Bohutínský samočep, studna v oáze uprostřed pouště

Zařízení zvané samočep proslavilo vísku Bohutín i daleko za hranicemi šumperského okresu a zařadilo se tak na úroveň zdejších legendárních letních Karnevalů. V obou případech přitom jde v podstatě jen o něco s příchutí lehce zakázaného, zvláštně příjemného a hlavně chmelovým mokem vonícího … zkrátka jak říká klasik „chlast je chlast“ a „pivečko je Boží dar“.

Když Českou republiku zachvátilo koronavirové šílenství, navíc mohutně podporované nechutnými bubáky z poslaneckých lavic i studia ČT, nastalo příznivcům pivečka velmi těžké období. Ne, že by si nedokázali v takové době poradit, ale tělo i duše potřebuje to své. A v čase nejtěžším se v Bohutíně, vedle hospody Na Rybníčku, objevil vynález století (možná i tisíciletí). On tady tedy byl už v době předkoronavirové, ale „básnická licence je básnická licence“, a původně také fungoval na jiném principu.

Nejprve se jednalo opravdu jen o pípu, vedle které ležela kasička na peníze. Zkrátka princip spoléhající na lidskou slušnost. Český člověk je ale český člověk (Moraváky nevyjímaje), takže každý třetí „slopl pět škopků“, zaplatil za dva a „táhl domů“. Majitel vzápětí zjistil, že díky „slušnosti“ návštěvníků přišel o neuvěřitelných 35 % tržby. A tak byl stánek uzavřen a ke slovu přišla průmyslová revoluce, automatizace a robotizace.

Pípa s pivem (značka Litovel, volume 11, cena 27 Kč za 0,5 l) i vínem (sílu ani značku jsme nevyzkoušeli, cena 78 Kč za litr) byla následně napojena na „chytrou krabičku" (k dispozici byly i kelímky, PET láhve, ubrousky apod., jenom ti, kteří vždy a všude požadují kofolu, měli smůlu). Každý žíznící pak musel do nově instalovaného automatu vhodit mince v nominální hodnotě 5 až 50 Kč (a musela to být minimálně dvacka), a poté si již sám mohl načepovat příslušné množství požadované tekutiny. Navíc se zpočátku jednalo o jediné místo, kde si ti, kteří nepodlehli blábolení neschopných politiků a samozvaných odborníků na epidemiologii, mohli dokonce načepovat do skla. A byla to skutečná radost, kterou nepokazila ani všudypřítomná dezinfekce a občasná snaha o dodržování jistého odstupu od ostatních žíznících.

Informace o funkčním bohutínském samočepu se mezi lidmi šířila - téměř jako v dobách minulých – tichou poštou a málem i samizdatem. Místo se stalo rájem (hlavně) všech cyklistů, domorodého obyvatelstva i mnohých přespolních. Roušky se neřešily (proč taky), potkávali se zde staří známí i zcela cizí lidé … a všem bylo dobře. Pravda, občas všeobecnou pohodu krátkodobě narušil příjezd stříbrných vozů s jakýmisi žlutomodrými hieroglyfy (to není výčitka našim policistům, ale těm, kteří udávali stejně zběsile jako za nacistů i komunistů), ale bylo to opravdu vždy jen na chvíli.

A jestliže lidé vzpomínají, jak se za komunistů zúčastňovali různých „undergroundových“ akcí, bude možná doba koronavirová spojována s bohutínským samočepem. A nic na tom nezmění ani fakt, že sklo zmizelo, pivo bylo už jen do kelímku a samočep se rozšířil o samoprodej uzených klobás (za 40 Kč) …

Závěrečná poznámka: Tento článek je takovou opožděnou poctou hrdinům, kteří stánek u hospody vztyčili. Mohl – a asi i měl – být uveřejněn mnohem dříve, ale domluvili jsme se, že ho budeme tajit, protože jinak nám tuto „atrakci“ mocipáni s chutí a nelíčenou radostí seberou (přece jenom v době naší první návštěvy teprve končila první dekáda měsíce dubna). Dnes už to snad napsat můžeme, protože se točené pivo do skla stává - pomalu ale jistě - opět samozřejmostí.