Colmar – pohled do historie perly Alsaska

Jak zjistíme při návštěvě muzea Unterlinden, podle zdejšího pazourku se usuzuje na osídlení této oblasti člověkem již někdy v dobách prehistorických, tedy mezi 5000 a 4000 př.n.l. O něco později, tedy mezi lety 1200 až 800 př.n.l. přicházejí Keltové, které střídá lid pozdní doby bronzové. Alespoň o tom svědčí nalezené pohřební nádoby. V roce 378 se stal dnešní Colmar místem, na které soustředil svůj zájem římský císař Gratianus, který svou armádou začal kolonizovat celý region. I tak se zde německy mluvící osadníci postupně stali majoritou mezi římsko-galským obyvatelstvem. No a v 5. až 6. století dobyli Galii frančtí vládci … a tehdy začalo období výstavby budoucího města. To se ovšem oficiálně objeví až s příchodem středověku, přesněji v I. polovině 9. století.

Město se postupně rozšiřuje a stává se často i místem, kde se konají nejrůznější královská i císařská setkání. Vznikají také první významné sakrální stavby. S postupným rozvojem Colmaru přichází rovněž statut císařského města z roku 1226 (císař Fridrich II. Hohenstaufen), což přinese i další nárůst významu různých náboženských komunit, zejména františkánů, dominikánů a augustiniánů. Roku 1295 je pak v Colmaru postavena první radnice a v roce 1337 byl otevřen říční přístav. Od roku 1354 je Colmar součástí Decapolis Alsaska, tedy v roce 1342 založeného svazku deseti královských měst. V platnost tak vstoupí všechny ty smlouvy, o kterých jsme se o pár století později učili v občanské nauce, např. ta o vzájemné (hospodářské) pomoci … v případě vnější agrese. Od roku 1360 má město svou „ústavu“ a v roce 1376 získala právo ražby mincí.

15. století sice nepatří mezi nejšťastnější období v dějinách města, které „úpí pod jhem“ krutého německého správce Petera von Hagenbach. Ten je nakonec roku 1474 popraven a jeho mumii si dnes můžeme prohlédnout v muzeu Unterlinden, a to i s popravčím mečem. Roku 1480 byl pak dokončen Koïfhus, tedy stará celnice s celním úřadem. 16. století pak přinese nejen protestantskou reformaci, ale roku 1512 také vyhnání Židů z města. Přitom židovská komunita působila v Colmaru již od 13. století. Otázku neshod katolíků a luteránů rychle ukončila morová epidemie, ale po jejím odeznění reformační snahy pokračují. Změnou je rovněž vybudování nového městského opevnění v roce 1580. Autorem jeho podoby byl štrasburský architekt Daniel Specklin.

Hradby vyzkouší hned století následující, kdy se města dotkne jak válka Třicetiletá (1618-1648), tak válka Holandská (1672-1678). Tehdy také dojde k demolici opevnění, které bylo chloubou města, a následné stavbě nemocnice, při níž bylo využito jeho zbytků. Po vítězství nad Turky v roce 1675 „lilie nahrazuje orla“ a Colmar se stává francouzským královským městem. Je přitom zajímavé, že Colmar je tehdy pod ochranou krále Ludvíka XIII. aniž by ztratilo svůj statut města císařského. Zřejmě i díky tomu se v roce 1698 stává Colmar hlavním městem Alsaska a jeho další dějiny pak ovlivňují jezuité, kteří se ve městě usadili od roku 1698. Tehdy také vzniká stavba štrasburského architekta Jean-Jaquese Sargera, tedy jezuitský kostel, vybudovaný v letech 1735 až 1750 na místě dnešní Bartholdiho školy. Za zmínku stojí také Voltairův pobyt v Colmaru (zima 1753-1754) a založení Pfeffelovy Vojenské akademie pro protestantské děti v roce 1773. No a pak již přichází „Století páry“.

Colmar má již téměř 15 tisíc obyvatel a v roce 1800 se stává hlavním městem departementu, sídlem jeho prvního prefekta Jean-Baptiste Harmanda (tehdejší cisterciácký klášter na místě dnešní radnice) i domovem odvolacího soudu (r. 1804). Život ve městě ovlivní i další události, např. v roce 1833 „válka o laciné víno" (kvůli daním z místního vína se stavěly barikády, povolávala Národní garda a hrozilo vylíváním laciného vína do kanalizace) nebo roku 1841 slavnostní otevření železniční trati Basilej – Colmar – Štrasburk. O rok později vypuknou ve městě nepokoje kvůli „dani z dříví“. V roce 1845 Colmar překoná hranici 20 tisíc obyvatel, kterou o 9 let později opět sníží epidemie cholery, způsobená žalostnou hygienou, která prý Francouzům zůstala dodnes. Následuje zákaz prodeje některých potravin a „okurková revoluce", kterou vystřídají demonstrace lidí, živících se pohřby. Tedy i tesařů, kovářů, sochařů a nosičů. Tato aféra byla nazvána „Tancem havranů“. Tradice věčných francouzských stávek tak byla s úspěchem založena.

Pak již přichází rok 1870 a s ním Prusko-francouzská válka, která skončí v roce následujícím. Alsasko - a hlavně Štrasburk – je silně poškozeno, ale relativně bez újmy přeživší Colmar se stává následně hlavním městem okresu Haute-Alsace, který je součástí Alsaska-Lotrinska. V roce 1902 město obohatí tramvajová linka, která dostane mladší sestřičku roku 1914. V té době už má Colmar nějakých 45 tisíc obyvatel, jejichž životy poznamená – a v několika případech také ukončí – I. světová válka. Mnohem více však město zasáhne světová válka s číslem 2. Brutální germanizace, likvidace památek – zejména soch národních hrdinů – a nucený nástup do řad wehrmachtu jsou jen příkladem. Dne 2. února 1945 se město Colmar stalo posledním městem v Alsasku, které bylo osvobozeno od německé okupace.

Moderní dějiny města pak začínají stylově; v roce 1948 je v Colmaru zahájen první regionální veletrh alsaských vín. Na sever od města vzniká nová velká průmyslová oblast a roku 1964 je otevřeno letiště Colmar – Houssen. V letech 1968 až 1974 je obnovena čtvrť Koželuhů a město začíná žít také z turistického ruchu. Vždyť Colmar má nějakých 65 tisíc obyvatel, ale jen muzeum Unterlinden (Muzeum pod lipami) navštívilo v roce 1978 více než 350 tisíc návštěvníků. Tím se stalo nejnavštěvovanějším provinčním muzeem Francie. V roce 1979 představuje Colmar poprvé svůj mezinárodní hudební festival a roku 2000 zcela nové divadlo. Následuje zákaz vjezdu automobilů do „starého města“ a další nárůst počtu turistů, kteří chtějí vidět na vlastní oči toto krásné historické město. Jeho návštěvu lze každému jen doporučit.