeckého jsem zde měl na programu oběd a doplnění zásob, především minerálky, která ve zvyšujícím se vedru rychle mizela. Chtěl vše skloubit tak, abych vyplnil asi hodinový časový prostor, který zbýval do otevření památníku.

Město Mirotice, ležící v severní části jihočeského kraje v údolí říčky Lomnice, je spojeno s osudy Mikoláše Alše a Matěje Kopeckého. Na počest těchto osobností se zde konají různé akce, především loutkářské. Náměstí Mirotic pak zdobí socha M. Alše. Samotné městečko však není nijak půvabné. A totéž se dá říci i o restauraci, která nese jméno známého malíře. Inventář nasáklý cigaretovým a jiným pachem, až příliš běžný jídelníček se smaženými pokrmy a hranolky, zdržel jsem se zde jen po dobu nezbytně nutnou. Zbylý čas do otevření památníku jsem vyplnil krátkou projížďkou údolím Lomnice. Při koupi turistické známky jsem letmo nahlédl do místností památníku. Spatřil jsem část expozice skládající se z písemností a ve vitrínách stály jistě zajímavé loutky z dílny M. Kopeckého.

Já jsem však pokračoval v cestě dál. Další známku jsem hodlal zakoupit na westernové pevnosti Fort Hary. Pevnost lovců kožešin a indiánská vesnice Fort Hary se v Jaroticích několik kilometrů od Mirotic. Přivítala mě klasické kůlové opevnění s bránou. Po zazvonění na zvonek přišla slečna a prodala mi turistickou známku. Byla viditelně rozladěna mým nezájmem o vstupenku v hodnotě 80 Kč. Mezi škvírami jsem zahlédl domácí zvířata a obydlí typické pro daný styl a dobu.

Z Jarotic jsem zamířil přes Lom a Škvořetice do Blatné. Blatná byla jen přechodným cílem, známku ze zámku jsem získal již dávno, byť po několika návštěvách, protože byla často vyprodána. Na náměstí přišla vhod sklenice frapée (druh ledové kávy, dokážu to pojmenovat až teď, nejdříve jsem se neznalostí dost ztrapnil pře servírkou). I pod roztaženým slunečníkem v předzahrádce cukrárny bylo horko, tak jsem radši zase vyrazil, proudící vzduch při jízdě dokáže vedro zmírnit.

Mířil jsem na již dříve navštívené místo, Kadov. S ženou jsme před časem uskutečnili cyklovýlet v okolí Blatné s návštěvou kadovského viklanu. Hladoví jsme marně v této vesnici sháněli hospodu, kde bychom se mohli najíst. Na návsi za kostelem jsem si tenkrát všimnul mohutné stavby připomínající velkou sýpku. Netušil jsem však, že se jedná o kadovskou tvrz, která byla na sýpku přestavěna a do které si někdy později pojedu pro turistickou známku. Při koupi známky jsem opět nahlédl do interiérů. Bylo poznat, že majitelé vykonali kus práce, expozice je věnována především způsobu života a práce v minulosti.

Toho dne čtvrtá zakoupená turistická známka byla splněním cíle cesty. Zbývalo se rozhodnout, zda z Kadova jet 13 km do Horažďovic a dopravit se domů vlakem, na který jsem měl zpáteční jízdenku, nebo si přidat dalších 20 km a dojet domů na kole. Rozhodl jsme se pro druhou variantu, přestože jsem si byl vědom, že mi v cestě stojí hřeben Brd.

Za Lnářemi se jelo ještě pohodlně v jihočeské Rovině, v Mladém Smolivci jsem doplnil kalorie miňonkami a připravil se psychicky na stoupání. Dokopec se objevil před Radošicemi a táhl se až do středu Chynína. Když se ale silnice překlopila, věděl jsem, že mám vyhráno. Teď už jsem vlastně doma v Nezvěsticích a můžu si připsat na konto solidní stotřicetikilometrový výkon.

Poslední aktualizace: 22.6.2010

Za jihočeskou všehochutí a turistickými známkami na mapě