Hlubočepské plotny

Součástí v roce 1978 vyhlášené přírodní rezervace Prokopské údolí (viz https://www.praha-priroda.cz/chranena-priroda/zvlaste-chranena-uzemi/prokopske-udoli/) jsou též zdaleka viditelné skalní útvary, kterým se přezdívá Hlubočepské plotny, dříve též zvané jako Hlubočepské skály, jež se skládají z trojice skalních masivů - Malé, Levé a Pravé plotny. Jedná se o pozůstatek velmi intenzivní těžby vápence a část těchto skal zanikla také kvůli výstavbě železniční trati, z níž nejvíce viditelným místem je systém viaduktů, tzv. Pražský Semmering, do provozu uvedený roku 1872, jenž obdržel své pojmenování podle rakouské horské dráhy Semmering a je dlouhý kolem 8 km a překonává výškový rozdíl 93 m. Tato trať stoupá ze smíchovského nádraží ke dvojici hlubočepských viaduktů kolem vrchů Děvín (310,2 m n. m.) a Žvahov s hradištěm Děvínem (viz https://www.praha-priroda.cz/chranena-priroda/zvlaste-chranena-uzemi/prokopske-udoli/devin/) a stejnojmennou vodárenskou věží z roku 1977, pod nimiž je pak umístěna zastávka Praha-Žvahov, jež byla uvedena do provozu v roce 1989.

A proč se jím říká zrovna plotny? To z toho důvodu, že jak probíhala těžba zdejšího vápence, tak byly skály zakončeny v kolmém a velmi strmém směru, takže připomínají právě plotnu na kamnech. Jiné vysvětlení pak je, že v horolezectví znamená pojem plotna hladkou skálu bez stupů a chytů, takže si můžeme vybrat, čemu tedy vlastně věřit. Vzhledem k tomu, že se do kartografických děl a různých knih začal dostávat až ve 2. polovině 20. století, tak můžeme dovodit to, že jde spíše o druhou možnost, což podporuje rovněž to, že dosud se v těchto místech leze (viz https://www.horosvaz.cz/skaly-sektor-1100/), ale kdo se bojí sportovního lezectví, tak se může do této lokality dostat po několika pěšinách od Prokopského údolí, Děvína, hlubočepského hřbitova, Butovic, Radlic či Zlíchova. Jejich systém je velmi bohatý a využívá ho řada místních k procházkám a překrásným výhledům na Prahu.

Tato místa však lákala k výletům již na přelomu 18. a 19. století a jsou zmíněna v řadě různých publikací a průvodců, z nichž můžeme jmenovat např. knihu "Z Prahy do Štěchovic a Svatojanské proudy", kterou vydali v roce 1905 Vladimír Souhrada a Pavel Körber. V ní se můžeme dočíst mj. následující:

"Od Hlubočep podél řeky, odděleny jen silnicí a drahou, vystupují mohutné skály vápencové útvaru silurského, naleziště přečetných zkamenělin vzácného živočišstva i rostlinstva. Četné a vydatné nálezy zkamenělin učinily skály tyto daleko široko proslulými a bývají i geology z dálné ciziny navštěvovány.

Proslulost těchto i okolních skal a naplavenin přilákala sem (roku 1830) i francouzského badatele Jachyma Barranda (nar. 1799), jenž důkladně je prozkoumal a přehojnou vědeckou kořist z nich po své smrti (1883) odkázal Museu českému, kdež tvoří velikolepou sbírku, jejíž cena odhaduje se na 1,000.000 korun. Barrande nálezy své popsal v obrovském díle o 6000 stranách s četnými obrazy. Geologové a učenci čeští k oslavě nehynoucí jeho památky dali zasaditi na skálu desku, na níž zlatými literami vyznačené jméno Barrande hlásá slávu jeho i příštím pokolením.

Po pravém břehu (za Dvorci) vápencové skály, jež, právě jako protější hornatiny hlubočepské, splývaly původně téměř až k samé řece, náhle se rozstupují a v mírné kotlině položena je velká, kvetoucí obec."

Nebýt tedy místních vápencových lomů, zkoumaných vedle výše jmenovaného inženýra Joachima Barrandeho také PhDr. Janem Krejčím a mnoha dalšími paleontology a geology a opuštěných na přelomu 50. a 60. let 20. století, tak bychom tyto skály nemohli obdivovat v dnešní podobě. Kdy se zde začalo s těžbou tohoto silurského kamene, tak to nevíme určitě, ale je jasné, že tomu bylo již ve středověku, kdy se zdejší vápno používalo nejen v Praze samé, ale dováželo se do celého širého okolí. V 19. století vznikly velké vápenky a později se lámání kamene ještě rozšířilo, neboť se hlubočepský vápenec začal používat i k výrobě cementu. Prvním průmyslovým podnikem tohoto druhu byla v letech 1870-1871 založená továrna na portlandský cement v Radotíně, pro níž byla později v Hlubočepích vybudována dvojice vápenných pecí. Tam také roku 1875 začala firma Bárta a Tichý s produkcí šamotových dlaždic. Veškerá tato produkce byla tak vyhlášená svou kvalitou, že se ocitla též na Všeobecné zemské výstavě v Praze v roce 1891. Ještě roku 1911 zde fungovaly vápenné pece předem jmenované firmy, pak Maxe Hergeta (ve spoluvlastnictví Vilemíny z Hergetů ve Vídni, Marie z Hergetů a Heleny Miesslové z Zeileissenu) a Václava Říhy, po němž firmu převzal Jindřich Ritschl. Pak začal postupný úpadek těchto provozů, jemuž nakrátko pomohl "hlad" po stavebních hmotách za německé okupace a pak těsně po osvobození, kdy nastal další stavební boom.

Na závěr však musíme ještě podotknout, že hlubočepské skály spadající do Vltavy vylámali francouzští vojáci v roce 1742. Tehdy mělo dojít též k prvním zásahům do skal, jejichž pozůstatek známe pod názvem Hlubočepské plotny, avšak tyto věci nejsou vidět v kartografických dílech, ať již v I. vojenském mapování z let 1764-1768 a jeho rektifikaci z let 1780-1783 (viz http://oldmaps.geolab.cz/map_viewer.pl?lang=cs&map_root=1vm&map_region=ce&map_list=c107), tak v indikační skice stabilního katastru z roku 1840 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=RAK095018400), ale v prve jmenované mapě je předchozí stav skal hezky zaznamenán a jsou vidět i cesty mezi nimi, právě možná částečně upravené právě oněmi francouzskými vojáky.