Středa 2. 8. 2023
Ani dnes jsem nespala nejlíp. Ochladilo se ke 12 stupňům, ale pod peřinou bylo příjemně. Od 6 jsem vzhůru, po půl sedmé vstáváme. Podle počasí to vypadá na pěkný den. Svítí sluníčko, jen na vrcholech Vysokých Tater se povalují mraky. Hned dáváme vařit vodu na čaj, uvidíme, co bude rychlejší. Než jsme se připravili na celodenní výlet, vč. svačiny s sebou a než jsem namazala chleba na snídani a přerovnala lednici, aby se tam vešlo všechno včera koupené pivo, čaj je vařený. Je to neskutečné, jak dlouho ta bomba vydrží.
Během snídaně zjišťujeme, že bychom mohli stačit autobus o hodinu dřív. Jen nevíme přesný čas odjezdu. Víme, že jezdí zhruba každou hodinu. Rychle vše sklízíme a odjíždíme. Jenže Ota zajel do vedlejší silnice, kde také včera večer auta parkovala. Jenže teď jsme se všimli, že je zde cedule Zákaz parkování - soukromý pozemek.
Já vystupuji, Ota se vrací zaparkovat. Myslela jsem, že zajede jen do druhé souběžné ulice, kde si včera všiml, že tam je možné parkování částečně na chodníku. Jenže včera si toho všiml, dnes na to zapomněl. Jede až dozadu, kde jsme spali. Já mezitím zjistila, že autobus jede až v 8,40, což je o 5 minut déle, než jsme si mysleli. Volám mu, že má čas. Přesto spěchá, občas utíká. Přišel uštvaný a zbytečně brzy – má skoro ještě 10 minut času. Na autobus je fronta a mezi lidmi panují obavy, abychom se do autobusu všichni dostali. Ota má zase strach, aby nebyly moc dlouhé fronty na lanovku. Všechny starosti byly zbytečné. Autobus přijel poloprázdný. Konečnou má u lanovky. Tam čekali snad jen na nás. Netrpělivý Ota už na mne čeká s jízdenkami, ani nemám čas se tady porozhlédnout. Vypadá nervózní, tak mu ani neodporuji. Na přestupní stanici Priehyba také hned nastupujeme do další kabinky. Konečně už nemáme na co přestoupit, jsme nahoře.
Tady se trochu nevěřícně rozhlížím. Už jsem tu totiž byla, ale je to strašně dávno – bylo to v červnu 1968. Šli jsme sem určitě pěšky, mám dojem, že od jihu – ze Srdiečka. Samozřejmě si toho moc nepamatuji, ale utkvěl mi v paměti holý vrchol, kde nebylo žádné stavení a snad tam byly postavené sloupy nějaké lanovky. Ale v té době, kdy jsme tam byli, nic nahoru nejelo. Jenže si nevybavuji ani ten kamenný vrchol. Tam jsem tehdy určitě nešla, měli jsme toho dost. Vím, že bylo krásné počasí a že jsme se na té vrcholové plošině rozvalili a že jsme tam byli sami. A pak jsme šli stejnou cestou dolů.
Dnes jsou tady davy, je tu kamenná chata, jezdí sem lanovky ze dvou stran.
Chopok (2024 m) je 3. nejvyšší hora Nízkých Tater. Dne 23. září 1949 byla slavnostě otevřená dvousedačková lanovka, která sem už tehdy vedla z obou stran. Byla zrušena koncem 90. let, kdy již neodpovídala bezpečnostním parametrům. Na památku u spodní části lanovky zůstala jedna z podpěr lanovky se sedačkou.
Až r. 1994 byla zprovozněna lanovka ze Srdiečka (1213 m), s přestupní zastávkou Kosodrevina (1489 m) s celkovou délkou 2464 m. Při jejím budování byla těsně pod vrcholem postavena kamenná chata, která sloužila jako ubytovna pro dělníky. Pro veřejnost se začala používat r. 1996, r. 2003 byla přistavěna dřevěná terasa a při rekonstrukci o 3 roky později bylo vybudováno podkroví. Je to 3. nejvýše položená chata na Slovensku. Je tu společná noclehárna.
Z opačné strany – ze sedla Biela Púť (1120 m) byl pod vrchol Chopku (2004 m) postaven vlek, který r. 2012 nahradila lanovka s přestupem na Priehybe (1349 m).
Když jsme dojeli nahoru, Ota oznamuje, že si jde dát pivo, já jdu zdolat samotný vrchol (2024 m). Tam se musí už jen pěšky. Až tam lanovka nejezdí. Jdu sama. Otu jsem nezviklala, což mne překvapilo.
Nahoru vede kamenitá cesta - serpentiny. Kupodivu tu není ani moc lidí, snadno jsem zvládla vyfotit vrcholovou kótu - a za ní mraky. Ty se tady honí. Je to skoro jako
předevčírem na Kráľově hoľi. Najednou se mraky rozestupují a já postupně zvládla nafotit kruhový výhled .... a mraky. Je tu nádherně. Za normální viditelnosti jsou vidět Vysoké Tatry, Liptov a údolí Hronu. Ale mně dnes stačí to, co vidím.
Až když se vracím, jde náhle nahoru hodně lidí. Chvílemi se musíme dokonce na té úzké cestičce domlouvat, kdo kudy půjde. Oběma směry to současně často nejde.
Zhruba asi za 20 minut jsem zpátky. Sama jsem se divila, že se mi šlo nahoru i dolů docela dobře. Jdu za Otou do chaty. Sedí u 2. piva a přiznává se, že mu konečně začíná být dobře. Ten ranní zbytečný závod s časem prý psychicky nezvládl. Bylo mu špatně, celý se třásl. Ale samozřejmě nic neřekl – prý abych se o něj nebála.
Navrhuje dát si ještě Bošáckou slivovici - destilát nejvyšší kvality, který navazuje na pověstnou ovocnářskou tradici slovensko-moravského pomezí již z doby Marie Terezie. Byl to symbol dolin Bílých Karpat i celého trenčínského kraje. Tekutou sílu místních švestek odhalili benediktinští mniši, kteří se vyznali v tajemstvích destilace. Název pochází z Bošácké doliny. Ta zase získala své jméno podle zde žijících bosých mnichů. Je skutečně vynikající.
Je skoro 11 hodin. Konečně odcházíme – spolu.
Včera jsme plánovali, že bychom došli na Ďumbier (2043 m), nejvyšší vrchol Nízkých Tater. Jenže když sem koukala na mapu, tak se začínám obávám, že časově to nezvládneme dojít až na vrchol. Je to sice 8,8 km, ale nejhorší je velké převýšení. Nejdřív se jde z kopce, aby se pak na Ďumbier zase šplhalo vzhůru. Za jimi stanovené necelé 4 hodiny bychom to s naším kocháním a svačinou určitě nezvládli. Navíc zase padly mraky a je otázka, co vůbec uvidíme.
Navrhla jsem vyrazit po hřebenu na opačnou stranu, kde je celkové klesání pozvolnější. Budeme si hlídat čas a vrátíme se tak, abychom stačili aspoň předposlední lanovku zpátky. Ota po chvíli váhání souhlasí. Na nějaký náročný výstup se des necítí.
Ale konečně je plný humoru. Míjíme ruiny dřevěné chaty. Ota hned perlí. Dáme inzerát - prodám chatu v Nízkých Tatrách - oprava nutná.
Cesta vedla po pohodlném kamenném chodníku, šli jsme z kopečka, šlo se dobře, ale stále jsme toho moc přes mraky neviděli. Přicházíme k rozcestí Dereše. Odtud kus ve skalách jsou na jednom kameni pamětní desky – je to jako mini cintorín.
Až o kousek dál je vrchol Dereše (2004 m), 4. nejvyšší vrchol Nízkých Tater. Cesta nevede přes vrchol, my se tam však jdeme podívat. Sice je stále v mracích, ale místy se to už trhá, tak snad budeme mít štěstí. Skutečně, než jsme vrchol zdolali, mraky se rozestoupily a my konečně nahlížíme do údolí. Konečně vidíme Demänovskou Dolinu, jen okolní kopce jsou ještě v mracích. Jsme rádi, že jsme se vydali tímto směrem – při pohledu zpátky se na trase stále válí mraky.
Jdeme dál, času máme ještě spoustu. Mraky se rozestupovaly, výhledy byly čím dál zajímavější a viděli jsme již poměrně daleko do údolí na obě strany. Vidíme i Liptovský Mikuláš s Liptovskou Marou. Jen vrcholy Vysokých Tater a Chočských vrchů jsou ještě trochu zahalené. Je to ale paráda. Cesta vedla nahoru a dolů, ale nebylo to nic drastického. Rovnými kameny vydlážděný chodník po čase zanikl.
Asi po 1,5 hodině, kdy už pěkný kus cesty jen klesáme, jsem prohlásila, že jak začneme prudce klesat, končím. Kopců už bylo dost. Otu však zaujal jeden zajímavý vrchol před námi - do mírného kopce. Tam se zdálo, že by mohly být krásné výhledy. Prošli jsme přes
sedlo Poľany (1837 m) a stoupáme k vrcholu. Celkem za 2 hodiny jsme stanuli na
vrcholu Poľana (1890 m). Že se dostaneme až sem, v to jsem nedoufala. Tady je skutečně krásně. Vrchol je holý, je vidět na všechny strany. Ten pohled na krajinu pod námi, to se nedá popsat. Když jsme byli
na Kráľově hoľi, byla jsem nadšená, ale to co nám krajina předvádí tady, to se s tím nedá srovnat.
Jenže stejně jako prve, to i tady mohutně fouká. Sedli jsme si za skalku, která nás chránila před větrem a dali si pořádnou svačinu. Najedli jsme se, napili, odpočinuli si a zhruba za půl hodiny se vydali nazpátek.
Chvíli to vypadalo, že vše opět zahalí mraky. Ale jak jsme se zvedli, pociťujeme, že se mezitím vítr změnil - na prudký ledový. Hlavní je, že mraky rozfoukal. Naštěstí fouká z boku, občas zezadu. Foukat zpředu, pěkně by nás brzdil. Takhle nám pomáhá. Zpočátku jdeme z kopce. Jdeme skutečně rychle, také abychom se zahřáli. Je mi zima hlavně na ruce. Rukavice jsme si opět nevzali. Snad poháněni větrem rychle i stoupáme. Až jsem to přehnala. Ale to jsem si uvědomila na jedné vyhlídce. Najednou jsem měla problém na kopec vylézt. Vítr trochu zeslábl, už jsem viděla i chatu lanovky, tak to jsem věděla, ze dojdu. Ale najednou mi došli síly.
Náhle nad námi krouží záchranářský vrtulník. Nepřistává, je vítr, spoušti dolů asi lékaře. Pak chvíli krouží okolo, vrací se a lékaře asi s pacientem vytahuje vzhůru s současně odlétá. Ota to viděl víc zblízka, tvrdil, že to bylo jen cvičení. Tak nevím. Možná to řekl i jen proto, aby mne uklidnil. Viděl, že dobrý pocit z toho nemám. Ale je to už jedno.
Ota, který na mne vždy někde počkal, najednou zmizel. Tipla jsem, že buď šel na pivo, ale pravděpodobnější je, že šel zdolat vrchol Chopku. Také už ho nahoře vidím. Máváme si a já jdu pomalu k lanovce. V tom větru se mraky rozplynuly, viditelnost je pěkná, jsou vidět Roháče a asi i Malá Fatra a také ten Dumbier, ale já už z toho větru chci pryč. Užili jsme si dnes hory v celé jejich kráse, ale i zrádnosti. Ušli jsme sice jen 10 km, převýšení také nebylo úplně nejhorší, ale stačilo mi to. A to jsme to šli 4 hodiny, tedy já. Ota by to zvládl rychleji. Jenže oba jsme se vždy neskutečně často a dlouho kochali. Ono bylo hezké i pozorovat mraky, jak se převalují přes kopečky. Takže jsme si to užívali.
V půl čtvrté opouštíme vrchol. V přestupní stanici Priehyba jsou také pěkné výhledy, ale i tady to fouká. Ota by se rád nahoře ještě zdržel, ale sedět venku v tom vichru a pít Prazdroj (nic jiného nemají), to se mu naštěstí také moc nechtělo. Nemusela jsem ho tak aspoň přesvědčovat, že tu být nechci.
Sjíždíme lanovkou dolů. Na autobusové zastávce je spousta lidí. Asi brzy něco pojede. Otázka je, zda se tam všichni vejdeme. Lidí přibývá. Nakonec přijely dva autobusy - jeden linkový, ten potřebujeme my, druhý je shuttle bus, který vozí lidi na parkoviště – asi zdarma.
Nakonec se oba autobusy naplnily, lidi se tam vešli všichni. My jsme dokonce i seděli. Vystupujeme jako ráno u silnice, k autu na parkoviště je to skoro 2,5 km, naštěstí po rovině. Jenže já mám krizi. Sotva jdu.
Blížíme se k parkovišti. Tam je však živo a moc lidí i aut. Zdejší Fun Park Žiarce je dnes otevřen. Je tu řada atrakcí: trať pro čtyřkolky, bobová dráha, obří houpačky, velké trampolíny, ale i atrakce pro menší děti - skluzavka, trampolína. Zdejší bobová dráha je nejdelší na Slovensku. Auta tam stále přijíždí. Ota mne nechal na rozcestí hned za vsí za posledními domky, kde už parkují dvě auta a jde pro auto. Tam bychom se nemohli ani převléct a už vůbec ne uvařit. Měl co dělat se z parkoviště dostat.
Nejdřív jsem sedla do auta a jen pila. V tom větru jsem při zpáteční cestě nepila vůbec nic. I když jsem s sebou pití měla. Možná i proto jsem byla tak vyčerpaná. Nakonec jsem se trochu vzpamatovala, ohřála včera uvařenou rýži s omáčkou, dokonce i nádobí jsem umyla.
Pak už jen sedím v autě a relaxuji u piva. Atrakce v 7 vypnuli, v osm tam zajíždíme i my. Tady na okraji vsi by nebylo dobré zůstat na noc. Jenže klid na parkovišti jestě není. Auta přijíždějí, odjíždějí, atrakce uklízejí. Až v 9 se konečně mohu jít umyt. To je to, na co se těším celý večer. Venku už je zima a studeně to fouká, ale vůle byla silnější. Než jsme to vše přestěhovali, je skoro 10 hodin. V autě je 17 stupňů. A to jsem chtěla jít spát brzy, protože zítra nás čeká
ještě jeden výlet tady v Demänovské dolině. Ale snad to nebude už tak náročné.
Poslední aktualizace: 28.12.2023
Poznáváme Slovensko – 16. den: Nízké Tatry – výlet cca 10 km: Chopok (lanovka) a vrchol (2024 m) – vrchol Dereše (2004 m) - sedlo Poľany (1837 m) – vrchol Poľana (1889 m) a zpět na lanovku; Pavčina Lehota - zábavný park Fun Park Žiarce na mapě
Diskuse a komentáře k Poznáváme Slovensko – 16. den: Nízké Tatry – výlet cca 10 km: Chopok (lanovka) a vrchol (2024 m) – vrchol Dereše (2004 m) - sedlo Poľany (1837 m) – vrchol Poľana (1889 m) a zpět na lanovku; Pavčina Lehota - zábavný park Fun Park Žiarce
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!