Ferrata HZS Martinské Hole, díl první - společná část s lanovými mosty.

 

Na této ferratě (označované také jako „zajištěná cesta“, „klettersteig“ nebo „via ferrata“) jsem již před mnoha lety byl. Spíš přesněji v její spodní části, kterou bych ferratou ani neoznačil. Spíš „jen“ velmi zajímavou a pestrou turistickou trasou. Na druhou stranu ani tato spodní část není úplnou procházkou po rovině a kolena při překračování kamenů a někdy i menších balvanů či padlých kmenů otestují kolena. Když jsem zde podruhé tak vidím, že cesta vypadá trochu jinak, což mi potvrzují i další turisté s přilbami na batohu. Je jasné kam míří.

      I v této „lehké“ spodní turistické trase je třeba být obezřetný. Když jsem zde byl poprvé a ještě s kamarádkou, tak jsem v jednom orientačně obtížnějším místě za historickou kulisou důlních vozíků ztratil cestu a místo abych před menší skalkou pokračoval rovně a za chvíli opět klesal dolů k potoku, tak jsme se vydali ještě výš a výš mezi kameny ke skalkám na levém prudkém svahu Mlýnského nebo také Pivovarského potoka. To nebylo dobře. Asi bychom mohli pokračovat dál lesem a nakonec bychom se asi dostali k asfaltové či jiné lesní cestě. Nicméně volání divočiny i ferraty samotné (pro mě tehdy slova velice tajemného a dobrodružného) bylo silnější a tak jsem se snažil na tomto svahu najít správnou cestu. Sestup nebyl snadný a mé zkušenosti v obtížném terénu tehdy ještě pranepatrné. Po určité době jsem si vybral jedno z mála míst, které vypadalo na sestup „dobře“. Nebo spíš bych měl napsat – nic co by bylo schůdnějšího jsem v ten okamžik neviděl. Inu pomalu jsem se tímto směrem vydal až do míst, která již vypadala mnohem těžší. Pořád to ale bylo to nejjednodušší široko daleko. V jednom místě mi podklouzla noha (po těch mnoha letech si již přesně nepamatuji co se vlastně přesně stalo). To již ale ve výsledku není tak podstatné – zkrátka a jednoduše mě těžký batoh převážil a došlo k tomu, k čemu neodvratně muselo.

     V tom okamžiku mi bylo zcela jasné, že nastalou situaci již nezměním. Šlo to tak rychle, že jsem ani neměl čas přemýšlet co se děje. Jediné co si pamatuji, byl ten nekontrolovatelný a neodvratitelný pád po zádech z výšky možná tak deseti metrů. Pamatuji si záklon, neskutečně rychlý pád a potom jak ležím na zádech na spodní cestě pod svahem kousek od potoka. Vidím kolem sebe – to je dobře. Tuším co se stalo, což je také dobře. Dokonce i pohnu rukami a nohama. Nejvyšší čas pokusit se vstát. No, daří se i to! Vidím, že jediná věc, která doznala úhony bylo triko a ani to až tak moc špinavé nebylo.

      Teď přichází na řadu těžší okamžik a to aby i kámoška sešla dolů dobře. Naštěstí se to daří ve prospěch obou. Zdola je lépe vidět celý svah a dokonce i možnost volby ještě lepší cestičky, kterou zdolává nakonec mnohem lépe než já, až je konečně na té správné cestě. Moc nadšená z mého rychlého sestupu nebyla – a ani se ji nedivím, ale zde dole už je rozhodně klidněji a kupodivu ji úspěšně přesvědčuji i k pokračování dále nahoru. Celý den se mi úplně moc nedařilo, lezl jsem nahoru s horečkou, ale svou zásadní chybu na ni a bolest hlavy určitě svádět nemohu. Blízkost potoku mi umožňovala pokračovat dále, ale zhruba po padesáti nebo sto metrech jsem se vždy musel trochu zchladit. Nakonec jsme došli k informační ceduli, kde se již uváděla nutnost používání ferratového setu a další výstroje a to již jsem po nižším „úspěchu“ štěstí nepokoušel a vlastně se nebránil otočení se zpět. Na otázku jestli chce jít kámoška dále nahoru nebo se otočit, mi víceméně stačil malý náznak, že už chce jít dolů (se záminkou ať stihneme vlak) a ani jsem se tomu moc nebránil. Vlastně jsem byl i rád. Možná jsem si dokonce vzal i jeden z mála paralenů, které beru pro „případ nouze“ s sebou. Jak jsme došli k začátku cesty k ferrate - „Stráne – konečná“, tak mi už bylo vcelku dobře a v nedaleké hospodě jsme si dali něco za odměnu… :-) Tak to bylo možná před pěti, spíš ale ještě více léty.

      Nyní se vrátím k výletu, kdy už jsem zde jel sám, ale s ferratovým vybavením, odhodláním, ale také nemalými obavami. Jak sám vím z pod skal, tak horolezci také často napíší, že daná cesta je snadná, ale kdy už nakonec stojím pod ní, tak nechápu jak ji vůbec někdo může vylézt, čeho se má chytnout, když skoro nic vhodného nevidím a taktéž nenacházím nic o co bych se mohl opřít, kam bych měl postavit nohu. Vzpomínky na pád, také nejsou zdaleka v nějaké velmi vzdálené oblasti paměti a ani vzpomínky na jiná ošemetná místa nejsou zdaleka úplně zapomenuta. Vím, že současná cesta bude i o překonání těchto věcí. Na druhou stranu si myslím, že za ty roky jsem se snad alespoň o kousek se zkušenostmi dostal dále, abych byl již nyní schopen odhadnout situaci lépe a s relativně dobrým předstihem. Opatrnost je i tak zcela na místě.

      Doprava z Ostravy je „čekaně“ kostrbatá a vidím jak zbytečně marním čas nevhodnými spoji a pauzami na další přípoje. Předpověď počasí také moc přívětivá večer nebyla a model Aladin, určitě nějaké přeháňky plánoval. V Martinu mě před osmou hodinou ráno také dostihlo menší „mžení“, ale nakonec se vybralo a při cestě autobusem již svítilo i slunce. Dostávám se na konečnou a zapínám GPSku jako záznamník trasy. Cestu trochu „znám“, už jsem zde jednou byl… :-)

       Nakonec se potkávám s turisty, kteří si nesou na batohu přilby stejně jako já. Cíl je jasný. Jdeme poměrně svižně, ale občas vyjde síla i na nějaké to slovíčko a tak si povídáme pochopitelně o čem jiném než o horách a ferratách. Z mého pohledu spíš sbírám od ostatních „chytré rady“. Po nepatrných pokusech na ferratě v Moravském krasu – v lomu Velká dohoda, se jedná o mou teprve druhou ferratu, jdu sám a mám tedy více obav než jistoty… :-) Na druhou stranu se určitě jedná pro mě o zajištěnou cestu velice magickou. Nevím o mnoha takových, které by vedly podél potoku. Jaká asi bude. „Dám ji“ nebo se vzdám hned na začátku. Hodnocení obtížnosti písmeny A-B-C-D-E-F je hezké, ale vůbec nic mi to neříká. Jedině to, že A má být to úplně nejlehčí a naopak F je již extrémně náročné pro lezce s nadlidskými schopnostmi. Tato je znalci označovaná jako snadná. Společná část má být „áčková“ a pak se v jednom místě dělit na levou větev (proti směru toku) s obtížností A-B a pravou větví s náročností B-C. Říká se, že pro běžně trénované lidi (například turisty, kteří se tomuto „KONI“ věnují vcelku často) je limitem právě B a C je již pro „slavnostnější“ horolezce. Další písmena již neřeším, je mi jasné, že na ně si ještě budu muset „chvíli“ počkat a nepochybně se věnovat i nenáviděnému posilování – možná, že skály budou tou jedinou motivací… :-) Nyní raději zpět k zajímavějším věcem než jsou kliky, činky a další zcela nudné věci – zpět k ferrate HZS v Martinských holích. Pro mě – nehorolezce - jaká asi bude? Dá mi alespoň trochu naděj? Čím víc se přibližuji, tím je nervozita větší. Když už jsem prošel ono problematické místo, kde jsme se minule ztratili a vytvořili si cestu k „neplánované tvrdší zkratce“, jako první rozcvička následovalo místo, kde jsem také správně neměl. Měl jsem se držet potoku, ale cestička vypadala, že by měla vést kolem několika stromů do kopce pravého svahu Pivovarského potoka. Vylezl jsem, ale bylo cítit, že to není úplně správný směr. Po svahu jsem tedy pokračoval dále a opatrně se vrátil zase zpět k potoku. Zde za chvíli potkávám další feratisty, kteří mi potvrzují, že tato rozcvička a „rozehřívací místo“ skutečně není správně, ale že zde spousta lidí napoprvé často zabloudí. Zdá se mi, že cesta údolím je také jiná než byla před těmi mnoha lety. To mi potvrzují informací, že se cesta v průběhu času měnila a nyní je vedena údolím. Když jsem zde šel poprvé, tak se mi zdá, že cestička vedla vyššími místy levého svahu.

      Cesta podél potoka je pestrá a vhodná i pro běžné turisty, kteří na skutečnou ferratu jít nechtějí. Ta se nachází až o dost výše. Před léty se mi zdálo, že zde bylo mnohem více mostů než dnes. Zato naopak procházím místy, které slouží dobře na „přepnutí se“ na opatrnější režim. Taktéž některé balvany po nichž vede červená značená cesta člověka postupně nutí více zvedat nohy a tím se připravovat na to co bude následovat o dost výš. Pokud v nižších částech nebylo stoupání až tak velké, tak nyní se již dostáváme do míst výrazněji stoupajících. Už ani tolik nemluvím a raději šetřím energii. Naše, dole rychle se vytvořívší, trojčlenná skupina nasadila značné tempo, ale nechci to jen tak rychle vzdát. Když opouštíme poryto potoka a nekompromisně stoupáme jeho pravým svahem velmi rychle nahoru, tak již jejich tempu nestačím a zvolňuji. V mžiku mám před začátkem lesa i solidní výšku poskytující krásný nadhled nad celé údolí i vzdálenější místa v dáli. Místy musím překonávat větší kameny a vždy problematické kořeny stromů. O to více, že přes noc nebo v předešlých dnech zde asi poctivě pršelo. V některých částech je třeba být opatrnější – jen „pár čísel“ od cestičky totiž prudký svah spadá hluboko do údolí. Jdu pomaleji a některá místa využívám k vydýchání se. Ale nakonec se dostávám do části s obrovskými balvany v potoku, které vytváří neskutečnou scenérii. Také po nich je dobré jít trochu opatrněji. Vzhledem k tomu, že ferrata i cesta pod ní vede hodně těsně k potoku, tak se nedá čekat, že by byla suchá. I to patří k nevšednosti této zajištěné cesty. Odtud je to již jen kousek k informační tabuli, kde jsem před roky skončil, protože jsem neměl vybavení a celkově jsem nebyl ve formě. Se „skoroběžci“ se zde potkávám. Vždyť se dole „přiznali“, že běhají, což není můj případ – já běhám jen z kopce dolů, když spěchám na nějaký spoj… :-)

      Nervozita je na maximu, za cedulí se vydám do míst, která neznám. Přesněji znám jen z videí na internetu mnohokrát a mnohokrát přehrávaných. Tam vše vypadalo velice snadné, ale ne příliš dávné mé první seznámení se s ferratou i mě nedostupných skal o kterých se tvrdí, že jsou „snadné“, mě příliš klidu nedodávalo. Nasazování úvazků nyní trvá nějak strašně dlouho – zvědavost by již nejradši mířila dále. Jak se ve všech chytrých knihách o horolezectví i skvělých videích na internetu uvádí, tak je dobré zkombinovat jak sedák, tak i prsní úvazek. O to se snažím, ale smyčka, kterou jsem si pro tento případ vybral, nakonec vychází krátká. Ne a ne udělat ten poslední uzel…

     Po chvíli mi dochází trpělivost a na dotaz k „mazákům“, kteří zde už jsou možná po páté a vždy šli tu těžší část, co říkají na tuto kombinaci dostávám ne příliš jistou odpověď, ale oni jsou jen se sedákem a tak je to i pro mě impulz, že se na ptákoviny vykašlu a vše zjednoduším na minimum…

     Tedy sedák a „lišákem“ navázaný ferratový set (brzda). Nic víc, nic míň… Kontroluji ještě kameru na přilbě a doufám, že bude mít důvod něco zabrat a že vše nevzdám hned na spodním konci ocelového jistícího lana. Ještě se ptám, jestli ji zapnout hned tady a nebo jestli ještě kousek půjdeme. Odpověď je, že teď ještě ne, že se půjde kousek ke skutečnému začátku. Sem tam je třeba podlézt padlé kmeny mohutných stromů, přejít balvany i potok. Snažím se jít tak, abych si boty moc nenamočil. Poslední po čem bych toužil je aby na skále klouzaly. Zdaleka se totiž nebude jednat o cestu, která by byla celá „v železe“, ale často bude třeba používat i přírodní „opěrné body“.

     Konečně jsem na začátku a když se dívám jak jistící ocelové lano hned na začátku stoupá skoro kolmě podél skalní „stěny“ několik metrů nahoru, tak nevím. „Spoluferratisté“ jsou již kdo ví kde přede mnou, ale já mám alespoň čas přemýšlet „jak dál“…

     Chvíli se musím vzpamatovávat z toho, že je cesta označená jako „jednoduchá“ a pro jednoduchost je zde hned na začátku toto? Jestli má být tohle snadné, tak jsem zvědav jak asi budou vypadat ty části obtížnější výše. Rozhodně se musím již nyní tady smířit, že se nebude jednat o nic snadného – asi jen málokde se poleze jako „po žebříku“. Už si to nepamatuji tak přesně, ale nejsem si jistý jestli zde nějaké kramle byla nebo ne. Možná nějaká dole, ale spíš bylo třeba hledat stupy.

      Pro ferratového nováčka vcelku šok. Již nyní mohu říct, že ta videa, které jsem viděl se tvářily mnohem snadněji, než jaká je cesta ve skutečnosti. Zdá se mi, že vcelku dlouho přemýšlím jak začít. Za mnou naštěstí nikdo není a tak nebudu nikoho zdržovat. Nakonec jsem se rozhoupal k pohybu a světe div se s využitím síly stoupám. Čeká mě první přehození karabin i to zvládám. Tento úsek zdaleka není snadný. Vypadá to tak, že bude takovou mou malou maturitou. Pokud jej překonám, tak snad budu mít šanci pokračovat dále. Při těchto prvních prohozeních karabin, hledání stupů nebo chytů se jedná o „VELKÉ ŠKOLENÍ“. Dokonce si v určitých místech zkouším „udržení se „na tření““. Žasnu, že nepadám, že boty dobře drží, ač nic není stoprocentně suché. V některých místech jdu „v záklonu“ a někdy dokonce v tomto záklonu postupně (vždy musí být alespoň jedna karabina na laně, jinak by jištění ztrácelo smysl) přehazuji karabiny. Čeká mě ještě jedna obtížnější část – sestup z této první šikmé „skalní stěny“ dolů. Vůbec to nevypadá lehce a čekám, že se neplánované sklouznu. Přemýšlím jakým stylem sejít. A určitě si nechci namoct nebo dokonce „dorazit“ kotník. Zvládl jsem to krásně, ale bylo to hodně na sílu – příště to snad bude trochu elegantnější. „Maturitu“ jsem udělal, ale ze mě lije. Podél potoku pokračuji dál a vydýchávám se. V tomto úseku jsem získal spoustu zkušeností, které budu muset postupně vstřebávat.

      No, ono na nějaké vstřebávání či dokonce ani vydýchávání není mnoho času, postupuji k dalším zkouškám. Nebudu je popisovat všechny, lépe je to vidět na mých videích – to je spíš výmluvou za mou „chabou paměť“ :-))).

    Raději uvedu místa, která mě určitým způsobem zaujala. Lahůdkou jsou nepochybně dva lanové mosty. Ti kteří nemají odvahu se mohou „přepojit“ na cestu, která vede pod nimi. Další kontrolní zkouškou je vystoupat k začátku prvního mostu. Další velice „vtipnou“ akcí je „podlézání“ pod lanem, které má tvořit jakési „zábradlí“. Zábradlí ovšem zdaleka ne příliš stabilní. Toto podlézání bude třeba příště také trochu nacvičit. Nohy je třeba přesunout asi nejprve jen na jeden „úchyt“ spodních lan použitých pro upevnění jakýchsi stupaček a pak se i s batohem „podsunout“ pod horní lano. Až se mi tato, ani trochu ne elegantní činnost podařila, tak je třeba ještě vhodně přesunout karabiny, každou vždy na jednu stranu obou „lanových zábradlí“. Vše je velice nestabilní a viklavé a je třeba volit rozvážný, co nejplynulejší pohyb aby se lana co nejméně rozvibrovala. K tomuto pohybu je pochopitelně nejnáchylnější prostřední část mostu (u druhého mostu jsem zkusil zvolit variantu, že jej nejrychleji přeběhnu a on se pak nerozhoupe – opak byl pravdou, opět byl rychlejší než já a mě dalo spoustu práce jej někde v první čtvrtině „uklidnit“).

      K tomuto okamžiku je ale ještě hodně daleko (vzdálenostně ani ne, ale zkušenostmi). Je jasné, že zde něco „rvát na sílu“ není dobré. Musím se uklidnit, uklidnit i svou duši. Jedná se o místo, kde mé srdce dostává vcelku zabrat a je otázkou jaké hodnoty tlaku i tepu by se naměřily. V pár okamžicích je totiž třeba sladit mnoho podvědomých pohybů i všech vjemů, které přenáší oči, ale hlavně impulzy z rázů lan do rukou a nohou, řešení stability a všeho kolem, co se děje v úrovni velice krátkých časů, které není schopna mysl ovládnout, ale dějí se nějak „podvědomě“. A právě na toto jsou dobré, pro dospělé možná s úšklebkem hodnocené, nejrůznější lanové centra nebo bludiště. Pro děcka je skoro vše úplně snadné, ale my starší s tím často máme nemalé potíže. Mnohé překážky jsou tam nejprve ke smíchu, ale když k nim dospělý najde odvahu (hlavně odvahu „co kdybych to neudělal a hrozně se tak před ostatními ztrapnil“ :-)) ), tak najednou ten úsměv skončí…

      Doopravdy je to příležitost si nacvičit některé reakce na nečekané podněty, které se mohou později velice hodit – například právě tady na lanových mostech. Lanový most byl lahůdkou, kterou jsem nemohl vynechat, ale také to byla asi část ze které jsem měl největší strach. Je dobré si i v případě možnosti volby jít nebo nejít po lanovém mostu odpovědět, zda jsem schopen se v případě pádu z něho zase zpět přitáhnout a dostat nahoru?

      Na tuto otázku je u mě odpověď snadná – NE! Nejčastěji se to dělá pomoci lanové smyčky, do které vsunu nohu (botu) a přes ní se i s pomocí rukou se dostanu výš. Ovšem je třeba mít spočítanou a ověřenou délku smyčky, uvažovat jak dalece se rozpáře lano ve ferratové brzdě a tedy jak se ona potřebná vzdálenost změní. Vše je v tomto ohledu pro mě hodně komplikované a upřimně v (na mě) rychlém celkovém postupu nebyl ani čas.

     To, že dole jsou dány jakési stupačky mi dává na začátku trochu větší pocit jistoty než kdyby tam bylo jen jedno lano. Na druhou stranu nejjednodušší cesty v lanových centrech jsem si už také prošel, při prolézání Rudickým propadáním jsem také po několika lanových mostech šel (a tam se jednalo o použití jen dvou lan – spodního nosného na kterém byla plná váha a horního pomocného), „ryzí“ nestabilitu lanových žebříků jsem si vyzkoušel jak v Moravském krasu, tak i v beskydském pseudokrasu a tak jsem nebyl na začátku úplně „vyjukaný“. Na druhou stranu vím, že síla není mou silnou stránkou ani náhodou a tak je mi jasné, že přitažení se jen tak, by nebylo ani trochu příjemné. Vzhledem k tomu, že mě někdy, často v těch nejméně vhodných okamžicích, přepadají křeče, tak to taky není úplně plusový bod.

     Naštěstí nebylo příliš moc času na nějaké velké přemýšlení a tak jsem se do mostu pustil… Cesta to byla vcelku pestrá. Když jsem opatrně přešel první most, tak jsem se musel po stěně přesunout o několik metrů doleva, ale naštěstí tento „traverz“ nebyl tak obtížný a hlavně byl podpořen kovovými stupačkami. V poslední části, ale bylo třeba se dostat na začátek druhého mostu, což s batohem nebylo snadné a v jeden okamžik se nějak šprajcl pod pomocným horním lanem a měl jsem o zábavu postaráno. Nakonec se podařilo podlézt, přepnout karabiny i vhodně se otočit a pak již „jen“ stačilo lanový most přejít. Za chvíli se již rychleji dostávám na druhou stranu a jsem vcelku rád. To co jsem považoval za nejtěžší úsek mám úspěšně a ve zdraví za sebou. Tato část mi vzala dost síly, ale radost ze zdolání také i kus vnitřní energie přidala a tu využívám k dalšímu postupu. Koukám a vidím, že článek nabobtnal a tak je po mostech ten pravý okamžiku udělat pauzu i pro odpočinutí případných čtenářů a pokračování dalších zajímavých úseků bude v následujícím dílu.

DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA ČI DALŠÍ ZDROJE:

1) HOROLEZECKÁ ABECEDA ... Tomáš Frank, Tomáš Kublák a kol. 

2) https://www.youtube.com/watch?v=oxLyUeaJA7A - Via ferrata HZS v pořadu J. Kráčalíka - V pohorách po horách.
3) https://www.youtube.com/watch?v=_ynXkSmNxCA

A ZDE MÁ VIDEA…
4) https://www.youtube.com/watch?v=JkuT-DA_V2w
5) https://www.youtube.com/watch?v=_ZGn9QyicLI
6) https://www.youtube.com/watch?v=jtsBXiP4a0Y
7) https://www.youtube.com/watch?v=hhGi4dBfGOI
8) https://www.youtube.com/watch?v=93sTvV7UhW0
9) https://www.youtube.com/watch?v=I5pAU0XHwNM
10) https://www.youtube.com/watch?v=HPgAb4RZ2oo
11) https://www.youtube.com/watch?v=7cQw-YVBbi0
12) https://www.youtube.com/watch?v=9TJlrSwZJBo … ZDE JE LAHŮDKA – PŘECHOD MOSTŮ.
13) https://www.youtube.com/watch?v=euRM29HmXzo
14) https://www.youtube.com/watch?v=VsLtDUKd-dM

A ZDE LEPŠÍ VIDEA JINÝCH…

15) https://www.youtube.com/watch?v=5FLMN91kEl0&t=9s … Naprosto skvěle provedené video, nakonec jako všechny její videa… :-) Obrovská studnice inspirací na výlety i dobrých rad na cesty…
16) https://www.youtube.com/watch?v=hsykNY9cBH8 … Řešení pádu z mostu. Kdo měl odvahu si toto sám (když jde někdo „sólo“) vyzkoušet?
16b) https://www.youtube.com/watch?v=nAo2LKOpi_w
17) https://www.youtube.com/watch?v=WUjTfiydUCs … Základní pravidla na ferraty i s velmi názornými ukázkami proč jak „sedák“, tak i „prsák“…
18) https://www.youtube.com/watch?v=cEy-Gn4Fe5g … A zde ten hlavní důvod proč se jistit! Chvíli po páté minutě. Faktem je, že se jedná o nadlidskou obtížnost F, převis nejvyšší obtížnosti na zcela jiné ferratě.

A POKUD JDE O JINÉ FERRATY, TAK TADY JE JEDNÁ NÁDHERNÁ VE VYSOKÝCH TATRÁCH.
19) https://www.youtube.com/watch?v=GVka_YpGnps
19b) https://www.youtube.com/watch?v=Tr5iwhlH6dY
19c) https://www.youtube.com/watch?v=RTnC4sdbX6U
19d) https://www.youtube.com/watch?v=EFGqud8B1BM
19e) https://www.youtube.com/watch?v=-VHdSRADWGk
19f) https://www.youtube.com/watch?v=mBQe51Ujxfo

A zde stejná ferrata z úst povolanějších...
19g) https://www.youtube.com/watch?v=yH5QLG2AynA&t=28s
19h) https://www.youtube.com/watch?v=wuanyD40NLQ&t=17s
19i) https://www.youtube.com/watch?v=E2eaElJqjHM&t=362s
19j) https://www.youtube.com/watch?v=9c_If4iiZCk… Ferrata Priečné sedlo ve Vysokých Tatrách. Lahůdka, kterou jsem si skutečně vychutnával. Na Martinských Holích mi naopak dala vcelku zabrat. Tatranská má obtížnost A a jedná se skoro jako by se lezlo po žebříku. Tvrdí se, že pro někoho může být problémem výška, když se podívají dolů. V mém případě tento problém nenastal. Odměna za dlouhou cestu – okruh z Hrebienku přes ferratu, Zbojnickou chatu a velkým (nekonečným) okruhem zpět do Hrebienku.

A ZDE NĚJAKÉ ROZCVIČKY V LANOVÝCH CENTRECH
20) https://www.youtube.com/watch?v=pjoxYE-i3wM
21) https://www.youtube.com/watch?v=bAUt7jviCKQ

A ZASE ZPĚT NA FERRATU MARTINSKÉ HOLE (FERRATA HZS)
22) https://www.youtube.com/watch?v=QVMoR-hjHg4
23) https://www.youtube.com/watch?v=iwc1M6P572k&t=16s
24) https://www.youtube.com/watch?v=euY-vGr6Ojo
25) https://www.youtube.com/watch?v=yvuDxwJevGg
26) https://www.youtube.com/watch?v=qTLQLBDe4CY
27) https://www.youtube.com/watch?v=vHxJ2GfBgYg
28) https://www.youtube.com/watch?v=nZXSi9qtDgY
29) https://www.youtube.com/watch?v=jOsXskl9_bc
30) https://www.youtube.com/watch?v=EVwlPnaYMGY
31) https://www.youtube.com/watch?v=2xL6OI1OVtQ
32) https://www.youtube.com/watch?v=uBZhDGb7JUk

A NĚCO MÁLO NA ZÁVĚR…
33) https://www.youtube.com/watch?v=_9MTq_jh3Mo