Beh Súľovskými skalami 2024.

   Súľovské skály mě okouzlily už dávno a tak se při informaci, že se zde už delší dobu běhá závod [3], dalo čekat, že mě začne vrtat hlavou. Hlavní problém by nebyl ani tak závod, i když nepochybně velice náročný, kopce rozhodně nejsou zadarmo, ale jak se zde dostanu. Přemýšlení nad tím jestli chci běžet snad ani nebylo. Spoje, při kterých bych si mohl ráno alespoň trochu pospat jednoduše nebyly. S těmi příjemnějšími by to znamenalo dobíhat už na start. Odhadovat čas za který se tam od vlaku dostanu, také není až tak jednoduché a vždy může přijít nějaký problém. Mohu si vybírat z několika vzdáleností, ale mě se nejvíce líbí ta vzdálenost nejdelší s největším převýšením. Už tyto parametry ukazují, že závod není pro každého, natož pro mě jako známého „kochače krajinou“. Že by tomu snad v Sulovských skalách mělo být jinak, silně pochybuji. Právě zde bude krajina, kde nebudu vědět kam dřív otočit hlavou. Vzdáleností by mohl být pro mě závod zvládnutelný, ale převýšení určitě prověří. Později si uvědomím i to, co bych podle mapy považoval spíš za pohodlnější běh po hřebeni, kde budu „lehce získávat“, nemusí být až tak úplně pravda. Ve skutečnosti to byl přesný opak. Sice po hřebeni, ale stále nahoru a dolů, což bylo velice zábavné, ale mému tempu to určitě moc nepřidalo.

   Teoreticky bych mohl být trochu připraven, „pár“ půlmaratonů jsem si už zaběhl, dokonce měsíc před tímto závodech v kopcích a mezi skalami také svůj první maratonský závod [2], tedy vytrvalostně bych mohl 17 km dát. Taková vzdálenost je na druhou stranu nesmírně ošemetná, běhá ji spousta lidí a většina z nich i velice rychle. Na rovinách tomu tak nepochybně je. V horách už asi tolik ne, ale zase se na tu nejdelší vzdálenost nebudou hlásit úplní začátečníci. Kratší vzdálenost by pro mě byla výhodnější i z hlediska o něco pozdějšího startu. Bohužel bylo rozhodnuto už dávno mou neskromností, zkrátka a jednoduše, chci vidět z celého závodu minimálně úplně všechno. A to i za cenu, že bych mohl být úplně poslední. Na to, že běhám tak maximálně rok, možná rok a něco, je mé nadšení „NEMALÉ“. Myslím, že nikde se vysloveně limity na zaběhnutí tratí neuváděly, ale řekl bych, že i podle časů průběhů určitými místy v brožurce, byl tento limit na nejdelší vzdálenost přibližně 4 hodiny. Mě se podařilo nebýt ani poslední (ovšem jen tak tak) a dokonce i s časem pod 4 hodiny [1]. To ovšem neznamená, že bych ho nechtěl příště zlepšit.

   Start má být v 10 hodin a prezentace s rozumnou časovou rezervou, tedy ona klasická hodina před startem, kdy bych už měl být na místě. Z Ostravy to znamená vyjíždět velice brzy ráno vlakem do Žiliny, kde nějakou tu hodinku strávím čekáním na vlak jedoucí do Predmiéra. Z vlaku vycházím do velice chladného rána a protože nechci toho při běhu moc tahat, tak jsem oblečen poměrně nalehko s tím, že to „chvíli“ vydržím. Vycházím na opačnou stranu a po chvíli se mi ta cesta zdá nějaká divná, jako bych zde nikdy nešel. Naštěstí jsou tu už ráno lidi, kterých se mohu zeptat a pochopitelně mi mou chybu potvrdí. Otáčím se a jdu již správným směrem. Ale ještě chvíli potrvá, než si na cestu vzpomenu. Jednou jsem tady jel od nás z Moravy na kole a podruhé jsem ze Súľova opačným směrem běžel na vlak. Možná se zde nějaké cesty změnily, ale nakonec možná po půlhodině vidím i skály, které si pamatuji právě z kola a také obec, jejíž jméno mi v hlavě taktéž utkvělo – Jablonové.

   Jako první video, které mě na tento běh nalákalo bylo toto: [4]. Do té doby jsem věděl jen to, že se zde jezdil také závod horských kol, ale nic víc. Mnohé záběry byly velice akční a tak opět již bylo rozhodnuto při prvním zhlédnutí. Také jsem chtěl poznat jaké jsou běžecké závody na Slovensku oproti těm našim. Mé zkušenosti se Slovenskem jsou takové, že všichni jsou zde mnohem vřelejší a tak jsem byl velice zvědav na atmosféru okolo. A určitě mě ani v nejmenším nezklamala.

   Běh Súľovskými skalami byl určitě jedním z těch na které jsem se velmi hodně těšil. A jak už to tak bývá, ne vždy vše vyjde jak by si člověk přál. Jakýsi den, při cestě do práce jsem se někde v obchodě trochu ohnul a křup v zádech. Naprosto nevýrazné, kdy bych si řekl, že za pár hodin, v nejhorším případě dní, by se to mohlo „vychodit“. Těch pár dní se nakonec protáhlo na několik týdnů. Bohužel v termínu běhu v Súľově záda hodně bolela a dny možná i týdny před tím jsem vůbec neběhal, ale snažil se to vyležet, narovnat, rozchodit, ale určitě jsem se nesnažil dělat žádné ptákoviny. To, že bude padat „forma“ jsem neřešil, to jak ty záda dokázala při některých nevhodných pohybech „zakřečovat“ bylo mnohem horší než případná ztráta vytrvalosti. Tempo běhu jsem vůbec neřešil.

   Při tom jak jsem se na závod těšil, jsem ještě při cestě na místo startu vůbec netušil, zda a jak vyběhnu. Po týdnech „odpočinku“ jsem se až po cestě studeným údolím Jablonové, pokoušel přejít z chůze do běhu. A nevypadalo to ani trochu dobře. Když jsem se rozeběhl, tak to se zatínáním zubů šlo, ale jakmile jsem zase „jen“ šel a pak se pokusil opět vyběhnout, tak se záda zase pěkně ozvala. Veškerou svou naděj dávám v to, že endorfiny a adrenalin zapůsobí a já zapomenu na to, že mě něco bolí. Dokonce jsem si s sebou vzal i brufen, „záchranáře ultráků“. Tak zle jsem na tom byl… :-)

   Naštěstí jsem si mohl nechat odložit věci ve škole a běžet dostatečně odlehčen. Vzal jsem si akorát kamerku, gimbal, i ten brufen a nějaké nouzovky na krize, mobil, občanku a nějaké peníze. Toť vše. Nebral jsem ani vodu, s tím, že to do občerstvovaček vydržím. Neuvědomil jsem si, že brufen těžko do sebe bez vody dostanu a tak byl vyřešen i tento problém. Možná půl hodiny před startem jsem si udělal rozehřívací kolečko do kopců, abych tělo přesvědčil, že bude „muset“ běžet. Hlavně se na moc dlouhou dobu nezastavovat. Kupodivu běh do kopců byl pro záda to nejpříjemnější, výrazně horší byly seběhy. Čas běží a start bude už za chvíli. Vybíháme a v první zatáčce to tak tak vybírám, že neshodím stativ s kamerkou. Zatím se rozpohybováváme po asfaltce, která stoupá jen mírně. Po chvíli mírné stoupání skončí, odbočíme doleva, do kopečku. Sice stále po silnici, ale někteří zde již přechází do chůze. Nejsem si vůbec jistý, jestli celý závod dokončím. Ani ne tak, že bych neměl naběháno a necelých 20 km nějak na chvostu nedal, ale stále jsem měl obavy, abych nedoskočil nějak špatně a v zádech neruplo ještě více a pak bych byl rád, kdybych jen šel. Po prvním větším stoupání se na chvíli cesta narovnává, aby později přešla do táhlého stoupání loukou ze které jsou úchvatné výhledy na celý kroužek Súľovských skal. Louka nejprve nevypadá příliš do kopce, ale je. Za loukou se dostáváme do lesa, kde je cesta rozmočená předešlými dešti. Občas i dobré boty trochu kloužou. I zde už mnohem více lidí jde než běží. Každé stoupání jednou skončí, aby přišla rovinka nebo klesání. Krajina se mi velice líbí a adrenalin asi působí, záda občas zabolí, ale vše je mnohem více tlumené. Nemám odvahu to dolů pustit, tak jak bych mohl, jednak to zde až tak neznám, ale hlavně nestíhám tak rychle „číst“ terén. Určitě bych nechtěl hned v prvních kilometrech přistát na čumáku nebo si domrvit nohy nebo ruce. Ani kamerku se mi nechce hned rozbít. Po ostřejším klesání lesem se trasa narovnává a dostáváme se na hranici lesa s loukou. Máme na okamžik krásné pohledy do okolí.

   Za nějakou dobu probíháme nebo spíš už jenom jdeme kolem prvních skalních útvarů před sedlem „Patúch“. Ne nadarmo je zde první občerstvovačka. Asi všichni už jsme po chladném ránu na provozní teplotě a já jsem rád, že jsem na sebe nebral nic zbytečného navíc. Občerstvovačka je zde i proto, že nás všechny na nejdelší trati čeká nejprudší a poměrně dlouhé stoupání na hřeben. Už zde je vidět, že si každý může vybírat z ledasčeho na co má zrovna chuť. Mají zde dokonce i pivo a tak je jasno. Mám na něj chuť a v kopci ho rychle strávím. Pochopitelně beru i ionťáky a určitě i něco sladkého. Ve stoupání jsou některé místa, kde jsem rád za „pomocnou ruku“ kmenu stromu. Chápu, že trasa mě asi velmi rychle ověří. Většina ostatních, kteří byli dlouhou dobu za mnou, mě v okamžiku, kdy jsem si měnil baterku do kamerky, úspěšně předběhli. Měl jsem takový pocit, že by snad mohl být ještě někdo za mnou, ale asi už nebyl. Nikoho jsem v dálce neslyšel, ani těžce dýchat, ani šlapat do kopce. No nic, snad jsem neztratil více než pár minut. Vydávám se dál a když už si myslím, že by mohl být konec stoupání, tak se za hranou zase objeví jeho pokračování. Nakonec tomu tak, ale už skutečně je a já se vydávám, po prohlédnutí okolí z některých vyhlídek, pro změnu zase dolů. Z vyhlídek mám domečky v údolí už ve velmi velké hloubce. A jen tento pohled stojí za výlet. Ono se sice jedná o závod, ale já ho beru spíš jako seznámení se s terénem, jeho charakterem a hlavně se kochám krajinou. Jsem rád za to, že vůbec běžím. Ráno to vůbec nevypadalo, že bych jakéhokoliv běhu byl schopen. Kde se dá běžet, tak běžím. Zdaleka není mé tempo takové jaké by mohlo být, ale jsem rád, že to jde tak jak jde…

   Představa pohodlné, vcelku rovné cestičky po hřebeni rychle bere za své. Onen hřeben je totiž velice rozeklaný. Bavím se pohybem, některá místa jsou hodně technická (na běh) a někde je třeba si dávat velký pozor na srázy do údolí. Přesto je tohle pro mě tím nejlepším možným „vyvětráním hlavy“ a zapomenutím na problémy. Na to, že minulé dny pršelo, je cesta vcelku velmi dobře zvládnutelná. Velmi dobře vidím, že budu muset mnohem více běhat kopce, abych dostatečně potrénoval. Ti, kteří mě předběhli a teď jsou už asi hodně přede mnou, vůbec neslyším ani nevidím. Hřeben od sedla Patúch, přes vrchol Kečka až k Roháčskému sedlu neznám a netuším, co vše mě bude ještě čekat. Poměrně brzo na mě doléhá únava a orientačně si myslím, že nejsem ani v polovině trasy. V jakýchsi skalkách jde naproti mně už jeden člověk s poznámkou jestli nejsem poslední. Říkám, že nevím, ale že už jsem za sebou nikoho neviděl ani neslyšel. Prý, že už na mě čekají a že další občerstvovačka je už blízko. Za chvíli ji už také vidím a zdá se mi, že i přístřešek je mi nějak povědomý. Vedle nejrůznějších „drobností“, sladkostí, ionťáků, vody, je zde pochopitelně i pivo, ale také skvělý štrůdl. Ten mi chutná. Vzhledem k tomu, že první (asi) nebudu, tak si mohu dovolit se i trochu rozpovídat a srdečnost Slováků je vidět i zde a nabízí mi domácí pálenku. Nemohu ji odmítnout, právě takové okamžiky dělají závody nejen „na chvostu“ mnohem příjemnější, ale pro jistotu si vezmu jen jeden kalíšek. Je cítit, že je velice poctivá, možná až moc… :-)))

   Je to můj první závod v Súľovských skalách a tak je to velice slavnostní okamžik, tak si to mohu dovolit. Vzít si jich více by, ale mohlo znamenat, že rychleji nebo pomaleji bych se mohl stát „súľovským jeskyňářem“. To by určitě bylo zajímavé, když kousek ode mě je „Šarkaní diera“, ale asi bych si „výzkum“ nevychutnal tak, jako za „střízliva“… :-))) Tedy jen tak symbolicky…

   Po Roháčském sedlu mě čekají ještě větší stoupání a klesání, než jsem zatím měl. Ale také o to impozantnější skalní útvary. Jsem sice unaven, ale skvělá atmosféra lidí kolem dokola, skal, scenérií i na mě hodně ostrého běhu ( i když má průměrná rychlost odpovídá „jen“ rychlejší chůzi) mi dodává další elán a chuť do běhu. Z kopečku sebíhám a do kopce to „rvu“ na ještě „únosnou“ bolest v nohou. Kdyby se nejednalo o závod, tak půjdu mnohem odpočinkověji. Navíc mírně „rýpavé“ :-) poznámky záchranářů z horské služby, ať přidám nebo od dalšího, ať si radši příště vyberu kratší vzdálenost, je pro mě jako ono pověstné „rýpnutí do vosího hnízda“. Záda se občas připomenou, ale jen trochu, tak je to super. Vlastně se cítím celkově velice dobře a poznámky neberu jako něco špatného, ale spíš něco v tomto smyslu:

„JÁ VÁM JEŠTĚ UKÁŽU, VYBÍRAT SI KRATŠÍ, TEDY JEDNODUŠŠÍ TRASY!!!“

„Tůdle nůdle!“

„Však já ještě zaberu!!!“

„A ztratím se vám z dohledu! Když ne teď, tak někdy příště, kdy se připravím ještě lépe a snad mě záda bolet nebudou...“

„Já vám ty poznámky vrátím – příště na chvostu nebudu – SNAD!!! :-))) „

   Chvílemi je předběhnu, chvílemi je pustím před sebe, protože cítím, že je zdržuji. Zažehli ve mně sportovního ducha a na nějakou dobu zapomínám na bolest i únavu. Rozebíhám se možná o něco rychleji. Nečekaně „doletím“ k rozcestí pod Roháčem, kde se záchranáři s někým rozpovídají, rozloučíme se a já je konečně nechávám za sebou. Párkrát ještě periferně „kontroluji situaci“, ale není k tomu moc času. Musím se dívat pod nohy. Přibližuji se ke zlatému hřebu závodu a poprvé někoho předbíhám. Netuším, že se už nějakou dobu běží na trase shodné s tou kratší. Myslím si, že jsem doběhl „svou“ skupinu, která zde promarnila své pozice odpočívání. Tento slastný okamžik mi dodává síly, elánu a já se snažím pádit ještě rychleji. Předběhnutí mi dodává spoustu energie „zadarmo“. Taktéž i poznámka z poslední občerstvovačky, že je to do cíle už jen asi 5 kilometrů, je super. Ovšem na opačné straně vidím „Damoklův meč“ nad mou pozicí. Tedy minimálně dva běžce. Rychle dopíjím ionťák a s poznámkou „Nenechám se předběhnout, běžím na bednu!“ vybíhám jako laňka dále. Alespoň se takhle cítím. Čeká mě dlouhé klesání a já se nemíním nechat z předposlední pozice sesadit… :-) Neotáčím se za sebe, ale zdá se mi, že běžci za mnou nemají sebemenší šanci na mé tempo jakkoliv zareagovat. Běží se mi tak skvěle, že už skoro vidím louku nad cílem. Jen si dávám pozor, abych nezakopl o vlastní nohy. Už jsem naladěn na to, že budu pomalu zrychlovat a dostávat se do lehčího terénu. V jednom místě se cesta ostře stáčí do údolí…

Že bych už někde tady proběhl mezi skálami a přede mnou už byl jen seběh loukou?

   Ve stejném okamžiku dostávám „výchovné pohlazení“ pohledem dál. Místo dalšího rychlého klesání vidím kopec. Kopec a obrovské skály po stranách. Už tuším „menší“ zradu. Skály jsou nádherné a myslím si, že jsem zde nikdy nebyl. Tedy také nevím co mě ještě bude čekat. Poslední ranou na poslední občerstvovačce rychle narostlého sebevědomí je cedulka na které vidím, že mě čekají ještě tři nekonečné kilometry do cíle. To vůbec netuším, jestli z toho bude většina stoupání mezi nebo dokonce po skalách a třeba jen krátký závěr bude prudce do údolí. To co jsem si myslel, že jsem proletěl jako blesk, byly pouhopouhé dva kilometry. Pocitově bych řekl, že určitě více. Veškeré nadšení začíná padat, ale nemohu příliš dlouho otálet, co když ti za mnou právě šetřili sílu na tento úsek. Krása skal je úchvatná, ale nevidím na konec stoupání.

   Když teď zjišťuji, kde v mapě jsme to přesně běželi, tak vidím, že tím rychlým úsekem jsme na chvíli opustili národní přírodní rezervaci, abychom se později připojili do onoho stoupání úchvatnými skalami. S největší pravděpodobností jsme přiběhli ke stoupání zelené turistické trasy z obce Jablonová na „Luku pod hradem“. Zde jsem se pak již opět připojil na rychlou červenou trasu. Někteří běžci se už vraceli s medailemi v protisměru, turisté uhýbali. Rozhodně bylo všude cítit, že závodem zde žijí úplně všichni. Serpentinami kamenité a kořeny prorostlé cesty se již začínám myslí pomalu ladit na své vítězství.

   Nejde o pozici v závodním poli, ale o to, že pokud neudělám nějakou hloupost, špatně nedošlápnu a podobně, tak by závod už mohl být jistý. Z červené turistické trasy přebíhám na žlutou. Po pravici vidím louku a prožívám pocity vítěze. Teď už se nemusím o nic starat, skoro ničeho obávat a s chutí pustit uzdu vášni. Opět pocitově zrychluji tempo. Je to moje vítězství.

ALESPOŇ NA CHVÍLI JSEM VYHRÁL NAD BOLESTÍ ZAD. ANI NA CHVÍLI NEMÍNÍM ZPOMALOVAT. Z LOUKY SE TO JEN LETÍ….

   Cesta do cíle bude ještě hodně dlouhá. Všichni kolem dokola mi fandí a já vím, že dneska už nemohu být v lepší formě. Sám se musím pochválit, jak jsem si krásně rozložil síly, abych ke konci „rval asfalt“. Při seběhu mě už nikdo nepředběhl. Cíl ještě nevidím, ale trochu cítím, že jsem se v závěru nechal unést nepatrně více než bych měl. Po asfaltce v Súľově – Hradné běžím trochu opatrněji, ale je to jen na okamžik a vidím cílovou rovinku. I zde mohu ještě trochu více zabrat a vidím, že ještě nejsou vydány všechny medaile. Nejsem tedy poslední. Čas jsem nestihl příliš přesně zaregistrovat, ale při tom všem, to supervýkon.

ZÁVOD MOHL TAKÉ SKONČIT PÁR DESÍTEK METRŮ PO STARTU, KDYBY SE ZÁDA ROZHODLA JINAK.

   Jdu si pro své věci ve škole a ani tam nejsem úplně poslední (myslím). V cíli jsem za necelé čtyři hodiny běhu i chůze na chvostu. Mohl bych se kochat „vítězstvím“, které na mě zapůsobilo možná ještě silněji než první zaběhnutý maratonský závod. Slzy radosti i překonané bolesti jsou nejlepší pochvalou a popisem skvělosti a super atmosféry závodu. Ještě mě čekala cesta na vlak a šest kilometrů na nádraží bylo pro mou únavu dostatečnou motivací pokusit se stihnout autobus, který by nějaký ten kilometr, možná kilometr a něco od místa startu i cíle, měl za chvíli odjíždět. Doběhnu na zastávku a za minutu, možná ani to ne, autobus přijíždí a já skoro nestíhám vylovit kartu. Naštěstí se podaří a já si ušetřím energii. Ve vlakové stanici Bytča mám možná půl hodiny čas a na lavičce mě po chvíli přepadne pořádná únava. Nejradši bych zalehl. Na nepříliš velkou vzdálenost nohy „trochu“ dřevnatí a v Žilině vystupuji již výrazně pomaleji. Ale jsem spokojen, nadšen a šťastný, jen jako důkaz toho, že jsem podal svůj maximální výkon, i když to bylo „jen“ na chvostu. A na výhledy i skalní scenérie si budu ještě asi dlouho vzpomínat.

 

DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:

[1] https://www.sportsofttiming.sk/sk/zavod/athletedetail/152914?eid=1&rid=8605&srid=9052

[2] https://ostravacitymarathon.cz/

[3] https://www.cyklotour.sk/beh/2024/8-rocnik-garmin-behu-sulovskymi-skalami-je-za-nami/

[4] https://www.youtube.com/watch?v=C6a-w3JUedg … Beh Súľovskými skalami od MT HIKER.

[5] https://www.youtube.com/watch?v=uiQR5GL3uNE … Letošní ročník.

[6] https://www.youtube.com/watch?v=wSxs9qrRahc

[7] https://www.youtube.com/watch?v=_UMN6NEsii8

[8] https://www.youtube.com/watch?v=FQ6Yzz7AtDg

[9] https://www.youtube.com/watch?v=eJx8qGjpUec

[10] https://www.youtube.com/watch?v=shU-8xRNXcI

[11] https://www.youtube.com/watch?v=o3C71PjoSpQ … Televizní reportáž.

[12] https://www.youtube.com/watch?v=UFryKzZigRY

[13] https://www.youtube.com/watch?v=EpwKCPGj6DY … Nevšední úhly pohledu.

[14] https://www.youtube.com/watch?v=w4uT2RlHQek

[15] https://www.youtube.com/watch?v=ekNTwQb5Ee8

[16] https://www.youtube.com/watch?v=X3xe1Y4VD04 … Druhá občerstvovačka pod Roháčem.