Nebe i peklo na dosah ruky

Projekt Hřebenovka dovede návštěvníky na krásná přírodní zákoutí, ale také na místa nabitá historií. Takovým místem je například Králicko, kde se turista jdoucí ve šlépějích našich předků pomyslně dotkne nebe, stejně tak pootevře dveře do pomyslného pekla.

Klášter na kopci
Nebe je tu jaksi blíž. Stačí zaklonit hlavu a nechat slunečními paprsky polechtat svou tvář. Nebe je tu však blíž i v duchovní rovině. Jednou z nejvýznamnějších sakrálních památek Pardubického kraje je totiž klášter Hedeč. Ten stojí v nadmořské výšce 760 m nad městem Králíky. Vznikl kláštera je neodmyslitelně spojen s Tobiasem Janem Beckerem, králickým rodákem, svatovítským kanovníkem a později i královéhradeckým biskupem. Poutní komplex začali místní lidé stavět roku 1696 a o čtyři roky později, 21. srpna 1700, byl kostel vysvěcen a na hlavním oltáři byla umístěna kopie obrazu z kostela Santa Maria Maggiore v Římě – Milosrdný obraz Panny Marie Sněžné. Od té doby se hora začala nazývat Hora Matky Boží, jak ji nazval zakladatel Tobias Jan Becker.

Po dokončení kostela pokračovaly práce na stavbě kláštera. Biskup Becker sem povolal katolický žebravý Řád služebníků Mariiných, jehož členové jsou nazývání Servité. A snad díky jednomu z těchto řeholníků nebyl klášter za vlády císaře Josefa II. zrušen. Legenda říká, že se jej císař zeptal, kde že je střed světa. Pohotový řeholník vtipně a zároveň diplomaticky odpověděl, že přece tam, kde se nachází jeho Císařská Milost… Tato „správná“ odpověď zajistila klášteru jeho budoucnost. Servity v roce 1883 vystřídali Redemptoristé. Ti v roce 1910 přikoupili i nedaleký Poutní dům, který v současné době prochází rekonstrukcí.


Za návštěvu stojí také v roce 1710 postavená Kaple Svatých schodů na nádvoří poutníků. Tyto schody jsou napodobeninou schodů původně v jeruzalemském sídle římského místodržitele Piláta Pontského. Po nich měl zbičovaný Ježíš Kristus předstoupit před Piláta, který jej následně odsoudil. Z úcty k trpícímu spasiteli věřící za zpěvu a modliteb vystupují těmito schody po kolenou vzhůru. Boční schodiště pak slouží k cestě zpět. Návštěvníka – ať věřícího nebo bezvěrce – zaujme světlý mramorem obložený interiér. Stěny jsou z italského mramoru, samotné prostřední schodiště a podlaha jsou z mramoru Králického. Poutavá je také freska na stropě – zmrtvýchvstání Ježíšovo – z roku 1900, jejímž autorem je Anton Muehl.


Peklo v klášteře
Ne vždy jsou cesty Páně přímé a bez trnů. Ať to bylo dílo přírody nebo hněv nejvyššího, jedné srpnové noci roku 1846 přišla bouřka, obloha se rozevřela a blesk udeřil do kostela. Ten shořel a zároveň s ním klášter. Jen málo věcí se řeholníkům a místním podařilo zachránit. Přesto díky jejich pohotovosti dnes můžeme obdivovat sbírku barokních maleb a řezeb, které zachránili přenesením do ambitu kláštera. Poutní místo záhy povstalo jako Fénix z popela.
Nelehko čelit přírodním katastrofám. Těžko ale bojovat proti zlobě a hlouposti lidské. Osud tohoto místa ve druhé polovině 20. století ovlivnila Akce K. Jednalo se o nezákonnou a násilnou likvidaci klášterů a mužských katolických řeholních řádů, která proběhla v komunistickém Československu v noci ze 13. na 14. dubna v roce 1950. Poutní areál byl pro veřejnost uzavřen a stal se místem nechtěné internace řeholníků a řeholnic. Žili a pracovali zde v nelidských podmínkách, vykonávali nucené práce a podrobovali se výchovným politickým školením. Internačním klášterem v Králíkách v letech 1950–61 prošlo celkem přes 500 osob. Mnozí z nich byli pro svoji víru a přesvědčení i v dalších letech perzekvování, vězněni v komunistických věznicích nebo táborech nucené práce. Někteří za svou víru zaplatili i svým životem. V Králíkách na náměstí můžete navštívit Památník obětem internace Králíky, který se snaží, aby ani tato temná část historie neupadla v zapomnění.


Ďábel za hranicí
30. léta minulého století ukázala, že Evropa bude čelit velké zkoušce. S narůstajícím vlivem Adolfa Hitlera v Německu si i představitelé Československa uvědomovali, že je třeba začít jednat a připravit naši obranu. Ministr národní obrany Bohumír Bradáč 20. března 1935 rozhodl o zřízení Rady pro opevňování a Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP). Nevědomky tak rozšířil budoucí českou slovní zásobu o slovo řopík, které označuje objekt lehkého opevnění vzor 37, lidově zvaný řopík právě podle Ředitelství opevňovacích prací, které mělo stavbu těchto objektů na starosti. V Československu není místo, s hustějším výskytem právě řopíků i různých jiných objektů, než právě Králicko. Důvod je nasnadě. Když se podíváte na mapu Československa, tak mezi Králíky a Břeclaví je náš stát nejužší. Pokud by nás Německo chtělo oslabit, tak se dalo čekat, že právě tudy proniknou nepřátelské jednotky na naše území. Toho se československá generalita obávala, a proto byla výstavbě opevnění v tomto prostoru věnována maximální pozornost.

V extrémně krátkém čase a v obtížných klimatických podmínkách stavební firmy vybudovaly do počátku října roku 1938, kdy byly opevňovací práce zastaveny, 247 pevnostních objektů. Kromě stovek řopíků, které jsou jen zdánlivě bez ladu a skladu roztroušeny po krajině, můžeme do dnešních dní obdivovat stavitelský um našich předků například na dělostřeleckých tvrzích Bouda a Hůrka nebo na pěchotním srubu K-S 14 U Cihelny. Všechny z nich jsou připomínkou tragického vývoje, kterým v následujícím období Evropa prošla. Ďábel číhal za hranicemi, peklo bylo na dosah ruky.


Byla to Bouda
Asi nejznámější vojenskou stavbou Králicka je dělostřelecká tvrz Bouda. Svou zachovalostí představuje unikátní pevnostní komplex, který na našem území nemá obdobu. V pěti mohutných železobetonových srubech spojených pod zemí důmyslným systémem chodeb a rozsáhlých sálů můžete vidět kasárna pro 316 mužů, sklady munice, elektrárnu-strojovnu, filtrovnu vzduchu, ale také ošetřovnu nebo kuchyň. To vše – až 57 m pod povrchem země – je spojeno úzkorozchodnou železniční tratí.


Svou daň v podobě zmařených lidských životů si Bouda vybrala již při samotné stavbě. Při hloubení pomocné těžební šachty dělníci navrtali nevybuchlou nálož trhaviny. Minér Imrich Hlavatý zahynul na místě. Jeho kolegové Alois Kudela a Josef Budimír byli vážně zraněni a na následky těchto zranění zemřeli druhý den v nemocnici v Červené Vodě, kam byli převezeni.
Bouda byla plně stavebně dokončena v roce 1938 ještě před postoupením našeho pohraničí Německu. Armáda poslechla rozkazy politických představitelů Československa a vzdala se bez boje. Toto trauma však poznamenalo naše vojáky na řadu let. Bouda se pak stala testovacím objektem našich okupantů. Tyto postřelovací a trhací zkoušky Němci dělali jak na objektech na povrchu, tak i v podzemí.


Dnešní návštěvníci mohou obdivovat úzkokolejku s vozíky z 50. let minulého století včetně toho snad jediného do dnešních dní dochovaného původního předválečného vozíku. Pozornost si také zaslouží unikátní 85mm pevnostní kanón vzor 44/59. Nejednoho prakticky uvažujícího člověka zaujmou kasárna, kde jsou lůžka jen asi pro třetinu osazenstva srubu. Vzhledem k plánovanému trojsměnnému provozu tak bylo počítáno s principem tzv. neustále teplé postele, kdy se na jednom lůžku postupně střídali tři vojáci.


V nabídce je pět typů prohlídkových okruhů různých délek. Všechny však mají jedno společné… V interiéru tvrze je chladno a vlhko a teploty se pohybují v rozmezí od 4,5° C do cca 12° C. Tedy ideální je návštěva v parném létě, kdy se dole vskutku ochladíte nebo naopak v mrazivé zimě, kdy se zase v podzemí ohřejete.

S padákem nad hlavou…
Další stavbou pevnostního systému budovaného v období první republiky je dělostřelecká tvrz Hůrka ležící na severním okraji města Králíky při levém okraji silnice ve směru na Hanušovice. Její stavba začala 5. srpna 1936. Do okupace v roce 1938 byla stavebně dokončena. Původně na Hůrce mělo sloužit 424 mužů. Ve skutečnosti ale i ona, stejně jako na Suchém vrchu stojící Bouda, se po obsazení pohraničí Němci stala místem, kde si zkoušeli různé zbraně, zejména nové generace dělostřelecké munice a trhavin. Na podzim 1944 začala přestavba podzemí na továrnu na letecké součástky s pracovním táborem nad vchodem. Naštěstí tato epizoda měla už jen jepičí život. Později Hůrka sloužila Československé lidové armádě jako sklady munice.


Kromě zajímavé úzkokolejky v podzemí návštěvníci při prohlídce uvidí jedinečné exponáty jako například rám původních padacích vrat, původní posuvná pancéřová vrata uzavírající překladiště materiálu ve vchodovém srubu nebo funkční šikmý výtah se dvěma vozíky klínového tvaru pro přepravu vagónků s municí a dalším nákladem. Komu by to bylo málo, tak se může těšit na výstavu věnovanou všem paravýsadkům do Protektorátu v době okupace, která nese příznačný název S padákem nad hlavou…

Byli jsme a budem! Vytrváme!
Přesně to říká červený nápis na šedé fasádě dalšího významného objektu vojenské historie – pěchotního srubu U Cihelny. A bylo to i toto motto, které měl na paměti četař Arnošt Hrad, když se odvážil k zoufalému kroku…, ale postupně.
Objekt byl vybetonován na podzim roku 1936 za pouhých 11 dní. Celý stavba pak měla být dokončena za 220 dní. Do září 1938 byl srub dokončen stavebně a byl i vybaven a vyzbrojen. Pak jej ale stihl podobný osud jako jiné vojenské objekty – Němci si na nich zkoušeli různé zbraně a testovali i vnitřní vybavení. Jednalo se o nejrozsáhlejší zkoušky kompletního sortimentu pevnostních pěchotních zbraní provedené na našem území německou armádou. Stopy těchto zkoušek poznamenaly pancéřové zvony, střílny a především týlové stěny objektu.
Historii tohoto objektu však nesmazatelně poznamenala jedna tragická událost. Jedním z vojáků posádky byl také četař Arnošt Hrad. Tento mladík a jeho osud je ztělesněnou připomínkou odhodlání příslušníků tehdejší armády bránit republiku s nasazením svých životů. Arnošt Hrad se odmítl smířit s osudovým rozhodnutím československé vlády přijmout mnichovskou dohodu a ranou do srdce spáchal sebevraždu. Svůj čin plánoval několik dní. 1. října 1938 napsal tři dopisy na rozloučenou – své mamince, veliteli a svým kamarádům. Všechny jsou v jemu věnované expozici vystaveny a dodnes jsou bolestným připomenutím této tragédie. Z jeho slov psaných mamince mrazí dodnes: „…Po zralém uvážení rozhodl jsem se odejíti z tohoto světa, protože nemohu splniti to, co jsem přísahal při památce svého otce. On padl za vlast a já bych měl od toho, za co on položil život, utéci jako zloděj. Jest rozkaz opustiti území. Já jako voják musím uposlechnouti, smrt mne však této povinnosti zbaví.“ Večer 3. října byl srub U Cihelny vyklizen a připraven k předání. Zevnitř se ozval výstřel. Vojáci našli Arnošta Hrada s ránou pod srdcem. Byl ještě při vědomí. Jeho zranění však bylo neslučitelné se životem a v nemocnici v Červené Vodě téhož dne ve 23,20 skonal. Poslední dny před svým činem nepochybně procházel vnitřním peklem. Přes tento hřích proti křesťanské věrouce lze doufat, že alespoň po smrti se dostal do nebe.







Hřebenovka vás láká
Projekt Hřebenovka provede turisty po vrcholcích našeho pohraničí. Trasa vede z Libereckého kraje přes Německo, Polsko a Královéhradecký, Pardubický a Olomoucký kraj až na Praděd. Poznejte trasu, která byla proznačena již na začátku 20. století, obnovena za finanční pomoci Evropské Unie v roce 2019. Provede vás přes vrcholky všech pohoří při hranici.

Turistické proznačení hřebenové trasy i vybudování turistické infrastruktury je součást projektu Česko-polská Hřebenovka - východní část, přičemž celkový rozpočet projektu s registračním číslem CZ.11.2.45/0.0/0.0/16_025/0001254 je přes 3,5 milionu Eur, tedy zhruba 90 milionů korun. Projekt je spolufinancován z EFRR prostřednictvím Operačního programu INTERREG V-A Česká republika-Polsko.

Bližší informace

www.hrebenovka.cz

www.vychodnicechy.info

www.klasterkraliky.cz

www.boudamuseum.com

www.boudamuseum.com

www.cihelna.militaryclub.info