Chopok.
Jeden z mála výletů, kde jsem nešel sám a jeden z mála na Slovensku kam jsem zavítal. Pochopitelně při pohledu do mapy je i spousta dalších míst nebo cest, které určitě budou stát za vynaloženou energii. Vzhledem k tomu, že se na kopec chodí a nevyjíždí autem nebo se člověk nevozí lanovkou, tak jsme stoupali po svých. Také je to jedna z mála cest, kde jsme se nahoru dostali oba po svých. Je to vzpomínka již více let zpět. Do Martina jsme dojeli ráno a s klasickým nevlídným počasím, pršelo a skoro si člověk říkal jestli je rozum se vydávat nahoru? Jak už to tak na horách bývá, počasí se může měnit z okamžiku na okamžik a to jak k lepšímu, tak i horšímu. Od vlakového nádraží jsme se vydali k autobusovému stanovišti a odtud BUSem na konečnou v Jasné. Zde se odbočilo doprava po žluté turistické trase kolem Vrbického plesa k Mikulášské chatě. Toto jezero je největším v Nízkých Tatrách s průměrnou nadmořskou výškou hladiny přibližně 1113 m.n.m. Hloubka není nikterak velká, je srovnatelná s hloubkou „Štěrkovny“ u Hlučína vedle Ostravy a to asi 8 metrů. Podle některých pramenů by se mělo jednat o tzv. „morénové jezero“. Tedy vodní plocha vzniklá v dávných dobách kdy až sem zasahoval ledovec. Moréna je zjednodušeně řečeno kamenný val (přední část ledovce), která před sebou a částečně i pod a vedle sebe sune „zemní hmotu – balvany, kameny a třeba i další materiál, který působícím silám neodolají a různě nepravidelně se pomalu, ale jistě promíchávají, obrušují, lámou a to co zbude jsou usazeniny, které se v tomto případě nazývá till. Tedy alespoň takhle nějak o tom hovoří chytré knihy. :-) Podobným, ale menším příkladem asi může být i jezírko vytvořené u spodní hranice přírodní rezervace „Ropice“. V ní je chráněné především úchvatné kamenné (balvanové) pole vzniklé sesuvem svahu – „kamennou lavinou“ v několika set metrovém prudkém a velice pestře modulovaném reliéfu. I zde někde za Jablunkovskou brázdou mohl dávný severský ledovec končit. To je ovšem již hodně daleko od Nízkých Tater a zde popisovaném výstupu na vrchol Chopok. Délka jezera necelých 120 metrů a největší šířkový rozměr kolem 60 metrů. Nepochybně doporučuji stoupat nahoru po svých. Pokud by někdo chtěl využít lanovky, tak musí počítat s více přestupy a zde se již výhodnost lanovky poněkud ztrácí. Národní přírodní památku Vrbické jezero opouštíme u Mikulášské chaty a pokračujeme doleva po modré turistické trase pod lyžařskou sjezdovku. Na jednom místě je i pokladnička s vtipnou poznámkou ve smyslu „abychom neupadli“ :-) Bylo by tedy značně nezodpovědné takto nepřispět. Toto je někde na začátku lesa. Počasí už je trochu lepší, prší již méně a chvílemi se optimisticky snaží Slunce alespoň trochu posvítit. Stále ovšem bojuje s výraznější mlhou. Inu typické horské počasí. Když se rozestoupí, tak se v některých místech otevřou úchvatné výhledy na protější skalnaté svahy. Převalující se mlha jen dodává tajemnou drsnost a hloubku těmto místům. Cesta poměrně výrazně stoupá a pod rozcestím „Pod Orlou skalou“ se počasí opět poněkud zhorší a snaží se lézt „pod kůži“. Zatím se nevzdáváme a pokračujeme. Později dostaneme za překonání tohoto ne příliš milého počasí odměnu. Obloha se poněkud roztrhá a v dálce jako mohutné kulisy vylézají ze závoje mlhy štíty o kterých se čtou ty nejtajemnější příběhy odvahy, úspěchů, ale také i zklamání, bolesti i těch nejhorších konců. Kopce, které si zaslouží pojmenování VELEHORY. Hory kdy jen při vyslovení jejich jména začne běhat mráz po zádech. Hory, které si dokáží samy sjednat respekt a úctu. Jak to asi bude vypadat v místech, na které asi nikdy nebudu technicky ani psychicky mít (asi stárnu a na mnoha místech začíná vyhrávat strach a rozum než zvědavost). Postupujeme již nad pásem lesa a pod nevšední kabinkovou lanovkou taženou dvěma lany se cesta ještě poměrně táhne, ale nakonec dosahujeme horní stanici lanovky jejíž tvar se podobá nějaké kosmické lodi. Renáta si zde dává odpočinek, nechce se ji jít až na „hromádku kamení“, na vrchol. Já ovšem jdu! Nemohu nevystoupit na nejvyšší bod, teprve tam horu vylezu. :-) Kdy ještě budu mít příležitost vystoupat tak vysoko a k tomu ještě v Tatrách? I když těch „Nízkých“. To jsem ještě netušil, že za mnoho let už s Renatou budu moci vylézat nebo spíš „jen“ vyjíždět pouze tam kam povede alespoň dobrý asfaltový chodník. Kdy sebemenší kámen, kořen, prudké stoupání nebo nejistý povrch se stane „KONCEM cesty“. Bohužel. Kdy najednou i kopečky, nad kterými bych kdysik jen mávl rukou jako hezké, ale nijak zvlášť hodné pozornosti, tak teď hodnotím „VELEHORAMI“… Asi bude spousta lidí, kteří jsou místní, pohybují se zde mnohem častěji (já zde byl jednou jedenkrát) a napíší článek o Chopku mnohem lépe než já, ale pro mě je to jako vzpomínka na zlaté časy, kdy jsme oba mohli „chodit po svých“. Pokusím se napsat někdy další články jak o pár výletech na Slovensko, tak i pro vozíčkáře v okolí Vsetína, protože o moc dále to asi nepůjde. I tak si myslím, že mohou být pro tuto skupinu zajímavé, alespoň pro tuto malou oblast Valašska. Výlety, kdy slovo obtížnost a dobrá příprava dostávají úplně jiný význam. Kdy i „malý“ kopec najednou začne růst do nebes… Náročnost takových výletů dostává jinou hodnotu i pro mě. K sestupu jsme již použili lanovku, ale poslední části se Renata bála a tak jsme ji už šli pěšky. Při pohledu jak se lanovka loudá a občas i zastavuje jsem byl i já za jistou svobodu a zem pod nohami rád. Myslím, že dole u stanice lanovky bylo i nějaké infocentrum a tam jsem si koupil krásnou slovensky psanou knihu o jejích nejvyšších vrších. Pak už jen autobusem a vlakem domů na Moravu. :-) Krásný vrchol, který určitě stojí za zmínku a také určitě i oblast umístěná o něco níž než Jasná. Tou jsou světově proslulé ledové jeskyně a také okolní národní přírodní rezervace. Šťastlivci, kteří mají možnost (výjimku) vstoupit hlouběji do oblasti než jen po značených cestách – patrně místní jeskyňáři – už jen k tomu všemu co je označeno na mapě, určitě budou mít ještě na dlouhou dobu co zkoumat...
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Mapa
Ubytování
PočasíPříspěvky z okolí Chopok.
