Bad Pirawarth – Kneslův sochařský park (Prof. Knesl–Park, Skulpturenpark)

Velká stojící  •  Fotografie (6)  • Foto: markyz63

Bad Pirawarth je dolnorakouský lázeňský městys s přibližně sedmnáctisty obyvateli. Najdete ho v okrese Gänserndorf, ležícím v oblasti Weinviertel. Největší atrakcí obce (kromě toho, že ve zdejších lázních začaly nabízet speciální program pro zapomětlivé, tedy léčebný proces zvaný Mindness) je jednoznačně park, pojmenovaný po místním slavném rodákovi, sochaři Hansi Kneslovi.

Ten se v Bad Pirawarth narodil v roce 1905 a zemřel roku 1971 ve Vídni, kde je také na Ústředním hřbitové pochován. Původní kameník vystudoval v rakouské metropoli Akademii výtvarných umění a od roku 1949 byl řádným členem vídeňské Künstlerhaus. V roce 1951 byl jmenován profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové ve Vídni a ve stejném roce mu je za jeho sochy udělena Národní cena.

Soubor Dívky  •  Foto: markyz63

Kneslův park se nachází uprostřed obce, vedle Radnice a policejní stanice. Většina parku je dnes sochařskou galerií pod širým nebem. Sochy Hanse Knesla zde – stejně jako ve Vídni i jinde – budí u někoho bezbřehé nadšení, u někoho pohoršení nebo dokonce odpor. Mě osobně spíše pobavily, protože na krásu osob něžného pohlaví z německy mluvících zemí mám svůj názor, kterému nejsou díla prof. Knesla nikterak vzdálena. V každém případě je nutno konstatovat, že – zejména v letech 1965-1970 – Hans Knesl sbíral za své sochy jedno ocenění za druhým.

V parku se nachází celkem 25 Kneslových výtvorů, které doplňují dvě sochy jeho studenta Walfrieda Hubera. Jednotlivá zdejší díla Hanse Knesla pocházejí ze všech tvůrčích období umělce, mapují tedy léta 1925 až 1970, přičemž nejstarší je bronzové sousoší Sourozenci. Co se týče použitého materiálu, jednoznačně vítězí beton. S odstupem následuje bronz a najdete zde i po jedné soše z magnezitu a mramoru. Z „vystavovaných“ děl patří k nejznámějším ještě Matka s dítětem (1946 a 1949), Kráčející a Stojící dívky (1958 až 1970), Panna Marie Ochranitelka (1954) a zejména Velká stojící (1955), Velká sedící (1961) a Velká kráčející (1956).

Celkem zajímavé jsou i názory kolegů umělců i odborné literatury, které se mi podařilo sehnat a – velmi volně – přeložit.

detail  •  Foto: markyz63

„V sochařském parku se nachází mnoho nejlepších prací profesora Knesla. Je to Památník naléhavé potřeby tvořit. Práce nevyléčitelně nemocného umělce, který věděl, že své dílo nikdy nedokončí. Člověka, který všechny ohromil svým expresivním „skrčeným“ mramorovým torzem …"

„Knesl pracuje vždy s láskou. Ať už to je na mýtině vedle lomu u Marbachu nebo ve svém ateliéru. A vždy vznikají naturalistické Krásné sochy …“

„Většina Kneslových soch je vytvořena z betonu. Knesl ocenili beton jako téměř ideální materiál pro své umělecké záměry. Na jedné straně mu vyhovoval jemný, neutrálně šedý, odstín stříkaného betonu, na straně druhé jej nechával záměrně neupravený, s viditelnými částicemi jeho povrchové struktury …“

A sám Hans Knesl o sobě prohlásil: „Vždy jsem se u všeho snažil prozkoumat duchovno. Pro mě je totiž duchovno současně všude a nikde. Jest záležitostí zcela vulgární i té úžasné a nejvznešenější“.