Arciděkanství v Jičíně

Jičín měl svého plebána již v 1. polovině 14. století, přičemž prvním známým jičínským farářem byl Šimon, a to v roce 1342. Víme o něm díky tomu, že téhož roku mu papež dal milostný list na pražský kanonikát, i když již držel jičínský kostel a další obročí. Tento kněz však byl již v roce 1350 mrtev, neboť papež tehdy providoval na jeho prebendu v pražském kostele jiného kněze. V té době se však nacházela jičínská fara úplně jinde než dnes. Některé prameny se však rozcházejí v tom, kde přesně byla situována, ale většina z nich se shodne na tom, že stávala severozápadním směrem od současného kostela sv. Ignáce, tehdy zasvěceného sv. Jakubovi.

Zde vydržela fara (10. srpna 1589 vyhořela s celým městem, ale následně byla obnovena) až do dob Albrechta z Valdštejna. Ten ji totiž využil k prvnímu ubytování jezuitů a nakonec ji i s kostelem tomuto řádu 27. prosince 1627 věnoval. S vybudováním nové farní budovy nastaly problémy, neboť Albrecht z Valdštejna dával přednost tomu, aby bylo v Jičíně zřízeno biskupství a jeho sídlo mělo stávat někde v západních místech dnešního Valdštejnova náměstí. Z tohoto až velkolepého plánu však nakonec sešlo. Toho času vedli zdejší duchovní správu provizorně jezuité, a to již od roku 1621, kdy se stal prvním jezuitským duchovním správcem P. Mikuláš Kučera. V roce 1625 rektor zdejší koleje P. Valentin Coronius požádal knížete o dosazení světského faráře do Jičína, ale ten ho odkázal na hejtmana frýdlantského knížectví Jaroše Bukovského. Tento luterán byl v mnoha sporech s římskokatolickou církví, takže se ani nesnažil o nalezení nějakého světského faráře, jenž by se v Jičíně usídlil. Velkou snahu o zřízení fary však neměli ani sami jezuité.

V letech 1627-1628 se rozhodl Albrecht z Valdštejna, jemuž nevyšel plán s novým jičínským biskupstvím, že by tedy ve městě zřídil alespoň prelaturu. Spolu s proboštstvím byl stavěn rovněž sousední kostel sv. Jakuba Většího. Sama výstavba proboštství byla zahájena již v roce 1628, ale k jejímu dokončení došlo až o 2 roky později. Původně ho stavěl stavitel Andrea Spezza, jenž zemřel již roku 1628 a s novým stavitelem nebyl Albrecht z Valdštejna spokojen. Nikde jsem však nenašel, kdo oním nástupcem byl, zda šlo o jeho syna Antonia Spezzu, Nicolò Sebregondiho, Giovanniho Battistu Pieroniho nebo o úplně jiného stavitele.

Dostavbou tak vznikl jednopatrový objekt s jednoduchou stanovou střechou se 4 zděnými barokními vikýři, za nimiž se podle některých zdrojů ukrývaly obytné světnice čtveřice zdejších kaplanů. Protože došlo k jeho vestavbě do městských hradeb, tak jeho východní strana do hradebního příkopu neměla v přízemí žádná okna.

Prvním a jediným jičínským proboštem byl P. Laurentius Donino, který působil jako kaplan vévodkyně a do proboštského úřadu byl jmenován v dubnu 1633. Zprvu bydlel stejně jako ostatní v zámku a následně se teprve přestěhoval do nově vybudovaného objektu. Vedle něho tu žili někteří jezuitští duchovní správci a jiní příslušníci tohoto řádu, jenž se snažil zbavit toho, aby musel vést jičínskou duchovní správu. Té se zbavili až v roce 1648, kdy byl opatřen z Prahy první světský kněz P. Marcellus, který hned po svém nástupu žádal jičínskou obec, aby mu opravila střechu, z čehož můžeme vysledovat to, že již nebyla sama budova v příliš dobrém stavu. Po jeho odchodu převzali jičínskou duchovní správu opět jezuité a vedli ji v letech 1651-1654. Roku 1655 byl kostel sv. Jakuba Většího tak dostavěn, že mohl být odevzdán bohoslužbám a k němu byla zároveň přenesena fara, jejímž sídlem se stal právě objekt bývalého proboštství. Prvním děkanem se tehdy stal světský kněz P. Mikuláš Skéva, který si též stěžoval na to, že mu jičínská obec nechce nic na faře opravit a ta reagovala stejně jako před lety, že není kolátorkyní ona, nýbrž vrchnost a k ní se má z tohoto důvodu obrátit.

V roce 1667 se stal jeho nástupcem Václav Bernard Sartorinus, za něhož byla o rok později zřízena na Koštofranku školní budova, která po požáru roku 1768 připadla děkanství a proměněna byla v seník. Po roce následoval Václav Červenka z Věžnova, jenž roku 1684 přešel na plzeňské arciděkanství. Po něm následovali (bez uvedení administrátorů): Ferdinand Ignác Uhlíř (1684-1690), Petr Vojtěch Knop (1690-1693), Vilém Bernard Roshan (1693-1701), Samuel Neumann (1701-1706), Jakub Kohout (1706-1713), Jindřich Antonín Pátek z Wiesenfeldu (1714-1720), František Granich (1720-1722), Ignác Kašpar Hron (1722-1725), Jan Preiszler (1725-1729), Josef Ignác Poslední (1729-1739), Antonín Troeger z Königinberku (1739-1746) a Jan Hubatius z Kotnova (1746-1768). O faru i kostel pak přišel Jan Jiří Selb (1768-1787), když obojí vyhořelo 1. října 1768 a obnova oněch objektů trvala několik let, např. sama mansardová střecha jako náhrada původní stanové byla na děkanství dokončena až v roce 1774 (celkové náklady na opravu kostela a fary dosáhly 1 211 zlatých a 35 krejcarů, alespoň podle zámeckého účtu z roku 1769). Dále se v úřadu jičínského děkana vystřídali: Josef Engelhart (1787-1790), František Xaver Franc (1790-1804), František Kubíček (1805-1820; za něho děkanství málem vyhořelo v roce 1809, kdy již na 5 místech začalo hořet, ale vše bylo naštěstí uhašeno a střecha preventivně stržena), Josef Schmidl (1820-1844; 11. května 1835 vyhořela dřevěná děkanská stodola, která byla o rok později nahrazena kamennou stavbou), Jan Hrdina (1844-1873; v roce 1860 byla Janem Egererem navržena nerealizovaná přístavba předsíně, roku 1869 byla děkanská stodola opravena podle plánu stavitelského mistra Matěje Kysely), Josef Šturma (1873-1892; v roce 1884 byla vybudována nová zeď seníku), Jan Menčík (1892-1901), František Dittrich (1902-1911), Josef Vomočil (1912-1935; roku 1912 došlo k secesní úpravě vchodového průčelí, stará valdštejnská kamenná ostění zůstala pouze kolem oken na jižní a západní straně a upravena byla též střecha), Jan Groh (1935-1943; roku 1941 došlo k opravě budovy podle plánů Čeňka Musila, kdy byla např. doplněna chybějící okenní ostění) a Josef Röhleder (1943-1953), přičemž každý z nich zanechal na děkanství nějaký ten odkaz, např. za posledně jmenovaného děkana Röhledera byl v roce 1947 zřízen nový portál. Tehdy se rovněž z děkanství stalo arciděkanství.

V letech 1953-1987 bylo zdejší arciděkanství administrováno. 6. února 1964 došlo k zapsání arciděkanství do státního seznamu kulturních památek, ale jinak se toho s budovou mnoho nedělo. Dalšími arciděkany byli: R.D. Josef Němec (1987-2001), R.D. ThLic. Pawel Szumilas (2001-2007; za něho byla dokončena generální oprava arciděkanství, které bylo znovuvysvěceno královéhradeckým biskupem Msgre. Dominikem Dukou 22. února 2003) a R.D. Mgr. Pavel Jandejsek (2007-2014). Od roku 2014 je opět administrováno (R.D. ICLic. Bc. Th. Prokop Tobek). Více o tomto jednopatrovém objektu s 5 okenními osami, jehož zahradu uzavírá na jižní straně zřícenina průčelí bývalé školní budovy, lze nalézt zde: https://pamatkovykatalog.cz/pravni-ochrana/dekanstvi-arcidekanstvi-124613.