Horní Slavkov, město hornických tradic a socialistický skanzen

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1332. Od roku 1526 byly ve zdejší mincovně pravděpodobně raženy jáchymovské tolary. V české historii patřilo Město Horní Slavkov k významným hornickým městům. Dobývalo se tu stříbro, cín, stříbro, wolfram a v neposlední řadě i uran. Dějiny města jsou od počátku spjaty s těžbou nerostů a právě hornictví městu přineslo nesmírné bohatství a slávu.

V Horním Slavkově se těžilo ve své době nejvíce cínu na světě. Díky tomu město prudce bohatlo a kolem roku 1533 mělo již na čtyři tisíce měšťanů. Kromě nich ve Slavkově a jeho blízkosti žilo až šest tisíc havířů. Praha měla v té době zhruba dvojnásobek obyvatel. Zdejší obrovské nerostné bohatství se odrazilo v architektuře města, kdy jádro Horního Slavkova vyrostlo do podoby vznosného renesančního městského centra. Prudký rozmach hornictví si navíc vynutil řadu unikátních technických staveb, mezi které patří třeba 24 kilometrů dlouhý umělý kanál Dlouhá stoka, který přiváděl vodu z rašelinišť v okolí dnešní Kladské.

Koncem 16. století dochází k poklesu těžby cínu. Město však prosperuje díky těžbě stříbra dál.

Ve dvacátém století na město dopadla velmi silně meziválečná hospodářská krize a to zde přispělo také k vzestupu fašistů. Po odstoupení pohraničí a přičlenění města k Třetí říši, byla v Horním Slavkově pro potřeby válečného průmyslu obnovena v roce 1941 opět těžba wolframu a cínu.

Situace bezprostředně po válce byla ve městě velmi složitá. Dílem byl příčinou nucený odsun většiny obyvatel města, dílem objev strategických zásob uranu. Pracovní sílu z počátku doplňovali a nahrazovali váleční zajatci, později vězni z celkem čtyř vybudovaných vězeňských táborů. Až v roce 1958 byla založena věznice nová ležící na okraji katastru města. Vězni původně pracovali na stavbách v okolí, později ve dvou výrobních zónách v bezprostřední blízkosti objektu, dále ve strojírenských dílnách a na vnitřních pracovištích.

V 50. letech je práce vězňů postupně nahrazována brigádníky a lidmi přicházejícími v rámci náborů z jiných částí země. Vyvstávají problémy s jejich ubytováním, které se řeší nejprve narychlo vybudovaným dřevěným sídlištěm. To v letech 1951 až 1960 nahradí nové, které je unikátní ukázkou takzvaného socialistického realismu.

Opravdu jedinečnou ukázkou této stalinistické architektury je svým členěním, bránou, zdobenými fasádami, reliéfy, balkonky a terasami zdejší náměstí. V šedesátých letech 20. Století se budování sídlišť proměnilo. Stavby se zjednodušili, a tím i zlevnili. Fasády přišli o svou zdobnost. Staví se čim dál více z prefabrikátu a hlavním znakem se stala strohost. A proto si myslím, že by toto náměstí, jako jedinečný skvost stalinské éry, mělo být zapsáno do seznamu kulturních památek ČR.

Ještě v roce 1952 byl Horní Slavkov prohlášen za městskou památkovou rezervaci. Avšak již v roce 1961 byla tato zrušena. V 60. letech 20. století vzniká nová infrastruktura. Budují se obchody, dětská hřiště, a bourají se historické domy nesmírné ceny ve staré části města. Devastace se dotkla hlavně historického centra starého města, ve kterém bylo zbořeno téměř 70 % starších domů. Došlo také ke zboření radnice, která byla poškozena požárem. Důvodů tak rozsáhlé devastace, bylo několik. Vystěhování původního obyvatelstva a osídlení této oblasti obyvateli, kterým byl tento kraj a město zcela cizí. A také výstavba rozsáhlého sídliště, ve skutečnosti vznik nového města, dovršila tragický osud města starého.

Zajímavost:

V noci ze 14. na 15. října 1951 došlo v Horním Slavkově k hromadnému útěku z komunistických lágrů, které sloužily také jako pracovní tábory pro zločince i tzv. nepřátele komunistického režimu. Jedenácti vězňům se podařilo uprchnout z šachty č. 14 tábora číslo XII. Útěk se skupině nezdařil, druhý den byla většina uprchlých vězňů chycena či zastřelena u vsi Stanovice. Z obklíčení se podařilo uniknout jen Františku Čermákovi, který byl později zastřelen při přechodu státních hranic u Malacek, a Miroslavu Hasilovi, který se dostal až do Dolních Bojanovic, kde byl zastřelen. Z jedenácti útěkářů přežili jen Karel Kukal a Zdeněk Štich, ostatní byli buď zastřeleni na útěku či odsouzeni k trestu smrti. K trestu nejvyššímu byli odsouzeni Boris Volek a Ladislav Plšek.