Ze slovácké obce Jalubí do Traplic

V pátek (dva dny před Silvestrem) jsem byl nucen brzy ráno s ženou zajet do Uherského Hradiště, abychom v bytě Janiny maminky odmrazili ledničku. Po splnění úkolu se venku udělalo krásně – až na ten občasný pofukující ledový vítr to tam vypadalo jak na jaře... a my se rozhodli pro krátký výšlap po dvou slováckých dědinách. Do té první jménem Jalubí nám z hradišťského „autobusáku“ brzy jel i spoj. Cestou jsem se kapánek zamyslel, a když jsem při konci Starého Města kouknul, co se nachází za oknem, málem mi poskočily oči v důlcích: zrovna jsme totiž projížděli okolo jakési farmy a z louky nás pozorovali přežvykující velbloudi! Ten chvilkový přelud vypadal jako fata morgana, jenže ta se – jak známo v našich končinách nevyskytuje... a Jana, která si zvířat nevšimla, mne odbyla, že mám nejspíš „halušky.“

(Poněkud jsem znejistěl a nechal to plavat, ale večer jsem pak bedlivě prostudoval mapy.cz a k mé velké úlevě na ní u silnice našel jakési staroměstské minizoo. Takže mi, chválapánu, ještě nehrabe a to co vidím, je zatím fakt!)

 

 

Pak už bus překonal těch pár kilometrů, dělících nás od cíle a my vystoupili na zastávce „Jalubí, pošta.“ Poněvadž jsem předtím z okna zahlédl sochu moravských věrozvěstů, přesvědčil jsem manželku, aby pomaličku sama pokračovala do centra dědiny a já se k sousoší pár stovek metrů vrátil. Sv.Cyril s Metodějem stojí na travnaté ploše u silnice od roku 1885 a jsou umístěni na propracovaném soklu ozdobeném reliéfem setkání věrozvěstů s českým knížetem.

Při návratu za Janou mne zaujala některá vesnická stavení s vánoční výzdobou (i ta bez) a za poštou omrknul Pomník padlým a hasičskou zbrojnici. Pak už žena dostižena a naše další společné kroky směřovaly k budově obecního úřadu. Kromě sochy sv.Jana Nepomuckého z půli 19.století jsme si před ním mohli prohlédnout i současné jesličky se dvěma živými ovcemi. Jen o kousek dál byl za křížovatkou umístěn památný mýtný kámen.

Jedná se o dvojici opracovaných pískovcových balvanů, z nichž ten větší býval mýtem. Je vysoký jeden metr a v horní části je na něm vytesanán kruh s osmi paprsky. Vedle se nachází menší balvan s písmeny CW, což je značka pro Conventus Wellehrad. Kameny jsou chráněny přístřeškem doplněným o informační panel.

 

Podle lidového vyprávění měly mýtné kameny pocházet už z časů Velkomoravského Velehradu, ve skutečnosti se jedná o hraničníky označující klášterní či hradišťské zboží. Zápis o nich pochází z roku 1689. Předpokládá se ale, že na svém původním místě – u křižovatky cest do Jalubí, Starého Města, na Velehrad a do Huštěnovic, kde dnes u silnice nad Čertovým dolem stojí kamenný kříž – stávaly už dřív. Vybíral se u nich poplatek, o nějž se církevní i městská vrchnost mezi sebou dělily. Začátkem 18.století došlo k vyrovnání hranic mezi buchlovským, velehradským a napajedelským panstvím a mýto bylo posunuto o 400 m blíž k Velehradu.

 

Za minulého režimu bylo v osmdesátých letech nějakým kulturním barbarem mýto povaleno a zasypáno hlínou. Členové obecního zastupitelstva v Jalubí jeho zbytky roku 1993 vykopali a přemístili se svolením Památkové ochrany na dnešní místo v obci.

 

 

Ještě než své další kroky nasměrujeme ke chrámu vypinajícím se ve svahu nad středem obce, zmíním se stručně o její historii:

 

 

Jalubí je velkou slováckou obcí ležící 4 km severozápadně od Uherského Hradiště, v níž žije 1800 obyvatel. První zmínka v análech se o ní objevila LP 1265. Tehdy spadala pod olomoucké biskupství a nesla název Gelube. Až do poloviny 16.století byla součástí majetku velehradského kláštera, poté se dostala do zástavy bratří Jana, Pavla a Václava ze Žerotína, od roku 1621 opět ve vlastnictví Velehradu.

V minulosti Jalubí proslulo hrnčířstvím. Šikovní řemeslníci vyráběli jednoduchou užitkovou keramiku a vozili ji prodávat až do Břeclavi a slovenského Šaštína. Hrnčířský cech zde vznikl roku 1721. Na začátku minulého století byl keramický tovar vytlačen kovovým nádobím a řemeslo posléze zaniklo. Posledními jalubskými hrnčíři byli (až do své smrti roku 1937) Josef Vojtek a František Achilles.

 

 

Ke kostelu sv.Jana Křtitele umístěném ve svahu u zákruty silnice vedoucí do Traplic, a který je viditelný zdaleka, vedl chodník hezky do kopce. Důležitým prvkem honosného vstupního průčelí je hranolová věž s hodinami a zvonovým patrem. Má jehlancovitou střechu (nahoře s makovicí a křížem), vlastní jednolodní chrám střechu sedlovou. Presbytář má půlkruhové zakončení a na severu k němu přiléhá sakristie. Fasáda chrámu je členěna lizénovými rámy a pilastry. Nad vchodem jsou v nikách umístěny sochy Nejsvětějšího srdce Páně a Panny Marie z roku 1910.

Původně zde prý stával kostel gotický, ten byl ale za husitských válek zničen. Nový barokní svatostánek byl dokončen 1763. Na výzdobě dodnes dochovaného mobiliáře z tohoto období se podílel malíř Ignác Raab, sochař O.Schweigel a další umělci. O architektovi, který kostel navrhl, historické prameny mlčí. Pravděpodobně spadal pod stavební zakázku velehradského kláštera, což dokládá rokoková desková kartuš se znakem Velehradu nad vchodem.

Roku 2014 prošel hlavní oltář, který je údajně barokním skvostem, náročnou renovací. Ta mu vrátila podobu, jíž se pyšnil před čtvrt tisíciletím.

 

Nám se bohužel oltář nepodařilo spatřit, neboť při naší návštěvě byl kostel uzavřen.

 

 

A tak jsme si chrám prohlédli ještě ze strany od hřbitova, který se u něj rozprostírá, a poté vyrazili po silnici do kopce, který Jalubí odděluje od další slovácké obce – Traplic.

Po ujítí necelého půl kilometru se z ní otevřel pěkný pohled na větší část zástavby Jalubí a na zajímavé pahorkovité podhůří Chřibů s lány polí, pastvinami, vinicemi a remízky. Směrem k severozápadu se nad pahorkatinou vypínalo charakteristické chřibské trojvrší tvořené Holým kopcem, hradem Buchlovem a vyvýšeninou Modly s kaplí sv.Barbory. Směrem k půlnoci jsme v dálce viděli repliku větrného válcového mlýna umístěnou na odlesněném návrší, která byla našim dalším cílem. Naše zraky se ale stále vracely k těm malebně zvlněným polím a lánům, jež nápadně připomínaly krajinu tzv. „Moravského Toskánska“ nacházející se u Kyjova.

 

 

 

O něco výš se stoupání zmírnilo a my boční silničkou odbočili k velmi výrazné dominantě krajiny v okolí obce – k jalubickému větrnému mlýnu. Původní originál se nazýval „Smolkův větřák“, tento nový je jeho věrnou napodobeninou.

 

Předchůdce dnešní novostavby tu prý na holém návrší stál již v roce 1840. Nejstarší doklad o majiteli pochází ale až z listopadu 1879, kdy jej zakoupil Bartoloměj Laik. Poté se „větrní“ mlynáří střídali a posledním vlastníkem byl syn Aloise a Josefy Smolkové, jehož rodiče jej nabyli v dubnu 1910. Byl podobný tomu v Kuželově (rovněž holandského typu), dosahoval výše 8 m, střecha 3 m a průměr mlýna činil 7.5 metru. Roku 1938 jej nechal Smolka mladší až do základů rozebrat a tento materiál byl použit na zbudování místního koupaliště.

 

O jeho „znovuzrození“ se přičinilo zastupitelstvo obce Jalubí, hlavním iniciátorem stavby se stal tehdejší starosta Ing.Karel Malovný. Zastupitelé se nad tímto počinem začali v roce 2005 zabývat v rámci „Programu obnovy venkova,“ přičemž měli k dispozici jen jednu starou černobílou fotografii původního mlýna. Svůj záměr probrali s odborníky ze sekce Větrné mlýny (Technické muzeum v Brně) a s krajským odborem památkové péče. Po schválení následovalo jednání s vlastníky pozemků a na řadu přišla projektová dokumentace.

Potřebný materiál (nesmělo se stavět z nového) byl získán po zbourání staré stodoly v Zahnašovicích. S převozem kamene vypomohl místní sportovní klub, myslivecké sdružení, hasiči a další. Stavba byla zahájena v létě 2007, dokončena v prosinci následujícího roku a zkolaudována v lednu 2009.

O vznik repliky se nejvíce přičinil zednický mistr (rodák z Jankovic žijící v Jalubí) – František Švec. Konstrukci střechy provedla místní Dřevovýroba Vlachynský, šindely na střechu nainstalovalo Valašské muzeum z Rožnova pod Radhoštěm. Lopatky sestavil na dvoře obecního úřadu po víkendech Ing.Karel Malovný a dveře do objektu vyrobil Jan Vávra, rovněž z Jalubí. Díky ochotné a dobrovolné pomoci místních náklady na výstavbu nepřekročily částku jednoho milionu korun.

 

(Exteriér nového „větřáku“, který ještě více zatraktivnil okolní již tak dosti malebnou krajinu, je veřejnosti volně přístupný po celý rok. Interiéry pak v době od dubna do října o víkendech a přes letní prázdniny denně od 9.00 – 17.hodin.)

 

 

Zkratku vedoucí od mlýna k silnici polní cestou nebylo možné kvůli blátu využít a my se museli vrátit stejně, jako jsme sem přišli. Ale i tak už to po hlavní komunikaci nebylo k holému vrcholu kopce daleko a tady jsme se (napříč čerstvému větru) mohli pokochat pěkným „pololeteckým“ pohledem dolů na dědinu Traplice a malebné chřibské podhůří. Kromě toho zde bylo umístěno nezastřešené odpočivadlo a opodál se z návrší tyčil zajímavý kamenný kříž, datovaný rokem 1881.

 

Na další sakrální památku jsme narazili před první zákrutou nad horním koncem velké vinařské dědiny – zde pod korunami stromů stála socha Panny Marie z roku 1928.

Další zatáčky nás provedly okolo zajímavých rodinných domů (před jedním se na nás v rámci vánoční výzdoby už na dálku usmíval velikánský sněhulák) a na rozcestí směřující už dolů do středu obce si mohli prohlédnout další, tentokráte památkově chráněný kříž z roku 1820, vysoký 5 metrů.

 

 

Odtud už svahem okolo novodobé kaple Panny Marie Růžencové dolů k hlavní křížovatce v centru Traplic a krátké omrknutí zvonice, Pomníku padlých a místních jesliček.

 

No a protože nám odtud měl jet za chvilku bus do Huštěnovic (kde nás čekal přestup na linku do Zlína), tak už odchod na zastávku busu nacházející se před místní prodejnou potravin...