Čertovy náramky a jiné kameny u Kadova

V mírně zvlněné krajině mezi Slatinou a Kadovem, na pomezí Plzeňského a Jihočeského kraje, najdeme dvě malé skalky. Lidé jim říkají „čertovy náramky“. Jeden je Velký a druhý je Malý. Velký čertův náramek je skryt na pahorku v prořídlém lesíku asi 700 m severovýchodně od obce Slatina. Slatina, která je blízko známějších Chanovic, patří ještě do Plzeňského kraje. Malý čertův náramek leží více než jeden kilometr severovýchodně od Velkého čertova náramku a patří do Jihočeského kraje.

Tímto výčet zajímavých žulových kamenů na tomto území nekončí. Asi 400 m na západ od Malého čertova náramku na kopečku trůní velký balvan podobný viklanu, ale viklan to není. Na jeho vrchu je skalní miska a proto se mu říká Obětní kámen. Leží na hranici Plzeňského a Jihočeského kraje. Přímo v obci Kadov u Obecního úřadu je pravý viklan, který je přírodní památkou. V lesíku, kousek od Kadova směrem na Vrbno, najdeme seskupení kamenů se skalními mísami. A v lesíku směrem na Lnářský Málkov jsou opět na dvou kamenech prohlubně a mísy. Říká se tam tomu Vojtěchovo lože. Tak bychom mohli pokračovat dále. Dalších zajímavých kamenů je v tomto žulovém kraji nespočet. Já jsem zatím navštívila pouze tyto kamenné zajímavosti.

Velký čertův náramek je také někdy nazývaný Čertův cestovní vak. Jsou to ploché balvany poskládané nepravidelně na sobě. Je to něco neobvyklého a tak v tom má určitě prsty čert. Podle pověsti žil v obci Slatina bohatý sedlák, jehož dceru si chtěl vzít chudý mladík. To sedlák nechtěl. Chlapci dal přes to šanci a jako podmínku si určil, že mládenec musí přes noc odklidit všechny velké balvany z jeho pozemků. Mladíkovi nezbylo nic jiného, jak zvládnout nadlidský úkol, než upsat svou duši čertu. Odklidit kameny se muselo stihnout do rána než kohout zakokrhá. Když se to dozvěděla mladíkova milá, kohouta vzbudila dříve, ten zakokrhal a čert upustil balvany tam, kde jsou dodnes a zmizel. Tak vše dopadlo dobře.

Je to klasická čertovská pověst, z níž moc nekouká úcta ke kamenům. Ty byly jen na obtíž na poli. Má ale všechny znaky pověstí s čertem. To znamená, že se tam upisují duše, přenáší se kameny a kokrhá kohout. Kohout po tmavé noci přivolává denní světlo. Je tady takovým symbolem světla seslaného z nebes. Přeneseně to světlé je dobré, symbolizuje dobro. Na rozdíl od tmy, tam to tmavé symbolizuje zlo. A tak se tady stáváme svědky zápasu zla reprezentovaného čertem a dobra, které ohlašuje kohout.

Na vrcholku Velkého čertova náramku je vytesána čtvercová dírka. To je pozůstatek po kříži. Opět, tak jako na jiných místech s „čertovskou“ tradicí, tady muselo zanechat znamení své vítězné víry křesťanství. A navíc, dnes, les díky kůrovci značně prořídl a tak vrchol náramku nabízí nádherný výhled na celé pásmo Šumavy.

Pár metrů od Velkého náramku je v křoví skryt další zajímavý kamenný útvar. Říká se mu Čertova brána. Je to přírodní dolmen. Dolmen je složen ze dvou podpěrných kamenů a přes ně je položen jeden dlouhý kámen, takže se dole vytvoří komůrka, do které se dá vlézt. Dolmeny byly stavěny lidmi, tady je to přírodní záležitost. Zamrzí, že dlouhý kámen, který tvoří strop dolmenu, byl kameníky v jedné své části „odloupnut“ a tak byla celá pěkná sestava poškozena.

Malý čertův náramek má samozřejmě také svoji čertovskou pověst. S kadovským učitelem se čert vsadil, že z Brd přinese kupu kamení dříve než se učitel s žáky pomodlí otčenáš. Učitel upsal čertu svojí duši. Čert letěl s obrovským vakem pro náklad kamení do hor. Zpátky chvátal, ale u vesnice Pole mu jeden kámen z vaku vypadl, zabořil se do země a on se jej snažil marně vytáhnout a vzteky na něj dupnul. Kámen s otiskem čertova kopyta je k nalezení za vesnicí Pole i teď. Ve vesnici Kadov už děti končily modlitbu. To čert slyšel a když poznal, že sázku prohrál, odhodil vak i s kameny a zmizel.

Osobně mě tady zděsilo, že část horního valounu náramku je odseknuta a leží dole pod náramkem. Vypadá to, jako kdyby někdo odkrojil část bochníku chleba ostrým nožem, ale pak ho nevyužil. Velice časté tady je, že na kamenech najdeme nějaké kamenické stopy. Jsou to většinou záseky po klínech. Některé kameny mají zubaté okraje na odlomených částech. Dříve bylo jednodušší využít tyto volně ležící kameny než kámen složitě štípat v lomech a navíc majitelé pozemků měli vyčistěno od kamenů a mohli půdu používat k zemědělským účelům. Téměř na všech kamenech, které jsem jmenovala, jsou nějaké stopy po kamenících. Tak jsem ráda, že dílo zkázy nebylo dokonáno, kameníci od destrukce kamenů upustili a my dnes můžeme obdivovat díla přírody. Jsem ráda, že tahle necitlivá etapa využívání krajiny je snad za námi. Obdivuhodné kameny nebyly zničeny úplně a my si jich můžeme vážit.

A jak tyhle kamenná seskupení vznikají? Okolí Blatné je tvořeno horninou zvanou biotitický granodiorit. Ve zkratce je to tak, že všechny zajímavé kamenné útvary vznikly zvětráváním a následným odnosem zvětralé hmoty. Na povrchu pak zůstaly odolnější jádra horniny, která chemickým i mechanickým zvětráváním dostala svůj zaoblený tvar.

K Obětnímu kameni musíme projít okolo dětského letního tábora. Samotný kámen je na pahorku nad ním. Svou podobou připomíná viklan, ale neviklá se, pravým viklanem není. Horní kámen stojí jen malou plochou na spodním kamenném podstavci. To důležité, podle čeho dostal kámen název, je skryto na vrchu horního kamene. Ne každý to uvidí, vysocí lidé jsou tady ve velké výhodě. Na vrchu se vyvinula skalní mísa s náznakem odtokového žlábku. Skalní mísy vznikly přírodní cestou a to zvětráváním žuly. Kombinují se tady vlivy mechanické (oddělování minerálních zrn), chemické (rozklad některých minerálů) a biochemické (změny vlastností a ph vody). Nakonec se vytváří i odtokový žlábek. Když je žlábek natolik zahlouben, že z mísy může vytékat dešťová voda, dojde k poškození tvaru mísy.

Právě kvůli tomu žlábku začala pracovat lidská fantazie a vymyslela, že se zde konaly pohanské krvavé oběti a tekutina odtékala žlábkem. Tento krvavý rituál byl spojen se silami ďábelskými, s čerty. Když byly kameny s mísami někde na vrcholku kopce, slétávaly se tam čarodějnice a provozovaly čarodějné rejdy. Nicméně skalní mísy musely fascinovat odedávna a fascinují i nás, kteří si dovedeme vysvětlit jejich přírodní vznik. Jako místo ukládání obětin se hodit mohly, mají tvar mísy či talíře. A to v případě, kdy byly bez srážkové vody. V případě naplnění misky srážkovou vodou je to taková malá studánka. Studánky byly v dobách dávných využívány k věštění. Hladina působí jako zrcadlo, vidíme tam svůj obraz nebo se zrcadlí nebe. Odtud tedy mohly přijít nějaké důležité informace.

Pocitově pro mě místo není temné. Navíc ani není možné se dozvědět, jestli vůbec někdy bylo místo rituálně využíváno. Možná ano, možná ne.

Kadovský viklan je sice přírodní památkou, ale obklopen zástavbou, obklíčen lidmi a jejich stavbami. To mu na své přírodní síle ubírá, bylo by mu lépe, tak jako ostatním místním žulovým kamenům lépe v lesíku obklopeném loukami. A ani život viklanu nebyl bez chyb. Viklan se viklal celkem snadno a tak plno „siláků“ neodolalo otestovat svou sílu a zkoušelo ho vyhodit ze svého lůžka. To se povedlo třeba v roce 1893. Usadit se ho podařilo Ing. Pavlovi Pavlovi v roce 1983, pak byl ještě shozen a naposledy napraven roku 2003.

Opět má svoji čertovskou pověst. Ve Slatině žili dva sedláci sousedi. Jejich pozemky spolu hraničily. Jeden sedlák vykopal hraniční mezník a přenesl ho na pole svého souseda. Když to soused zjistil, udělal totéž. Přenesl mezník na pole prvního sedláka. Tak se to několikrát opakovalo než se sousedé u mezníku setkali a začali se ve vzteku mlátit. Jeden z nich si na pomoc zavolal čerta. Slíbil mu, když zasadí mezník do sousedova pole tak pevně, že nepůjde vyndat a ještě jeho pole pohází kameny, jeho duše propadne peklu. Čert rychle odletěl do Brd pro kameny a letěl zpět. U Kadova mu jeden spadl a tak tam je dodnes Kadovský viklan. Zbytek kamenů rozházel po okolí. Sedláka našli mrtvého u mezníku.

Pocit, když se člověk zastaví u viklanu, je zvláštní. Na stabilním podstavci balancuje další velký balvan. Stačí málo a je vychýlen ze své rovnováhy, to hlavně nenechavými lidmi. Sám o sobě jen balancuje, vyvažuje. A tak je to správné pro veškeré fungování, tak by to mělo být. Jen lidé jsou nenechaví a rádi věci vychylují ze své osy....

Na kopci s nadmořskou výškou 528 metrů z Kadova směrem na Vrbno, kousek pod vrcholem, leží spolu s dalšími kameny kámen se dvěma skalními mísami. Dvě mísy jsou nahoře na plošince kamenu. Jsou naplněné srážkovou vodou, jsou to takové dvě studánky. Vypadají jako dvě oči, které koukají do nebe z obličeje kamene. A naopak, když pohlédneme přímo do studánky, zrcadlí se tam náš obličej. Ten odraz sebe sama v jiných věcech, jevech a lidech je vždy důležitou součástí práce na sobě samém...

Jižně od kamene se dvěma mísami, v sousedním lesíku, najdeme opět skupinu kamenů. Dva z nich jsou pořádné balvany. Mají na svém povrchu více skalních misek i prohlubenin oválných tvarů. Tady není v hlavní roli čert, ale sv. Vojtěch, který při šíření křesťanství na balvanu unavený usnul a svým tělem do něj vytlačil otisk. Sv. Vojtěch je takovým světcem bývalých pohanských kamenů a i jiných míst. Jsou s nimi spojeny pověsti, které měly zastřít pohanskou minulost a současně měli lidi nasměrovat ke křesťanské víře.

To je vše, co jsem prozatím navštívila v nádherném a ještě harmonickém kraji na pomezí Plzeňského a Jihočeského kraje. A už se těším až tento kraj opět navštívím a objevím tady jiné kamenné zajímavosti, kterých je tady víc než dost. :-)