Bílý potok - Jeseníky

Pokud se vydáte z Vrbna p.Pradědem na cestu po modré značce údolím Střední Opavy směrem na Vidly, zhruba po hodince chůze nádhernou okolní přírodou přijdete k samotě Bílý Potok. Své jméno nese podle vodního toku, který sem přitéká z těsného horského údolíčka napravo od nás a jehož regulované koryto před soutokem s Opavou nás na první pohled ničím neohromí. Přes to všechno ale údolí Bílého potoka skrývá mnoho zajímavostí, na které bych vás rád upozornil. Mezi rekreačními objekty a chalupami osady, přináležící městu Vrbnu, se proplétá lesní asfaltka a pokračuje vzhůru údolím proti toku horské bystřiny. Za posledním stavením ještě mineme nepřehlédnutelné dílo lidských rukou, jímž je protipovodňový jez. Dál už je ale jediným projevem civilizace jen asfalt silničky, po které kráčíme. Naše kroky sice nedoprovází žádné turistické značení, ale toho tady není třeba, pokud se i nadále budeme držet cesty, procházející údolím. Čím dál výše proti proudu se příroda zbavuje načichlosti civilizací a na odiv kolemjdoucím vystavuje reprezentativní vzorky svých přírodních krás. Kolem sebe vidíme stále hezčí původní horský les s bizarními tvary kmenů stromů. Na jejich podobě se nepodepsaly jen drsné klimatické podmínky, ale také to, že okolní strmé svahy jsou plny balvanů, kamenů a skalisek a kořeny jehličnanů mají ve skalnatém terénu problémy s pevným zakořeněním. Však také některé z nich vypadají se svými chůdovitými kořeny jako by pocházely z jiného světa!

Asi po 1.5 km chůze od osady přicházíme pod výraznou skálu a na stromu u silničky nalezneme zeleně značenou tvarovou odbočku na její temeno, na které byl kdysi vybudován malý strážný hrad Weisenštejn. Stezka k němu šplhá svahem mezi velkými a bizarními rulovými skalisky a na vrcholovou plošinu skalního hrádku, vystavěného na nejvyšší skále, se dostaneme za pomoci železného žebříku. Weisenštejn (nazývaný také Pustým zámkem) byl spodním dvojčetem zvláštního a ojedinělého dvojhradí a kontroloval starou obchodní cestu, vedoucí dnem údolí. Asi 300 m nad námi se v prudkém skalnatém srázu a na výrazných skalách nacházejí zbytky hradu Rabenštejna, který strážil vrchní stezku, vedoucí zase vysoko nad údolím potoka. Vede k němu odsud skoro neznatelný chodník, ale z těchto míst je přístup k hornímu hradu krkolomný a já vám k jeho návštěvě nabídnu daleko pohodlnější variantu. Z uměle zarovnané vrcholové plošiny hradu Weisenštejna a od zbylé nízké hradní zdi se tedy potěšíme posledním pohledem na masív Zámecké hory s Plošinou a Žárovým vrchem, bránící nám v pohledu na krále jesenických hor - Praděda - a vrátíme se dolů k potoku. Ten se výše proti proudu prodírá skalnatým terénem, jeho tok zdobí četné malé kaskádky a peřeje a nabízí zde turistům pohled na své nejkrásnější a nejintimnější partie. Radost ouškami uklidňující hukot peřejí slyšet, ne tak ještě očičkami tu vodní krásu uvidět... O něco dál se tok potoka zklidňuje a okolní stráně s pasekami nabízejí průhledy na mohutné svahy Pytláka a Medvědího vrchu, pokryté nespočetnými skalními útvary. Na straně druhé je sousedem Bílého potoka sráz, spadající sem od Jeleních a Karliných Kamenů, ten je ale zcela porostlý horským lesem.

Asi po 2.5 km od osady přicházíme k mostku, odkud vpravo svahem stoupá traverzová lesní cesta. Je spojnicí mezi údolím potoka a další lesní asfaltkou, procházející vysoko ve svahu hor nad údolím a po které prochází zelená turistická značka. V této části hor se ale naštěstí - (na rozdíl od blízké oblasti v okolí Pradědu) - mnoho turistů zatím nevyskytuje. Namísto opěšalého pocestného spíše potkáte nějakého, horské kilometry lapajícího, bikera. Ale i těch je tady pořídku a tak si za téměř absolutního ticha a uprostřed té nejnádhernější přírody, jakou si jen dokážete představit, můžete vychutnat romantiku skal a zbytků zřícenin hradu Rabenštejna hned pod silničkou. A pokud by jste se vydali po zelené značce o něco dál do hor, přijdete po chvíli k jedné z nejkrásnějších jesenických vyhlídek - Kamzičí skále.

(Od mostku v údolí se tok Bílého potoka klikatí - s doprovodem lesní silničky - k místům svého zrodu, jímž jsou svahy Jeleních Louček a stráně Orlíka. O spatřená nádherná zákoutí v tomto úseku se s vámi bohužel nemohu podělit, neboť je mé oči, žel, zatím nespatřily - snad tedy někdy příště...)