Loading...
Na dnešek jsme si naplánovali návštěvu „srdíčkových“ jeskyní Na Špičáku a následnou procházku centrem Vidnavy, jenže ta už bude zřejmě pod deštníky, neboť podle metereologů se má chvilku před polednem rozpršet.
Vstáváme už před sedmou do kalného zataženého rána, vzápětí Janě vyzvání mobil a nám začíná tzv. Den Blbec!
Volá jí šéf z práce: že mu vypadla prodavačka a jestli by manželka nemohla ze Zlatých Hor do Zlína okamžitě přijet – prý to podle něj není z Jeseníků až tak daleko!
Žena rezolutně odmítá a dá mu odkaz na svoji kamarádku, která dříve pracovala v obchodě a ať to dnes zkusí s ní. Pak ji musí sama zavolat a požádat o pomoc.
Takže asi hodinu se na dovolené zabýváme pracovními problémy, které by správně měl řešit její nadřízený, no a když se konečně vypravíme na výlet, vidím, že venku začalo silně pršet!
Krucinál – jak to? Vždyť je teprve osm a „chcát“ mělo až před obědem, no to si z nás ti meteorogičtí šarlatáni snad dělají srandu!
Leje i na křižovatce v Písečné, kde čekáme na bus, jež nás zaveze k jeskyním, ale od zastávky je to k nim ještě o něco víc jak půl kilometru. Bohužel po silničce otevřeným terénem. Kromě toho, že usilovně prší, fouká i silný nárazový vítr. Jen co manželka ujde s otevřeným deštníkem několik prvních desítek metrů, zůstane po dalším větrném náporu ochranný protideštný prostředek kaput... a já zase zjistím, že mám v levé tenisce díru, milá Lízo, díru mám!
Durch mokří a naštvaní přijdeme k areálu jeskyní a tam nás čeká další překvapení: budova s bufetem a čekárnou je momentálně v rekonstrukci (tož informace o tomhle na webu nikde nebyla!), takže se musíme před padající vodou z nebe venku skrýt pod korunou stromu.
K tomu se dovídáme, že jsou až do poledne jeskyně přístupné pouze návštěvníkům z objednaných zájezdů a teprve potom přijdou na řadu obyčejní turističtí smrtelníci.
No nazdar – a to je teprve půl desáté!
Osloví nás pán, který sem přijel busem s námi: prý jestli se nám nechce čekat, jede nám z rozcestí před desátou bus do Jeseníku. On to prý také vzdává a raději se pojede podívat do jeskyní na Pomezí.
Moc děkujeme a celí zmoklí a nasraní se busem přesunujeme do bývalého okresního města, kde nejprve kupujeme u Vietnamců deštník a mně se v druhém obchodě podaří díky hodné místní prodavačce sehnat i správnou velikost tenisek na mé veliké hňápy. Větší čísla byla samozřejmě umístěna až v těch krabicích u země... no a poněvadž dnešním dnem vláda ve vnitřních prostorách opět zavedla nošení roušek, napotili jsme se u hledání víc jak dost, počítaje v to i totálně zamlžené brýle!
Poté už se venku déšť trochu zmírnil a my zamířili na oběd do jedné restaurace. Manželka si odskočila na WC a já byl v totálně prázdném lokálu od blonďaté šenkýřky poučen, že musím mít roušku nasazenu, i když si budu chtít vypít jen pivo. Prý si má správně člověk sundat roušku pouze před samotným napitím a pak si ji okamžitě zase nandat. Při poučování se několikrát rozkřikla na několik žen mířících na chodbě k WC, neboť jim chyběly náhubky a nakonec se rozběhla za nimi.
Mně nějak přešla chuť nejen na pivo, ale i na oběd, takže jsem restauraci opustil a vyčkal manželku venku. Poté jsme se přesunuli do jiného restauračního zařízení, no a poněvadž to s počasím vypadalo beznadějně až do večera, smutně jsme se rozloučili s cestou za pamětihodnostmi městečka Vidnavy, trochu se prošli městem a poté odjeli nazpět do Zlatých Hor.
„Den Blbec“ večer skončil novou předpovědí počasí v TV, která tentokrát na nejbližší dny slibovala už hezky. Jenže co z toho, když před sebou máme posledních pár dnů dovolené a v neděli ráno už budeme cestovat nazpět k domovu?
No Pánbů zaplať aspoň za to! Teď už jen požádat Janu, ať mne pustí k noťasu a já můžu rychle naplánovat ty poslední dva výlety...