Bývalé sanatorium Frankestein Rumburk - nyní nemocnice

Bývalé sanatorium Frankestein v Rumburku

Okolo r. 1901 bylo v Rumburku postaveno v secesním pojetí v romantickém prostředí, obklopeno lesem, sanatorium. Toto sanatorium bylo slavnostně otevřeno za účasti zástupců okresu, města a lékařů. Prováděly se tu normální procedury, ale též i odvykání kouření i alkoholu, anebo odtučňovací kůry.

V r. 1917 byl ústav proměněn v léčebnu pro nervově postižené vojáky 7. střeleckého pluku. Sanatorium mělo 80 pokojů se 122 lůžky. Okolo celého komplexu se rozprostíral lesopark, v němž byla i kaplička, kterou mohli pacienti využívat. Dnes už není po ní ani památky.

Mimo jiné v r. 1915 poznal také rumburské sanatorium při své dovolené spisovatel Franz Kafka, na jehož podnět byl založen spolek na podporu přeměny sanatoria na vojenské a lidové nervové sanatorium.

Jednu takovou perličku bych dodala ze svého dětství, kdy jsem tu žila. Jako děti jsme chodily z družiny na procházku okolo tohoto sanatoria, neboť školu jsme měly nedaleko. Sanatorium bylo vžité mezi lidmi s názvem jako blázinec. A protože jsme si hráli s balonem a balon jednomu klukovi vlítnul přes plot na pozemek sanatoria a on viděl, že je tam nějaký muž, tak na něj zavolal: „Pane blázen, prosím Vás, hoďte nám ten balon nazpátek!“ A zmíněný pán nám ho zase hodil zpět. Tehdy jsem si jako dítě neuvědomila, jakou hanlivou přezdívkou ho ten kluk nazval, až teprve po letech při zalítnutí vzpomínek do dětství… a jak asi tomu pánovi muselo být. Ale název blázinec byl vžitý, tak se o něm běžně mluvilo a tak kdo jiný by tam mohl být, než blázen… pro malé dítě to bylo jednoznačné, protože ještě nevnímá různá slova, která mohou druhého ranit.

Sanatorium se zrušilo v r. 1950 a od r. 1951 je součástí rumburské nemocnice.

Nachází se v ní interní oddělení, lůžková část, JIP, laboratoř a též rehabilitace.

Kdysi tu také byla zvlášť v budově u silnice neurologie, jíž velel Mudr. primář Robert Vít CSc. od r. 1965 až do odchodu do důchodu, který přesluhoval. Byl známý tím, že jezdil jako lékař s Miroslavem Zikmundem a Jiřím Hanzelkou po světě a své zkušenosti z těchto cest mohl využívat v další léčbě. Protože se chtěl ale věnovat odborné lékařské činnosti, svoji spolupráci s nimi ukončil a vrátil se do Prahy, kde pracoval jako lékař v Ústřední vojenské nemocnici a později ve svých čtyřiceti letech odešel se svojí rodinou do Rumburku, kde už působil jako primář.