Bratr Mašín Hostýnských hor

Vyjet na kole z Chvalčova až na Tesák je dřina. Kdo zkusil, potvrdí. Ne nadarmo tu kdysi o vrchařské body bojovali i jezdci pelotonu Závodu míru. Velmi pochybuji, že by si kdokoliv z nich všiml malého kamenného pomníčku po levé straně silnice, kousek před prudkou, pravotočivou zatáčkou, asi 400 metrů pod vrcholem. A to i přesto, že byl pomník tehdy jistě v lepším stavu než dneska. Závodníci měli určitě jiné starosti. Ostatně, 400 metrů pod vrcholem tu má jiné starosti asi každý cyklista a pot, hojně tekoucí do očí pozorovacím schopnostem taky nepřidá.

Pomník jsem objevil někdy na počátku devadesátých let. Opsal jsem z něj tehdy text s jménem, datem i poznámkou o hrdinské smrti v boji s třídním nepřítelem. Ale zjistit detaily tragické události se mi dlouho nedařilo. A tak jsem nakonec zvolil moji nejoblíbenější metodu - navštívit okolní vesnice a vyptávat se...

Chvíli mi trvalo, než jsem v Chvalčově našel nějaké pamětníky. Odměnou za mé úsilí mi byl zajímavý a dvojnásobně tragický příběh, který jsem doposud neznal.

Miloslav Pospíšil měl za sebou dramatické roky života. Během druhé světové války byl totálně nasazen, za sabotáže v továrnách uvězněn v koncentračním táboře, odkud utekl. Na rodném Valašsku se dal k partyzánům. Po skončení války se podílel na správě konfiskovaného majetku, po komunistickém puči o tento zase přišel. A tak se znovu pustil do boje. Proti komunistickému režimu.

Připojil se k velmi aktivní skupině Hory Hostýnské, jejíž členové navazovali na partyzánskou činnost, budovali v lesích tajné úkryty, přepadali komunistické funkcionáře a jejich úřady, shromažďovali zbraně a finance a vůbec se připravovali na ozbrojený boj. 

Státní bezpečnost a tajná policie jim šla pochopitelně po krku a mnohé scény, zde se odehrávající jakoby vracely čas do partyzánských dob konce druhé světové války. Miloslav Pospíšil přišel v době, kdy mnoho čelních osobností Hor Hostýnských již bylo zatčeno či zlikvidováno. Ujal se velení a pokusil se skupinu znovu aktivizovat.

Vážně mě překvapilo, s jakou úctou a sympatiemi o Pospíšilovi mluvili místní pamětníci. Údajně byl hodný, přátelský, prý nikdy nenosil a nepoužíval zbraň. Pravda, Pospíšil hodně pracoval se sympatiemi obyvatel, byl místní, uměl to s lidmi. Mnoho peněz, které získal přepady finančních úřadů, rozdal mezi spolupracovníky a jejich rodiny. „Jako Jánošík“, napadlo mě.

V létě 1950 měl Pospíšil namále. Příslušníci StB mu připravili past způsobem těžko uvěřitelným. Na samotném konci války byla mezi Chvalčovem a Tesákem zastřelena mladá dívka, partyzánská spojka Olga Bardinová, ostatně její pomníček u cesty nelze přehlédnout. A otci nešťastné dívky nyní agenti StB namluvili, že vrahem jeho dcery byl tehdy terorista Pospíšil. A starý partyzán Bardina souhlasil s pomstou. Vylákal Pospíšila na tajnou schůzku právě k pomníku své dcery. Jenže v okolním houští už bylo ukryto na 30 příslušníků bezpečnosti, tajné policie a Lidových milicí, vyzbrojených samopaly. Mezi nimi třeba i nechvalně známý vyšetřovatel z věznice v Uherském Hradišti Alois Grebeníček.

Past ovšem nesklapla. Podle pozdějšího vyšetřování a rekonstrukcí byla celá akce připravena doslova diletantsky. Policisté se maskovali za houbaře a ostražitému odbojáři asi bylo podezřelé, že v tomto jindy docela pustém koutě hostýnských kopců je zrovna teď taková nadúroda lesních plodů, že se tu potuluje na třicet sběračů. A ani samopal nepatří k běžné výbavě sběrače hub. Miloslav Pospíšil uprchl a snažil se ukrýt v lesích pod Tesákem. Pronásledovatelé si však kořist nechtěli nechat zmizet. Bylo prý tehdy po dešti, z lesů stoupala pára, mlha a počínající tma zahalily už tak nepřehlednou krajinu. Střílelo se. V mlze a tmě spíš jen nazdařbůh. Miloslavu Pospíšilovi se tehdy ještě uprchnout podařilo. Na místě chaotické honičky ale zůstalo ležet mrtvé tělo vrchního strážmistra Vincence Šimčáka.

Čí střela ukončila život vrchního strážmistra, není dodnes jisté. Propaganda však měla jasno a z Miloslava Pospíšila se stal jeden z nejhledanějších štvanců. Bratr Mašín hostýnských hor. 

Asi to nebyl Miloslav Pospíšil. Rekonstrukce a výpovědi účastníků nepodařené štvanice s Velkou pravděpodobností ukazují na scénář, že strážmistr Šimčák stál ke své smůle ve směru nazdařbůh od samopalu některého z „lovců“. I pozdější balistické expertízy musely nemálo manipulovat s důkazy, aby mohly hodit vinu na Pospíšila.

Štvanice však pokračovala a nabývala na intenzitě. Tisk démonizoval Pospíšila jako nepolapitelného teroristu a vraha policistů. Ještě tři čtvrtě roku unikal. Nakonec byl Miloslav Pospíšil zatčen na jaře 1951 na vsetínském nádraží a i při zatýkání a výslechu se prý střílelo a byli další zranění. Své renomé vraha policistů Pospíšil pak ve vězení zaplatil mimořádně brutálním zacházením a výslechy.

Veřejný monstrproces s 25 členy skupiny Hory Hostýnské proběhl v Gottwaldovskem kině a byl možná největší v celém Československu. Padly čtyři rozsudky trestu smrti. Mimo jiné i pro Miloslava Pospíšila. Odsouzení si sice podali žádost o milost, byli však popraveni v Praze na Pankráci ještě před jejím (samozřejmě negativním) vyřízením. Miloslavu Pospíšilovi bylo 33 let.

Na místě smrti Vincence Šimčáka byl postaven pomníček. Docela malý a nenápadný. Nestal se nikdy místem komunistického kultu bojovníka proti třídním nepřátelům. Možná pro odlehlost místa, možná pro špatnou pověst, kterou Vincenc Šimčák mezi lidmi měl. V devadesátých letech někdo oderval bronzovou nápisovou desku z pomníku, který se i tak dnes pomalu ztrácí v náletových stromech a závějích spadaných listů. Když toto místo dneska objeví náhodný poutník, nepřečte si už ani jméno mrtvého strážmistra.

Vzpomněl jsem si na Ježkovo: „jednou jsi dole, jednou nahoře“. Tak i na sinusoidu historického vývoje, jak nám ji kdysi na fakultě kreslil profesor na tabuli. Jméno Miloslava Pospíšila mělo být zapomenuto a taky dlouho bylo. Dnes jej můžeme číst na pomníku obětí protikomunistického odboje na Svatém Hostýně. Zatímco jméno Vincence Šimčáka si už nepřečteme nikde…

Nevím, jak Velké míry objektivity jsme dnes schopni. Nikdo z nás tehdy pod Tesákem nebyl, už skoro nikdo nezná Pospíšila a Šimčáka osobně. Není těžké ani dnes najít odlišné interpretace tragédie pod Tesákem, oslavující hrdinu Šimčáka a démonizující vraha Pospíšila. Možná měl Jaroslav Ježek ve své písničce Velkou pravdu. Možná zas někdy budeme na pomníku číst jméno Vincence Šimčáka a to Pospíšilovo bude vymazáno.

Vzpomněl jsem si na text z úplně jiného pomníku. Byla to úkladná vražda z konce 19. století. Na pomníku stála mimo jiné prosba ke kolemjdoucím poutníkům: „Pomodli se vroucně za oběť i vraha“.

Tehdy toho asi lidé byli schopni. Snad i my někdy budeme…