Za skalními klenoty Kudlovické doliny

V Itálii všechny cesty vedou do Říma, v moravských Chřibech na Bunč. Východní část tohoto malého pohoří je rozpolcena dolinou Kudlovického potoka, jíž prochází po celé délce silnička vedoucí z Kudlovic do Kostelan zhruba půlnočním směrem. Kromě ní je dolina ve své horní půli napříč protknuta několika turistickými trasami, které poutníky provedou nejzajímavějšími místy. Tady je údolí obklopeno strmými svahy porostlými listnatými lesy a pod korunami stromů se tu a tam ukrývají vcelku početné, většinou velmi zajímavé pískovcové skalní útvary. Tím asi nejznámějším je Budačina, ale k dalším skvostným ukázkám zdejší neživé přírody patří také skály pod Březovou, Miláčka a skalní dědinka Vlčí jámy. Budačina leží na hlavním hřebeni asi 6 km od Bunče, spojená s ním zelenou tur.trasou a trasou „Spáčilovy NS.“ Dobrá zpráva pro všechny milovníky skalních útvarů je ta, že ani ty další skály není třeba ve zdejším nepřehledném bukovém hvozdu pracně hledat, neboť jsou všechny propojeny žlutou tur.trasou. Je určena pouze pro pěší (!) a po obou svazích doliny ji pracně vyznačili nadšení fandové přírody z dědiny Košíky, v níž tato stezka po šesti kilometrech chůze končí.

 

Naše putování začneme v nejhořejší části Kudlovické doliny, kde se nedaleko silničky (jen asi 10 minut chůze) v lesním svahu pod Krásnou horou (388 m) nachází pověstmi opředené skalisko Budačina.

 

Dle ústní lidové slovesnosti bylo právě ono působištěm zbojnické tlupy Ondráše, Petráše a Juráše, kteří v jeho okolí přepadali kupecké povozy a byli pak hrabětem Janem Rottálem lapeni a odsouzeni ku ztrátě hrdel. Milostivá Rottálova choť - hraběnka Alena (Alina) z Bruntálu se ale za život zbojníků tuze přimlouvala a oni byli omilostněni s podmínkou, že už se budou nadále živit jen poctivě a stanou se poddanými nově založené osady. Dědina dostala na paměť hraběnky jméno Alinkovice, později zkomolené na Halenkovice.

 

(Tento krásný dojemný příběh je bohužel jen lidovou smyšlenkou, neboť zbojníci Ondráš a Juráš ve skutečnosti žili až v následujícím osmnáctém století...)

 

Všechny výchozy v okolí největšího skaliska jsou součástí PP Budačina o rozloze 8 ha, spadá do ní i starý opuštěný lom s tábořištěm v dolině u silnice. V některých článcích je přírodní památka uváděna jako skalní bludiště, ale do toho má opravdu hodně daleko: kromě dvou nenápadných skalních výchozů ji tvoří už jen Velká a Malá skála. Ta druhá je tvořena nižší podsaditou skalní věží, oddělená od své mnohem větší sestry prudce stoupající minisoutěskou. Nad přírodním průchodem je na stěně hlavního skaliska umístěna plaketka na paměť velkého propagátora krás Chřibů - Antonína Rozsypala, jehož život ukončila předčasná násilná smrt v koncentračním táboře Mathausenu.

Hned vedle je stěna „Velké skály“ perforovaná přirodní dutinou, vysokou 2 a dlouhou 5 metrů. Dle pověsti se v ní ukrývali bájní zbojníci, ale zevrubný průzkum sluje pošle tuto povídačku okamžitě tam, kam patří - do oblasti slováckých báchorek a bájí. Oni totiž ani tito obávaní „lesů páni" určitě nebyli tak hloupí, aby si ničili ledviny spaním na tvrdém kameni a navíc v úzké díře, kde musela být i v létě zima jak v morně!

 

Vlastní Velká skála je 12 metrů vysokým a poměrně rozlehlým skaliskem, které se dá v terénu obejít hezky dokola. Tak jako ostatní v Chřibech jsou i výchozy PP Budačina tvořeny pískovci a slepenci magurského flyšového pásma, Velká a Malá skála vztyčenými skalními lavicemi. Na severní straně největšího skalního útvaru můžeme obdivovat hezkou síť voštin a ty sousední nahnědlé pletence a krusty, vytvářející zajímavé patvary a skalní stěnu zpevňující, tvoří limonit.

Na další zajímavé skalní výchozy v horní části Kudlovické doliny narazíme, pokud budeme pokračovat po žluté značce vedoucí od Budačiny směrem k jihovýchodu po hřebenové zpevněné cestě. Vrchol Březové (411 m) obchází velkou zákrutou, a pak se napravo od cesty objeví výběžek hřebene klesající na západ do Kudlovické doliny. Vrcholek hřebene tvoří dnes už rychle zarůstající paseka, přesto ale v dáli nad porostem zahlédneme výraznou světlou skálu, k níž naše žlutá trasa ze silničky odbočuje.

Tento pitoreskní útvar je při pohledu zblízka „rozhlodán“ mnoha působivými dutinami a interesantně členité jsou i ty skalky okolo. Žlutá pak sestupuje okolo největšího, asi 7 m vysokého a dosti chaosovitého mohutného bloku na jakési skalní nádvoříčko, lemované mnoha balvany a ještě jednou bizarní skalkou. Všechny tyto útvary nesou název Skály pod Březovou.

Od nich náš žlutě značený chodník sestoupí řídkým lesem a pasekou k dalšímu velmi půvabnému místu, nacházejícim se nedaleko skály Miláčka – k upravené Zuzančině studánce.

Podle jedné z pověstí dostala jméno po dívčině – sirotku, který vyrůstal a vychováván byl strýcem a tetičkou v chaloupce pod lesem někde na začátku Kudlovické doliny. Dle jiné báje nese název podle toho „ženského elementu“ z nešťastného mileneckého páru od skály Miláčky, který se zde v hlubokých lesích ukrýval před nepřejícným světem.

Tady si ale pověsti poněkud protiřečí, neboť Janíkova milá se nejmenovala Zuzka, ale Apolénka. Přitom by se měla studánka ve skutečnosti nazývat po někom úplně jiném: už před dávnými věky se totiž místo s maličkým paloukem stalo oblíbeným místem setkávání lesních víl, jež zde až do ranního kuropění protancovaly nejednu teplou letní noc. Ze svého úkrytu v hustém kapradí u studánky se k nim přidávala i královna víl - Rusalka. Bedlivě střežívala pramen vody a smůlu měl každý lidský jedinec, který studánku poškodil anebo vodu v ní zkalil! Rusalka jej okamžitě proměnila v kámen a právě ty dnes o něco výš ve svahu tvoří skalní dědinku Pod Březovou. Podle vzhledu jednotlivých skal se bez vyjímky jednalo o lidi obézní, neboť žádnou štíhlou skalní věžičku zde nenalezneme.

(Nedobře se vedlo také pocestným, kteří na tato místa zabloudili pod rouškou noci. Tyto osoby lesní víly pro změnu utancovali až k smrti.)

 

Rovněž nedaleká skála Miláčka je opředena pletivem lidových pověstí:

Podle jedné tady skokem do hlubiny jednou pro vždy „vyřešili" svůj osud nešťastní milenci Janík a Apolénka. K jejich úspěšně završenému vztahu totiž bránilo slabé majetkové zázemí Janíka, s čímž se tatík jeho milenky - šafář z Halenkovského dvora, nehodlal smířit.

V jiné pověsti se zase vypráví, že se skalisko stalo místem, kde se milý a milá skrývali před nepřejícnými, lakotou zaslepenými rodiči.

 

Miláčka je asi 12 metrů vysokou skálou, tvořenou mohutnou stěnou mrazového srubu, přičemž vrcholek skaliska nad okolní terén vystupuje ledva o decimetr. Stěna má podobu hladké a velmi tvrdé pískovcové plotny, do níž je jen mělce zahloubeno několik velkých skalních dutin. K úpatí skály, odkud je na celou Miláčku kompletní výhled, je možno se dostat velmi krkolomným chodníčkem.

Odtud naše žlutá trasa nejprve pokračuje (stále ještě vysoko nad Kudlovickým potokem) lesní cestou po vrstevnici jihovýchodním směrem, aby se pak posléze spustila k silničce na dně údolí a ve vzdálenosti 1200 m od Miláčky po asfaltu docupitáme k menšímu palouku. Jsou na něm umístěna ještě novotou zářící kamenná boží muka se sv.Hubertem (starý originál přesunut do Košíků) a kryté odpočívadlo. To doporučuji využít a na chvilku si zde vydechnout, neboť další naše kroky povedou do prudkého protějšího kopce. Není ale třeba se ničeho bát – tak strmý jako třeba ve Vsackých Beskydech anebo v Javornících rozhodně není... a navíc už polovině svahu narazíme na začátek rozkošné skalní dědinky zvané Vlčí jámy.

Napravo vidíme v řídkém porostu táhlý skalnatý svah lemovaný mnoha balvany, vlevo pak jako přírodní sousoší vystupuje několikadílný skalní blok s dominantní skalní věží. Nechci hýřit superlativy, ale ta tedy opravdu stojí za to! I když není nijak zvlášť vysoká (jen asi 5 - 6 m), Matička Příroda se na její podobě skutečně v dobrém smyslu slova vyřádila a já ji řadím mezi nejbizarnější skály v celých Chřibech. Její čelní stěna je zdobena zvláštními žebrovitými protáhlými křemennými pásy a stejně orientovanými poli drobných i větších dutin, nižší skálu vlevo od ní krášlí velmi působivá pavučina voštin.

 

Žlutá pak stoupá nekompromisně vzhůru do příkré lesní stráně, obchází další skalky a v nejvyšším místě stoupání prochází pod mohutnější, několika velkými otvory proděravělou pitoreskní skálou. Pak už značený chodník vede ve svahu víceméně po vrstevnici a protáhne nás pod dalším shlukem zajímavě tvarovaných skalek, balvanů a další skalní věží. Místy se u stezky objeví nízká dřevěná lavička lákající ke spočinutí, ale myslím, že nad případnou leností zvítězí náš pud „objevitelů“, který nás nutí jít dál. A ono je tady opravdu stále co objevovat!

Jednotlivé skalní útvary Vlčích jam mají vzestupnou tendenci. Zatímco na jejich spodním okraji nejsou vyšší jak 6 m, nad horním koncem skalní dědinky se ve svahu tyčí bloky vysoké až deset metrů. Stezka tady ale prochází pod nižším, opět velmi bizarním útvarem, jehož boční stěnu zdobí množství drobných otvorů. Na první pohled se ani nezdají být dílem přírody – spíš jednomu připadá, jako by je do tvárného pískovce svými prstíky vydloubalo dítko obra.

Pak už nás chodník vyvede na temeno kopce k dřevěné ceduli s nápisem Skalky - Pískovce a kótou 406 m, což značí, že jsme až sem ze dna Kudlovické doliny překonali více jak 150 výškových metrů. Přitom naše trasa vedla v délce nejméně půl kilometru okolo krásných skalních útvarů, jejichž podoba se nám – skalním tulákům, bude často zjevovat v našich soukromých snech.

Žlutá značka od vrcholu kopce Skalky hvozdem seběhne na lesní cestu, o kus dál se napojí na silničku vedoucí již po odlesněném hřebeni, chvilku je doprovázena červeným tur. značením, od něhož se nad Košíky trhá a klesá do středu obce.