Ze Starého Města do centra Uherského Hradiště

Po půlročním pobytu mé drahé tchýně (bývalé paní učitelky) na LDN v nemocnici v Uherském Hradišti se oběma dcerám podařilo ji umístit do Domova se zvláštním režimem v Unhošti. Tím pádem se nám její návštěvy bohužel omezily na minimum – máme to ze Zlína moc daleko, naštěstí za ní alespoň naši „Pražáci“ mohou jezdit každý týden. V půlce měsíce listopadu bylo nutno zajet do Hradiště zkontrolovat tchýnin byt a vybrat poštovní schránku, v níž se měly nacházet ještě poslední složenky. Janě v neděli nebylo dobře, proto jsem se nabídl, že tam zajedu sám. Stejně jsem si potřeboval protáhnout kostru. Navíc se měla v průběhu dopoledne nízká oblačnost roztrhat, takže padlo rozhodnutí zabít dvě mouchy jednou ranou: napřed „zábava“ v podobě procházky ze Starého Města na sídliště Štěpnice, zde splnit zadaný úkol... a poté ještě před odjezdem k domovu projít centrum Hradiště. Ze Zlína jsem přesun do „Staráku“ učinil ranním dálkovým busem a už chvilku po půl deváté se ocitl na zdejším náměstí Velké Moravy. To se stalo důstojným novodobým veřejným prostranstvím pro sídlo se sedmi tisíci obyvateli, které mělo v devadesátých letech tu „drzost“, že se od Uherského Hradiště odtrhlo. Na město bylo povýšeno roku 1997.

 

 

Jeho zástavba je od sousedního mnohem většího okresního sídla oddělena řekou Moravou a Baťovým kanálem. Městem prochází od východu k západu důležitá komunikace na Brno. Jedná se o širokou ulici, lemovanou obchody i parčíkovou úpravou, takže tak trochu připomíná jihoamerické ulice zvané avenue. Rušná třída ale rozhodně není místem k relaxaci, a tak se Staroměstští rozhodli o výstavbě náměstí Velké Moravy. Nový rynek na travnaté čtvercové ploše u Památníku Velké Moravy vznikl na podzim 2014 a první etapa výstavby přišla na 32.5 miliónů korun. Výškový rozdíl mezi památníkem a východní stranou náměstí byl vyrovnán souborem teras propojených schodišti a přístupovou rampou. Přitom se začala budovat nová moderní sakrální stavba, která zastínila pohled na Národní kulturní památku stojící na návrší za ním a zároveň se stala hlavní dominantou náměstí. Při dalších pracích byl terén pod kostelem proměněn na dva kruhovité parčíky s výsečemi zdí připomínající z pohledu letícího opeřence novodobá bludiště. Jsou osázená zelení, doplněná lavičkami a propojená sítí chodníků.

V nároží rynku se nachází do terénu zapuštěné veřejné WC a návštěvnické centrum, jež je zároveň vstupní branou do zrekonstruovaného jezuitského křížového sklepení a věž kostela sv.Ducha se stala věží vyhlídkovou.

 

 

Výstavbu chrámu sv.Ducha jsem při průjezdu Starým Městem vždy pozoroval s velkým zájmem, až mi to zhruba před devíti lety nedalo a já si tehdy už téměř dokončenou novostavbu zašel prohlédnout hezky zblízka. Jeho dvojvěží se tyčí vysoko nad návrším, ale to není nic proti tomu, jak úžasnou kulisu kostel vytváří vlastnímu rynku. Však si jej obyvatelé Starého Města po více jak stoletém čekání na vlastní svatostánek zasloužili a navíc na stavbu, jež spolkla více jak 90 milionů korun, sami přispěli nejednou finanční sbírkou.

Základní kámen kostela byl papežem posvěcen roku 1997 a v roce 2002 se začalo stavět. Slavnostního vysvěcení se téměř hotovému chrámu dostalo 5.října 2014 a zůčastnil se jej i sám autor projektu - ing. architekt Ivo Goropevšok. Jak jeho jméno napovídá, není tento pán našinec, nýbrž cizinec a přijel sem až z dalekého Slovinska.

Možná, že si v dětství také hrával s barevnými dřevěnými skládačkami, ze kterých se tak krásně daly postavit různé fantaskní hrady a zámky, možná, že si při těchto hrách uvědomil, že právě v jednoduchosti je největší síla. On ten nový svatostánek vlastně sestává „jen“ z chrámové lodě (napodobující svým pláštěm jakousi novodobou prosklenou rotundu), střechy nad ní s profilem kruhové výseče (působící navzdory faktu, že váží 60 tun, naprosto vzdušným dojmem) a ze dvou věží, vysokých přes čtyřicet metrů, mezi nimiž se nachází hlavní vchod do kostela. Vchod leží naproti vchodu do sousedního „Památníku Velké Moravy,“ což má znázorňovat symbolické propojení minulosti a současnosti. Chrámová loď se nachází vysoko nad zemí a pod její podlahou se skrývá suterén se sálem, který je využíván také pro kulturní, společenské a vzdělávací akce.

 

 

Ve vedlejší Národní kulturní památce – Památníku Velké Moravy, jsem ke své ostudě zatím ještě nebyl. Byla zbudována roku 1960 přímo nad základy hřbitovního kostela z období Velké Moravy a je obklopena více než dvěma tisíci hrobů. Kostel z devátého století byl při archeologickém výzkumu roku 1949 objeven arch.Vilémem Hrubým. Vědci přitom zjistili, že na okolním rozsáhlém pohřebišti do rovů nebyli uloženi pouze velmožové, ale svůj věčný sen zde sní i prostý lid. To vše odkryto v lokalitě, zvané „Na Valách." Muzeum je otevřeno celoročně a za Národní kulturní památku vyhlášeno roku 1969. O čtyřicet let později prošlo muzeum celkovou modernizací a vznikly nové multimediální expozice, jež byly budovány se záměrem zaujmout všechny vrstvy a věkové rozmezí návštěvníků. Skládá se ze tří stálých výstav - „Velké Moravy,“ „Příběhu Cyrila a Metoděje“ a „Pravěku Uherskohradišťska.“

Interiéry prý oživuje dvacet figurín o velikosti dospělého jedince, které zobrazují různé výjevy ze života starých Slovanů. Dále tu jsou k vidění dokonalé kopie dobového ošacení, bot, pracovních nástrojů, šperků a dalších předmětů z archeologických nálezů, jež v těchto místech probíhají už více jak sto let! Největší „peckou" jsou základy velkomoravského kostela a ukázka archeologického výzkumu pohřebiště.

Za pošmourného počasí jsem si oba hlavní objekty ze všech stran obešel a krátce se zastavil ještě u zajímavé exotické dřeviny, pocházející z daleké Číny. Tento Císařský strom (pavlovnie plstnatá) se začal v teplejších oblastech Evropy vysazovat jako okrasný strom. Jedná se o téměř nezdolnou dřevinu - nejenže si nic nedělá ze znečištěného ovzduší, ale dokáže prý přežít i ničivý oheň. Po něm kořeny vyšlou směrem k nebi nové větve. Dorůstá výše až 20 metrů a má hladký kmen, který je dobře pozorovatelný až po košatou korunu. Zvláštností jsou modrofialové květy, připomínající svým tvarem zvonky. Ve své původní vlasti býval tento strom dle starých obyčejů vysazován při narození potomka ženského rodu.

Poslední můj pohled na náměstí Velké Moravy patřil již otevřené „Hospodě Na Rudém“, ale protože bylo na pivo ještě brzy, zamířil jsem na již zmiňovanou staroměstskou širokou ulici, která v úseku okolo radnice nese název náměstí Hrdinů. A tady zanedlouho stanul u vcelku nenápadného a stromy parčíku stíněného pomníku, zbudovaného ve stylu „socrealismu“, kterého jsem si dosud nikdy nevšiml. Ústředním prvkem je socha slovácké ženy svírající v ruce kytici jako vděk osvoboditelům a stojící na čtvercovém žulovém podstavci. Po její levici je na zemi leštěný kamenný hranol s připomínkou obětí první světové války, další s uctěním členů odboje proti fašistické okupaci je před ním poněkud předsazen a po pravici ženy je žulový blok s výčtem jmen všech místních obětí za druhé světové války.

Po přechodu řízeném semaforem jsem přešel na druhou stranu třídy, minul Památník obětem I.světové války a před vstupem na hřbitov s kostelem sv.Michala a kaplí sv.Jana Křtitele se zastavil u zajímavého barokního sousoší našeho nejpopulárnějšího svatého „Honzy.“ Sousoší je umístěno na vysokém odstupňovaném podstavci a obehnáno čtvercovou kuželkovitou kamennou balustrádou. Socha světce byla zrobena v životní velikosti. Jan je oděn do kanovnického roucha, v pravici svírá smeknutý biret a levou ruku má položenu na hrudi v gestu odevzdání a smíření. Po jedné straně mu dělají společnost dvě postavičky „putti“, které nesou kartuš. V ní je reliéf zobrazující světcův jazyk v relikviáři. Na straně druhé klečí na „oblačné“ základně anděl držící kartuš s nápisem. Autor díla zůstává v anonymitě.

Hřbitovní kostelík s kaplí jsem si za mnohem příznivějšího počasí dostatečně prohlédl posledně. Proto nebylo třeba tu dál zbytečně oxidovat a já popohnal noženky, by mne přes ulici Na Výsluní přenesly k nábřeží Moravy. Tady mne čekala cesta přes lávku nejprve přes Baťův kanál, hned pak i přes moravský říční veletok a od kavárny „Kafec U komína“ sídlištěm Stará Tenice. Průchodem pod železničním náspem jsem se ocitl v sídlišti Štěpnice. Ale koho by bavilo chodit mezi samými paneláky – proto razantní změna směru k nábřeží Moravy a po něm až k restauraci „Masáro.“ Odtud už to nebylo daleko k panelovému domu s bytem tchýně, kde jsem se za odměnu za splnění mise odměnil kávičkou. Po jejím dopití se najednou venku mraky konečně roztrhaly, takže do ruky opět foťák... a arak na prohlídku centra Uherského Hradiště!

Do odjezdu zpátečního spoje do Zlína jsem stačil proběhnout oběma hlavními městskými rynky a za už ničím nešizeného slunečního svitu poobdivovat všechny historické domy a další památky. Samozřejmě učiněna nezbytná zastávka i u té půvabné nové kovové sochy „Mařaťanky... no a pak už moje spodní hnáty nabraly přes Havlíčkovu ulici a Palackého náměstí směr na autobusové nádraží.