Zemí nikoho, aneb V.Ú. Libavá, tajemné šachty v údolí Budišovky, romantické údolí Bystřice 1.díl

Stále se mi vybavují nezapomenutelné vzpomínky na první průchod panenskou zemí nikoho v r.1990. Okamžitě po zrušení ostnatých drátů, nástražných odpalovaných světlic, elektrických nástrah a zákazových značek, jakož i odsunu pohraničních stráží od linie skutečné mezistátní hranice, jsme se vypravili na průchod neznámým terénem podél hranic. Samozřejmě v té době žádné přesné informace o těchto prostorech neexistovaly. Ani značené, natož neznačené cesty, či jiné turistické informace. Co zdánlivě ano, nebylo v souladu s reálem, kvůli dezinformacím případných adeptů k útěku za svobodou.

Hranice na mapách, tu posunutá sem, tu jinam. Zákazy byly v různých vzdálenostech od skutečných. Vyprávění, jak jsem nečekaně projel vojenskou vesnicí v místě, kde měl být souvislý les a o honičce hlídkou na motorce, patří do jiného cestopisu, podobně jak jiná má dobrodružství z té doby.

Divoká a neznámá příroda mě vždy lákala. Pokud možno co nejpanenštější, nejméně navštívená. Proto jsme okamžitě po likvidaci ostnatých zátarasů vyrazili. Nezapomenutelné. Panenská příroda, nikde nikdo.

Takže teď jsem si přál podobné vzpomínky znovu prožít ve vojenském újezdu Libavá. Sice v podstatně menších měřítkách. Po televizních ukázkách zástupů stoupajících na Sněžku, Králický Sněžník, či cpoucí se do Adršpachu, nebo pelotony Šumavou, mi bylo až fyzicky zle.

Proto rozhodl vojenský prostor Libavá. Nelitovali jsme. Příprava byla trochu obtížnější, neboť tam neexistuje žádné turistické značení a cesty na mapě nejsou rovněž stoprocentní. Abychom byli schopni se v pralese vrátit v povoleném čase zpět neznámým terénem. Proto se zdála důležitá výbava GPS, kterou jsme nakonec téměř nevyužili.

Celý vojenský újezd má rozlohu asi 328 km2, podle jiného zdroje 557 km2. Naším plánem je v určitém času ho obkroužit přes nejzajímavější místa. To samozřejmě pěšmo, abychom si to užili. Oproti prvním, mnohokrát měněným plánům, jsme nakonec stejně vyrazili z časových důvodu jiným začátkem.

Ztráta času dojetím do oblasti se využila odpoledním výstupem k Fortu č.II. nad obcí Radíkov. Dole se na louce zdravíme nevšímavě se pasoucího bělouše Šemíka. Není s ním řeč, tak si cestu do kopce vylepšujeme zralými ostružinami po okrajích silničky.

První, co nás nahoře potěšilo, byla pěkná zahradní restaurace. Fort se nachází až za ní.

Obrana okolo Olomouce se budovala už od 16. století. Poslední, okolo olomoucké pevnosti - Forty, mezi 18. a 19.stol. Radíkov pak v r.1874.

Některé z nich patří ke kulturním památkám ČR. Jejich seskupení mělo ochránit nejen Olomouc, ale vůbec tehdejší monarchii proti útokům ze severu. Bylo jich celkem 12. Z některých se už nic nezachovalo, jiné už vlastní soukromé osoby (a jsou chráněné před zvědavci vysokými ploty a stromy). Další slouží ke skladování či dosud armádě. Volně přístupných zbylo málo.

Radíkov sice neoplývá krásou, je ale využíván různými akcemi pro návštěvníky. Tak i zrovna dnes. Proto se nám nedaří zdokumentovat fotograficky vše, co bychom si přáli. Venek fortu si už hodně přivlastňuje příroda. přístupné a viditelné jsou však stále mohutné valy a hluboké příkopy okolo. Na jednom vrchu prázdná, ale jinak zdá se zachovalá, betonová vodní cisterna. Vše převyšuje jakýsi novější nehistorický vysílač.

Z Radíkova následuje přesun do Velkého Újezdu na okraj vojenského prostoru. U roztomilého bezejmenného rybníku s junáckou chatou rozbíjíme tábor. Pěkné místo. Na konci světa, s rozhledem po okolí. Dva kilometry od centra městyse. Nedaleko vzadu začíná les vojenského újezdu se zakázaným vstupem. Před ním ještě stihli majitelé stavební povolení s obydlenými chatami. Odsud bude ráno první start do neznámých nenavštěvovaných končin.

Ovšem, co s načatým večerem? Obcházíme nejbližší okolí. Zastavujeme opodál sympatické junácké chaty. Za chatou několikametrový pyšný totem, před ní na boku vyřezávaný velký vodník s dušičkou v hrnečku, posečená udržovaná louka hostí solitérní kus starého kmene s úctyhodným obvodem aspoň 3 m. Do rybníku vybíhá široké prkenné plato, můstek pro různé umývací a prací funkce, možná i k přistávání loďstva.

Vzhledem k pozdnímu odpoledni se odvážně vrháme do zdejšího, na víkendy do 22 hod. výjimečně povoleného kousíčku vojenského újezdu. Tady jen asi 1,0 x 1,5 km s nějakými vyčnívajícími výběžky, ale do řádného kopce. Tak sem asi žádný blázen nepoleze. Lezeme vzhůru, abychom si zdejší vojenské terény očuchali.

Hned za chatami překračujeme I. hranici, s cedulí nejen zákazu vjezdu, ale i upozorněním na ptačí oblast.

Nevím, který běžný osobák by si na tu cestu troufl. Úzká, v nízkém úvozu, bez možnosti otočení a tím i návratu. Hodláme si cvičně projít malý oblouk.

Kousek za startem se cesta rozdvojuje a napravo polopěšinou zpočátku kousek jen mírně stoupá. Asi jsme přehlédli kus počínajícího prudšího stoupání, neboť člověk je pohodlný a místo stoupání volí raději jen mírný vzestup. Takže nic netuše jsme si přidali. Pěšina později zatáčí, aby nabrala strmější sklon a nakonec se proměňuje v koryto zarostlého potoka. Navíc s prudším spádem. Jenže jinudy to nejde. Okolo je hustý křovinatý prales a boky tohoto přirozeného vymletého koryta, příkré a mazlavé. Nepustí nás z tohoto zajetí.

Úzkou zarostlou úžlabinou se tedy namáhavě posouváme vzhůru. Až úplně nahoře se prostor rozevírá a my, přes tady už snížené břehy, 200 m před sebou zahlédneme stěnu dalšího lesa. Tentokrát už v přísnější zóně. Dokonce je tu vidět i správná původní pěšina odspodu. Je to k zlosti. Kde se nám vytratila?

Vydáváme se tedy po ní zpátky dolů. Brzy jdeme lesem a celkem schůdně. Před koncem lesa zabočíme vpravo a následně po 50 metrech znovu dolů. Tentokrát nemám žádné připomínky. S kopce a slušnější cestou se jde pohodlněji.

Les tu vystřídala neudržovaná louka porostlá vším možným, co je schopno zakořenit. Střídá se zase lesík a světlina a opět les. Dokonce se tu rozšířila lesní cesta téměř v dálnici. Asi pro potřeby lesní techniky. Tady to odsypává. Čím dál prudší klesání zrychluje kroky. Okolí se mění střídavě na mýtiny a remízky. Než se nadějeme, jsme dole u okraje lesa s chatami. Poté přebíháme okolo našeho rybníku a už lze zahlédnout věž kostela ve Velkém Újezdu.

Po slušné procházce spěcháme do městyse ochutnat, co tu mají dobrého z pivního sortimentu. No, nic moc. Všude tady na severní Moravě jen Zubr, Holba Šerák a Holba polotmavá, případně Radegast. Zahrádka restaurace už bzučí jako úl. Na náměstí ještě sledujeme, jak parádně barví kostel paprsky zapadajícího slunce.

Do spacáků se vracíme už potmě. Před koncem městyse blikají svíčky v lurdské jeskyni sv. Panny Marie, jinak nám na cestu svítí měsíc. Zítra budeme pokračovat na Potštát.

Poznámka pro zájemce: Z obce Kozlov, 7 km severozápadně od V.Újezdu, vede do vojenského újezdu sólová cesta k pramenu Odry. Ovšem přístupná pouze tam a zpět, bez možnosti ji opustit, a to pouze o víkendech a svátcích.