Cukrovar ve Skřivanech

Cukrovar vystavěl v roce 1862 Gustav Ledvinka rytíř z Orlové Skály (Adlersfelsu) na místě bývalého špýcharu a pivovaru, přičemž prvním ředitelem továrny byl Jan Musil, po něm František Kubeš a cukrmistrem byl Josef Myslík. Tehdejší surovárna byla založena podle starého systému na strouhání a lisování řepy ve velmi malém rozsahu. Řepa se skládala na panském poli a odtud se dovážela do cukrovaru. Veškeré strojové vybavení pocházelo z Daňkovy karlínské strojírny a uhlí k vytápění se vozilo povozy z Labské Týnice. Roku 1872 se stal majitelem skřivanského statku Adolf rytíř ze Zahony.

O 10 let později však přišla velká rána pro cukrovar. Časně z rána 7. dubna 1882 vypukl v místnostech skladiště, kde se balil cukr, požár. Oheň se šířil úžasnou rychlostí celým skladištěm, v němž bylo složeno přes 4 000 metrických centů hotového cukru a rafinády. Nato zasáhl varní síň a cukerné půdy, kde bylo nashromážděno asi 4 000 metrických centů zboží (homolové zboží a kostky). Plameny z hořícího cukru šlehající ven ohrožovaly okolní objekty, jejichž střechy byly pokryté pouze slámou. Díky zásahu novobydžovských hasičů, obětavým skřivanským občanům a zvláště panujícímu bezvětří, zůstal požár omezen na tovární budovu. Jen stromy vysázené u kostela, jež ho rovněž zachránily, byly částečně zničeny. Celková škoda dosáhla 850 000 zlatých, ale byla plně kryta pojištěním.

Ještě téhož roku byl cukrovar částečně přestavěn a zařízen pro výrobu bílého zboží. Stala se z něj tedy pouhá rafinérie. 1. října 1889 převzala cukrovar, náležející dříve firmě Ritter a spol., společnost sestávající z Alfreda, Otty a Karla z Liebigů, z nichž Alfred a Karel podepisovali tuto firmu, zapsanou v rejstříku společ. firem jako „A. a C. Liebig“. V roce 1893 byl cukrovar rozšířen, neboť tu byla zařízena první velká rafinérie. Vpředu bývaly kanceláře a nahoře byty úředníků. Zbořila se stodola, panská chalupa a Holého domek. Postavil se administrativní dům, stará afinace a sklad surového cukru. Kanceláře a byty úředníků byly přestěhovány do nové budovy. Staré kanceláře byly zahrnuty do rafinérie a postavila se nová tovární brána. Roku 1894 bylo postaveno skladiště pro bílé zboží a stará expediční kancelář. Modernizace byla totiž nadmíru důležitá, neboť se začal zvyšovat export mimo území Rakouska-Uherska (v roce 1893 37 vagonů, roku 1894 33 vagonů, v roce 1895 46 vagonů, roku 1896 18 vagonů, v roce 1897 21 vagonů a roku 1898 již 900 vagonů!; před 1. světovou válkou vyvážela až 2/3 své produkce do Anglie). Ve skladiště byly přeměněny dosavadní chlévy a bývalý byt správce Wihana byl přestavěn. 1. srpna 1894 byl dostavěn nový hospodářský dvůr.

Skřivanská rafinérie byla svojí výrobou jednou z největších v Rakousku. Denně vyráběla 3 500 q bílého zboží různých druhů a zaměstnávala kromě úřednictva přes 1 200 osob (v sezóně 1902/1903 vyrobila 467 999 q). K osvětlování továrny, zámku a bytu úřednictva, jakož i k pohonu strojů v různých dílnách byl používán elektrický proud. Horké tovární vody byly potrubím odváděny do speciálních chladičů a odtud do rozsáhlých usazovacích jam a pak teprve vytékaly do Cidliny. Cukr ze sušáren byl dopravován do skladišť lanovou dráhou vedenou nade dvorem. Tovární hasičský sbor měl 40 mužů s parní stříkačkou a posunovacím žebříkem.

Přesto v noci na 5. března 1905 opět vyhořel a škoda způsobená požárem byla odhadnuta na 2 miliony korun. Hořící cukr tehdy vytékal až do rybníka. V roce 1906 bylo znění firmy: „K. k. priv. Skřivaner Zuckerfabriks-Gesellschaft A. & C. v. Liebig“. Majiteli společnosti byli nadále: Alfred a Otto z Liebigů. Ředitelem cukrovaru byl Adolf z Rittrů-Záhony, disponentem ve Vídni E. Burgarell, technickým správcem Jan Setvín, účetním a pokladníkem Gustav Kosinka a cukrmistrem Jar. Kabeláč. Zboží prodávala centrální kancelář ve Vídni (Graben čp. 12). O rok později zemřel Adolf z Ritterů a novým ředitelem továrny se stal jeho syn Arnošt. Další požáry zasáhly skřivanskou rafinérii 25. července 1909 (požár zničil místnosti s umělým hnojivem a skladiště, v němž bylo kolem 300 000 pytlů); 9. března 1912, kdy shořelo na 6 000 metrických centů cukru; 29. září 1912, přičemž tomu poslednímu padlo za oběť celé skladiště i s veškerým zařízením. Škoda byla odhadnuta na více než 700 000 korun.

Vyhořelá stará afinace a skladiště surového cukru z roku 1893 byly obnoveny ještě v roce 1912. Nová kotelna a 96 m vysoký komín byl postaven roku 1914 a s ním též skladiště bílého zboží. Tovární dvůr byl rozšířen až k erární silnici, ohrazen vysokým drátěným plotem a opatřen železnou vstupní branou. Po svém znovuzřízení zpracoval závod až 700 000 metrických centů suroviny a mohl vyrobit denně 40 vagonů zboží. Měl parní pohon o 2 760 HP a vodní turbinu o 23 HP. Zboží bylo dopravováno do skladiště lanovou drahou, od roku 1923 bylo takto převáženo rovněž uhlí do kotelny.

Za barona z Liebigů byl správcem rafinérie Jan Setvín, kterého nahradil Oskar Mollenda. Poté, co se stal ředitelem cukrovaru v Českém Meziříčí, byl jmenován správcem dosavadní cukrmistr Karel Horký a v roce 1919 po prodeji závodu Pražské úvěrní bance za 11 milionů korun se stal novým správcem dosavadní cukrmistr Antonín Lehmann. O 10 let později otřásla celým okolím zpráva o tom, že 26. listopadu 1929 byl v továrně zavražděn vrchní strojník Jiří Schlegel, a to zámečnickým dělníkem Františkem Sojkou, který k tomu využil dřevěnou palici a nikoliv železnou tyč, jak se ve většině novin následně psalo. „Národní politika“ z 27. listopadu 1929 o tom zveřejnila toto: „Zabil nadřízeného pro výtku a chtěl se pak zastřelit. V jisté továrně ve Skřivanech u Nového Bydžova vytýkal vrchní strojník Jiří Šlégl zámečníku Frant. Sojkovi nějaké nedopatření při práci a ten v rozčilení uchopil železnou tyč a udeřil jí Šlégla do hlavy. Šlégl upadl a ještě na zemi Sojka do něho kopal. Po činu dostavil se Sojka na četnickou stanici, kde žádal, aby byl zatčen. Spatřiv na zdi viseti pušku, uchopil ji a chtěl se zastřelit. Byl však vrchním strážmistrem Kaisrem přemožen, zatčen a dodán k okresnímu soudu do Nového Bydžova. Smrtelně zraněný Šlégl při převozu do všeobecné nemocnice v Nov. Bydžově skonal. Šlégl zanechává dva syny, Sojka je otcem pěti dětí.“ Roku 1934 se zase zjistilo, že dlouhý čas páchané krádeže cukru byly prováděny organizovanou skupinou, jež odnášela cukr z továrny tunelem skrze škváru a odvážela ho poté najatými auty. Takto zmizelo několik vagonů tohoto zboží.

Cukrovar fungoval až do německé okupace, kdy zde byla cukrovarnická produkce pozastavena a vyrábělo se tu pro německou armádu. Skřivanská rafinerie cukru byla znárodněna vyhláškou ministra výživy z 9. ledna 1946 o znárodnění podniků průmyslu potravinářského. Národní podnik Skřivanská rafinerie cukru byl zřízen vyhláškou ministryně výživy ze 12. března 1948, přičemž ještě před jeho vznikem se začaly objevovat mnohé problémy, z nichž největším byly nedostatečné zásoby uhlí, a tudíž opožděné zahájení kampaně. V roce 1951 vznikl národní podnik „Skřivanské cukrovary“, jehož součástí byl cukrovar Skřivany. Ten se stal opět samostatným subjektem k 1. lednu 1953, ale již o 4 roky později byl začleněn do národního podniku „Hradecké cukrovary n. p. Hradec Králové“ a 1. července 1960 do národního podniku „Východočeské cukrovary n. p. Hradec Králové“. Rozhodnutí o zrušení cukrovaru, jež vydalo ministerstvo zemědělství a výživy, pochází ze 7. června 1977, přičemž v poslední kampani roku 1976/1977 vyrobil 319 420 q rafinády. Do jeho areálu se posléze nastěhoval podnik Strojobal. Tím skřivanská cukrovarnická tradice navždy zanikla a dnes v areálu firma Trivium Packaging Czech Republic s. r. o. produkuje jemné plechové obaly pro potravinářskou výrobu a technické náplně.

Cukrovar ve Skřivanech na mapě