Jak jsem nevylezl jednu z nejjednodušších ferrat na Slovensku, část II - má první "obtížnost C" v životě.
Pokračování předešlého článku o výstupu ferratou HZS Martinské hole těžší cestou s maximální obtížností C.
Od rozcestí s poslední naučnou tabulí číslo 5 se vydávám doprava, tedy na náročnější, ale podle všech i mnohem krásnější úsek. Na rozcestí neodpočívám a to je možná chyba. V „zápalu boje“ se zapomínám při překračování potoku zapnout karabinami do ocelového lana, ale už jsem nad balvany a v takovém „fofru“, že to již musím zvládnout a doufat, že mi nohy nepodjedou. Nepodjely. Když stojím na pevnější zemi, tak se již ale zajišťuji a dál již stoupám jako uvědomělý ferratista :-) Zatím je cesta snadná, ale vše se během chvíle změní.
Dostávám se ke kouzelnému úseku s vodopádem, který se trochu stáčí. Chvíli se mohu kochat, ale poté je třeba se začít pořádně soustředit při překonávání mého prvního úseku obtížnosti C v životě. Pochopitelně nezklame. To co vidím ve mně vzbuzuje úctu. Tak tady to nebude snadné. Příliš mnoho umělých stupů zde již není, ale tam, kde je to těžší, tak ano. V mnoha případech je třeba se „vytahovat lanem“ nahoru. Musím do toho dávat spoustu energie a síly, aby byla alespoň nějaká šance vylézt nahoru. Po chvíli se již první stoupání zmírňuje, zato se dostávám na dlouhou „plotnu“ bez stupů. Cítím, že už jsem hodně nastoupal a tak ani nechci domýšlet co by se stalo, kdybych uklouzl. Prý se zde ti největší machři nejistí, ale já to ani v nejmenším nemíním podceňovat. Pohled dolů k rozcestí je krásný, dívám se tam již ze solidní výšky. Lidi jsou tam již jen jako malé tečky. Zvládl jsem svůj první úsek obtížnosti C v životě. Dal mi poměrně hodně zabrat. Svaly na rukou mám po tom stále ještě trochu napnuté…
Zatím ovšem nesmím v úsilí příliš polevit. Úsek je nyní jednodušší, ale vím, že by mě ještě měl čekat další těžký úsek u „Velkého vodopádu“ ve kterém je padlý obrovský kmen dávného mohutného stromu. Najednou je přede mnou jakési miniaturní skalní „žebro“ spadající dolů do potoka. Na první pohled nevypadá přelezení těžce, ale pro mou nižší postavu a krátké ruce se najednou stává problémem. Nemám tak pružné nohy, abych jednu zvedl tak vysoko, jak je umístěna malá kramle. Ty jsou na celé ferratě poměrně úzké, tak maximálně na jednu nohu a pokud se na ní má umístit i druhá, tak je to jen velice „symbolické“. Jsou tak široké, že pasují spíš jen na jednu ruku. Po chvíli jsme na tomto místě tři nebo čtyři a všichni přemýšlíme jak jít. Ten poslední je asi zkušenější a tak během mžiku najde ten správný jistý postup, který je jednoduchý a snadný jak facka. Jen ho stačí „objevit“. Video je zde: [2].
Pak již se dostávám k dalšímu místu obtížnosti C. Úsek je mnohem těžší než ten spodní a je nekompromisně kolmý. Cesta k tomuto „schodu“ je z větší dálky viditelná na titulní fotce článku. Před místem je již menší fronta, ale zatím se na vše dívám optimisticky. Jako ubohý ferratový „učeň“ s minimálními znalostmi jsem si již před nějakou dobou vytvořil jednu iluzi:
„Pokud jsou někde kramle, schůdky apod., tak se to přece poleze dobře. Pokud to nebude převislé, tak půdu jen jako po žebříku. Kdo neumí chodit po žebříku?“
ZDE JSEM DOSTAL ŘÁDNOU LEKCI POKORY!
Netušil jsem, jak hluboce jsem se zmýlil. Nějak jsem zapomněl, že mohou být často velice různě „rozhozeny“ po skále a hlavně jsem zapomněl, že na úsecích C již mohou být občas vytvářeny i menší „naschvály“ od tvůrců cesty. Příkladem může být větší vzdálenost těchto umělých prvků nebo jejich úplná neexistence. Ferrata má být jakousi formou „cvičné“ zajištěné cesty, podobně jako jsou „cvičné“ skály, aby zájemce naučila něčemu novému. Pochopitelně nebyl by problém z kolmého stupně udělat pohodlný „žebřík“, kdyby byly opěrné body blíž k sobě, ale pak by již i obtížnost klesla a člověk se ničemu novému nenaučil. Pocit z výšky je zde násoben ani ne tak samotnou výškou, ale díky velice mokré skále pode mnou, vytvářející solidní, velmi prudce klesající „skluzavku“ mířící někam hluboko do potoka pod ještě děsivější zbytky větví padlého stromu. Pokud by někdo tímto směrem sjel do nějakého úzkého místa, tak by zranění mohly být velice ošklivé – BRR. To mi pak podvědomě kolovalo v hlavě, když nahoře, jen kousek nad kotvením docházeli síly v rukou, kterými jsem se držel malé kramle a nevěděl jak dále nahoru.
Nejprve se musím do toho místa ovšem dostat. Ze začátku je to vcelku snadné a pár kroků stoupám jako po žebříku. Pak již ale nevím kam dát nohu nebo jak nohy navzájem přehodit s tím, že se snažím nohy dávat pouze na kramle. Při prvním pokusu mi dojdou síly a tak ručkuji zpět dolů a absolutně netuším jak bych měl příště stoupat nahoru. Myslím, že jsem zde poprvé, ale vcelku mírně spadnul. Lidi za mnou se trochu lekají, ale jsem v pořádku (tedy v tom ohledu, že žiji a asi nemám ani nic zlámané). Nicméně z toho všeho se mi pořádně klepou ruce, nohy a s vypětím posledních sil si sedám na jistější místo a je mi zcela jedno, že ten kámen je mokrý. Stále jsem přichycený karabinami k ocelovému lanu, kdyby ni to třeba i ze sedu podklouzlo. Vydýchávám se, pokukuji po cestičce, která vede někam mimo skalnatý kaňon potoku a snažím se uklidnit pořádně rozjetý „šicí stroj“. Naposledy jsem toto zažil v Moravském krasu, ve vstupních skružích jeskyně „ZUB“ - Závrt u borovice [3]. Zde je to vše ovšem mnohem výraznější, i obavy jsou silnější.
Cítím, že místo je vysoce nad mými možnostmi a zkušenostmi. Až se na povrchu přestanu tolik klepat, tak se odhodlám k druhému pokusu o vylezení. Dostanu se o nějakou tu kramli výš, ale jen se ji držím a opět nevím co s nohami. Pod sebe prakticky nevidím a zase netuším o co kterou nohu opřít. Další kramle je od mě strašně vysoko a veškeré síly opět bleskově odcházejí. Je to obrovský pocit beznaděje. Zde se mi předkládá i s úroky onen názor, že „posilovat ruce není třeba“ - vždyť jsem jen turista a nějakou tu sílu vždy najdu. Zde vidím, že té síly potřebuji minimálně tolik, jako má sám „Bivoj“ a nějak chybí. Síly mám jen na pár okamžiků, abych se podíval kolem sebe a ani ten pohled mi nedává žádnou nápovědu, jak bych to měl příště lézt. Pro poučení své i jiných zde dávám video mých obrovských nesnází [4]. Pokud zde bude někdo, kdo by mě poradil, jak tento úsek bezpečně, efektivně a svižně přelézt, tak budu více než vděčný. Jestli je místo nutné překonávat „na sílu“ nebo elegantněji?
Sestupuji dolů, ale obrovská únava a vyčerpání končí tím, co se dalo již na začátku čekat. Dalším pádem, který je větší, ale naštěstí set vydrží, protože když dopadám nohami na pevnou zem, tak se ocelové lano jen mírně prohne. Doma kontroluji a vidím, že je ferratová „brzda“ nepoškozená a tak ji mohu i nadále s klidným svědomím používat.
Ferrata Martinské hole zde pro mě nyní končí a já jen doufám, že úniková cesta přede mě nepostaví další podobnou „nepřekonatelnou“ překážku. Myslím, že jsem se nedal jen tak lehce a bojoval jak nejlépe uměl. Sice jsem ferratu nevylezl, ale určitě jsem podal nejlepší výkon ze všech na kterých jsem byl. Nebylo jich tolik, ale žádná z nich mě nezklamala, natož abych jich litoval. Zatím jsem byl jen na pár jednodušších (tak to alespoň tvrdí znalci) ferratách – tedy na této, dále na ferratě „Priečné sedlo“ [5] a ve Velké Dohodě v Moravském krasu [6],[7]. Toť zatím vše.
O další pokus ve stoupání se nepokouším, už by to bylo skutečně „o hubu“. Po úzké, ale přece jen vyšlapané cestičce se vydávám pryč. Je vidět, že tuto možnost nepoužívám zdaleka jen já a je více takových, co zde „prohráli“. Pokračuji stoupáním do velmi prudkého kopce. Oproti ferratě je cesta výrazně lehčí, ale na druhou stranu nejsem nikterak jištěn a případné uklouznutí by asi skončilo kdo ví kde dole. I zde je třeba se maximálně soustředit na každý krok a co to jen jde se držet zlatého „tři jisté body“. Na takové svahy jsem zvyklý z Beskyd. Po několika krocích se musím zastavovat, abych se vydýchal. Společná část ferraty i úsek B nejsou tak prudké, zato „céčko“ i k němu přilehlý levý „hřebínek“ (při pohledu stoupání nahoru, tedy proti proudu potoku) jsou velice strmé. Když konečně dojdu prakticky přesně pod skalku s křížem a vrcholovou knihou, tak se mi ještě klepou ruce a nohy, jak jsem už dlouho nezažil. Není to ani tak ze strachu, ale z pořádného vyčerpání. Hory mi opět ukázaly, kdo je zde pánem a že budu muset ještě hodně a hodně a hodně… cvičit než se zde budu moci vrátit na „reparát“. Klepajícími rukami se snažím vysunout ferratový set z úvazku, kde i tak jednoduchý uzel jako je „lišák“ se mnou trošku liškuje. Oko, kterým se má provléknout a nyní naopak zase vyvléknout jen o trochu menší „pouzdro“ na „párací“ smyčky setu. S vypětím posledních sil sundávám sedák i rukavice. Jsem na jednu stranu šťastným, že jsem nahoře a „neblokl“ se v místech, kde bych nemohl ani nahoru, dolů ani někam jinam, na druhou stranu jsem dost zklamaný, že jsem místo neprošel. Inu mistrem se člověk nerodí, ale musí se k němu dřinou dopracovat. Já budu rád pokud se dostanu na úroveň trochu lepšího smrtelníka.
Na to jak moc mohu být zklamaný, tak je třeba si přiznat i to, že jsem dneska podal výkon jaký jsem na ferratách nikdy předtím nepodal. Tedy udělal jsem pro sebe nemalý krok dopředu. A pro ty další kroky inu bude třeba se mnohem lépe připravit. Taky je třeba uznat, že podmínky byly stížené tím, že většina skal byla více méně mokrá. Na druhou stranu v kritickém místě díky vodopádu bude mokrá asi vždy!
I když jsem se nedostal úplně nahoru, tak se jednalo o neskutečnou rozcvičku, jejíž následky pociťuji ještě dnes, když píši tento článek, tedy po necelém týdnu. Odnesl jsem to pochopitelně několika barevnými modřinami, škrábanci, ale hlavně asi mírným naražením žeber, které jsem si ten den ani moc neuvědomoval. Další dny se na tu stranu nedalo ani lehnout. Vůbec netuším, kde jsem k tomu přišel, ale hádal bych, že právě u „Velkého vodopádu“. Ani bych neřekl, že mi cesta nahoru trvala kolem čtyř hodin – byla velice zábavná a velmi rychle utíkala (alespoň tak se mi to zdálo). Po žluté a zkratkami (takový jakýsi okruh s ferratou, která je jen jednosměrná - nahoru) jsem byl dole asi za něco víc než hodinu. Minule jsem tuto sestupovou cestu bral jako nekonečně dlouhou, teď již to bylo mnohem lepší. Že Martinské hole nejsou bez rizika potvrzuje i to, že při sestupu kolem mě jela, právě tou zkratkou „na majáky“ horská služba někam do údolí.
Takže vždy opatrně. Autobus jsem dole nestihl a tak bylo třeba čekat asi tři čtvrtě hodiny na další (jezdí co hodinu). I vlaky jsem stihl poměrně dobře.
Oproti mému případu je většinou lepší zařadit dřív „zpátečku“ než se tak vehementně o něco snažit. Jak jsem v jakémsi průvodci po ferratách četl: „ferratový set není od toho, aby se člověk dostával na hranice svých možností, protože každý pád je špatně. Set jen zajistí to, aby se člověk rovnou nezabil“.
A ač to tak ze začátku, ani o něco později nevypadalo, tak ony pády mi zajistili to, že jsem měl opět výmluvu pro „neposilování“. To jsem mohl zahájit již tento týden, ale teď to musím posunout.
Nelituji ovšem ničeho, jsou to zkušenosti, jež mají hodnotu zlata. Faktem je ale i to, že z uvedeného místa mám pěkný strach a to není pro jeho úspěšné překonání příliš dobrá startovní pozice.
Ať tak, či onak, ferratu doporučuji všemi deseti. Člověk se díky ní dostane do míst, kam by se jindy vůbec nedostal.
TAKÉ SE JI ŘÍKÁ NEJKRÁSNĚJŠÍ FERRATA NA SLOVENSKU.
DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:
[2] https://www.youtube.com/watch?v=2x7NDkF1wys
[3] https://www.turistika.cz/mista/prohlidka-zubu/detail
[4] https://www.youtube.com/watch?v=2B9RxomkQqQ
[5] https://www.turistika.cz/mista/ferrata-priecne-sedlo-vysoke-tatry/detail
[6] https://www.youtube.com/watch?v=3SMFy-t592E
[7] https://www.youtube.com/watch?v=INY2IJdqQCk
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
PočasíPříspěvky z okolí Jak jsem nevylezl jednu z nejjednodušších ferrat na Slovensku, část II - má první "obtížnost C" v životě.
