Zhruba 16 km dlouhý výlet: Dolní Žandov (549 m) – Dyleň (940 m) – Lázně Kynžvart (603 m)

Tentokrát nás na výlet vytáhli naši kamarádi s tím, že už se doma flákáme dost dlouho. Je pravda, že už ani nepamatuji, kdy jsme naposledy někde byli společně.

Na sobotu původně hlásili ochlazení, přeháňky, dokonce ve vyšších polohách i sněhové. Akci jsme nezrušili – jedeme za každého počasí. Večerní předpověď byla již příjemnější, má mrznout, ale nemá sněžit, na horách se může objevit i sluníčko.

Na vlak ráno jdeme za parádní mrznoucí mlhy. Brýle se mi nad rouškou zamlžili a následně zamrzli, takže jsem skoro nic neviděla. To mne čekají v zimě pěkné věci. Nakonec jsem je dala do kapsy a doufala, že tam přežijí nezničené.

V Plzeňské kotlině se držela mlha, ale jak jsme se dostali o kousek výš, začala se objevovat i modrá obloha. Na polích ležel poprašek sněhu. V Dolním Žandově vystupujeme a zdá se nám docela teplo. Přesto i tady mrzne.

Zastávka je na jižním okraji obce, do vsi nezacházíme. Je to možná škoda, protože vznikla na cestě z Chebu do Plzně už někdy ve 12. století, i když tomu předcházelo ještě starší osídlení. Kelti zde žili již 350 let př. n.l. Mezi lety 1261 – 1278 bylo povýšeno na městečko. Nejvýznamnější památkou je původně gotický kostel sv. Michala, který stojí v obci na kopci. Stál tady již ve 13. století, kdy patřil k valdsaskému klášteru. V době svého vzniku byl opevněn. Barokní přestavba je z r. 1682, další přestavby byly r. 1804 a 1928. Vybavení je převážně ze 17. a 18. století. Nejstarší je snad krucifix z konce 15. století, který sem byl přenesen ze zámecké kaple v Kynžvartu.

My nádraží opouštíme po žluté – jdeme přes trať a prakticky hned do kopce. Konečně vylézá i sluníčko. Míjíme několik rybníčků a pár domků, které patří do obce Brtná (dnes je součástí Dolního Žandova). Z cesty je vidět i hezký poměrně velký hrázděný dům. V obci má mýt i minerální pramen Brtenská kyselka.

My pokračujeme po žluté a stoupáme a stoupáme. Na cestě jsou zamrzlé louže, na stromech leží vrstvička sněhu, do toho svítí sluníčko, je tu skutečně hezky. Najednou je tady zima. Výhledy naznačují, že by mohly být daleké, jsou však zamlžené.

Do kopce jsme se trochu roztrhali, já jdu samozřejmě poslední. Scházíme se u přístřešku na cyklistickém rozcestí Liščí farma. Překračujeme všechny platné zákazy, tedy vlastně jen dva. Smí se setkávat pouze dva lidé a nesmí se nikde venku popíjet. Nás je šest a vypalujeme viry. Každý dostal jeden kelímek a musíme si ho celou cestu opatrovat. Jinak máme smůlu, na příští zastávce bacily nevypálíme. Samozřejmě, že je to důvod k tomu kelímek skutečně pečlivě chránit.

Zákazy nedodržujeme jen chvilku, na dlouhé postávání je zima, opět se rozcházíme. Každý dál stoupá rychlostí, která mu nejlépe vyhovuje.

Cestou míjíme ruinu jednoho hodně velkého čtyřpodlažního domu. K čemu tady sloužil? Na vojenský objekt je to velké. Nebo budova sloužila k rekreaci? O kus dál je rozcestí Chata na Dyleni, kde je zastavení naučné stezky Stebnický potok. Tam jsme se vloni dočetli, že tam byla chata s celoročním provozem, protože tady byly využívané i zimní trasy. O žádné další chatě se tam však nepíše. Hledala jsem teď i na internetu, marně.

Až k rozcestí s červenou je stoupání přijatelné. Dalších půl kilometru je však náročných. Ale to už víme, že jsme skoro na vrcholu. Mezitím se však zatáhlo a padá i tady ve výšce víc jak 900 m.n.m. mlha – nebo se dostáváme do mraků. To jeden nikdy neví. My jsme tady byly vloni 2x, jednou pěšky, jednou nás sem známý dovezl autem a vzal i dovnitř, tak nám ani není líto, že se dovnitř nemůže. Kamarádi to však obcházejí, jsou zvědaví. Setkáváme se v přístřešku pod vrcholem, svačíme a samozřejmě opět vypalujeme viry. Přece se nemůžeme nakazit.

Za sebou máme 7 km různě prudkého stoupání (celkové převýšení skoro 400 metrů), čeká nás 9 km skroro rovnoměrného klesání (jen 340 m). To by mělo být docela příjemné, i když zpočátku klesáme o něco prudčeji.

Vrchol opouštíme po zelené a tu si musíme hlídat až na nádraží. Problém to není. Na začátku obce Vysoká vycházíme z lesa a míjíme parkoviště, kde jsme vloni v autě přespali. Dokonce i sluníčko nás zase vítá. Je to příjemné. Procházíme obcí, okolo zříceniny kostela sv. Jana Křtitele. Ani se tu nebudu o ní více rozepisovat, pouze bych psala to, co jsem napsala  již jednou. Kamarádi si to prohlížejí, zastavujeme se tady i my. Zjišťujeme, že se tady nic nezměnilo.

Pokračujeme již z mírnějšího kopečka. Ve Staré Vodě přecházíme hlavní silnici a po vedlejší jdeme na nádraží. Tohoto úseku jsme se už předem děsili. Očekávali jsme zde provoz, o který po procházce v lese nestojíme. Máme však štěstí. Silnice je pro auta uzavřená, dělá se nový povrch a vedle silnice se budují chodníky. Příště tedy bude cesta tudy bezpečná.
I tady je nádraží na okraji města. Na prohlídku lázní musíme přijet jindy. Je tam zámek, historická budova pivovaru, jsou tam prameny i zřícenina hradu. Do odjezdu vlaku máme sice ještě víc jak půl hodiny času, ale do města je to ještě daleko. To bychom nestačili a ani se nám už nikam nechce jít. Máme toho všichni docela dost. Procházka nám úplně stačila. Čas využíváme dojezením posledních zásob jídla a poslední dezinfekcí dutiny ústní. Ve vlaku se již musíme chovat způsobně, tj. respektovat nařízené zákazy.

Když vystupujeme v Plzni z vlaku a rozcházíme se, je nám líto, že výlet nemůžeme zhodnotit v teple nějaké hospůdky, jak bývá naším zvykem. To by byl ještě lepší závěr. Na to si však ještě nějaký čas budeme muset počkat. Ale i tak jsme spokojení.