Branná – StM-50 "U Trati"

Když už bylo jasné, že po nástupu národního socialismu v Německu hrozí předválečnému Československu přímá agrese, začalo se masivně investovat do výzbroje a rozvoje armády. Bohužel bylo vypočítáno, že masivní vyzbrojení polní armády by státní pokladna neunesla, objevil se nápad, zabezpečit pohraničí pásem masivního opevnění. Podle tehdejších vojenských doktrín to nakonec nebylo nic zaostalého. Naši vojenští plánovači se nakonec shlédli ve spřátelené Francii. Její pohraniční opevnění, zv. Maginotova linie byla v té době považována za vzor fortifikačního stavitelství své doby. V druhé polovině 30. let minulého století tak začala výstavba pohraničního opevnění i u nás.

Masivně se opevňovaly zejména hranice s tehdejším Německem, které v té době mělo nejdelší společnou hranici s ČSR. Ač tedy z velké části je hranice České kotliny a severu Moravy tvořena horskými masivy, tedy terény pro pohyb vojsk obtížnými, předpokládalo se, že nepřítel vtrhne na naše území i tudy. Proto se započalo s opevňováním zejména v územích v blízkosti horských přechodů, průsmyků a sedel. Tam vznikaly i objekty masivní začleněné do různých propojených skupin opevnění, kterým se říkalo tvrze (dělostřelecké). V místech, kde se počítalo s menší invazí vznikaly samostatné objekty těžšího typu, povětšinou označované jako pěchotní sruby. I ty byly připraveny na delší pobyt posádky. Nejmenší prvky opevnění, malé bunkry, kterým se říká řopíky (podle Ředitelství opevňovacích prací) měly být obsazeny až těsně před útoky a během bojů.

Oblast Ramzovského sedla byla zabezpečena právě několika těžšími objekty, které měly bránit vstupu nepřátel ze severního podhůří Jeseníků. Oblast Jesenicka byla těžko hájitelná, pro relativně nižší reliéf terénu a nakonec i pro zalidnění převážně německy hovořícím obyvatelstvem, kteří by prováděly záškodnictví v týlu pevnostního pásu. Je tedy fakt, že jižní strana byla taky značně německá, ale přeci jen byl předpoklad snažšího přísunu materiálu a posil z vnitrozemí. Proto je pevnostní zabezpečení situováno na jih od horského přechodu.

Pevnostní systém se tu táhne pomyšleně od Šeráku až po Králický Sněžník. V terénu dodnes potkám spoustu právě menších řopíků, ale narazíme i na větší objekty, pěchotní sruby. Poměrně snadno dostupný je Pěchotní srub St?-50 „U Trati“. Označení StM značí Staré Město (pod Sněžníkem), kde bylo středisko opevňovacích prací v této části pohraničí. U trati je jednoduchá lokalizace, bunkr je nedalek železniční trati Hanušovice – Jeseník, které říkáme „Slezský Semmering“.

Většina bunkrů se stavěla podle jednotných plánů, pro urychlení projektové činnosti. Většinou se pak jen jednalo o přizpůsobení varianty podle skutečné situace (pravá, levá varianta apod.).

Bunkr U Trati je svým provedením stavbou, která spadá do kategorie netypické, tedy byl na něj vypracován samostatný plán. Bunkr byl určen pro čelní ostřelování trati a přilehlé silnice. Z toho důvodu je stěna bunkru značně zesílená. Objekt byl zařazen do II. třídy odolnosti. Stavba byla provedena v druhé polovině roku 1938, betonáž proběhla 22.8.1938. Třída odolnosti značila v tomto případě, že stěny bunkru byly silné 2,25 m, strop dosahoval mocnosti 2 m.

Ovšem události probíhaly mnohem rychleji, takže bunkr nebyl vybaven zamýšlenou výzbrojí. Pro postřelování okolí měl být objekt vybaven ocelovým zvonem se 6 střílnami. Přímou palbu měl zajišťovat kasematní kanon vz. 36 spřažený s těžkým kulometem vz. 37. Takové řešení bylo navrženo jen u tří objektů v celé ČSR.

V objektu bylo naplánované vlastní WC, umývárnu, zdroj vody, dieselový elektroagregát, ventilaci. Posádku mělo tvořit 15 mužů.

Z časových důvodů nebyl dokončeny terénní úpravy okolí. Bunkr U Trati je poměrně snadno dostupný, i díky naučné stezce Pasák, která provádí výletníky krásným okolím Branné. Na naučné tabuli je uveden kontakt na možnost prohlídky bunkru, ale ten je zdá se neaktuální, snadnější je snad kontakt na na Klub vojenské historie Olomouc, který provozuje malé muzeum nedaleko u samoty Splav (www.kvhol.cz).