Jeden strašidelný příběh z hospody na Hřibové. Rychlebské hory.

Turistické cíle • Památky a muzea • Zřícenina

Fotografie (11) • Foto: Vitold

Noc už nastala. Poutník byl unaven. Mraky zakryly celou oblohu, podzimní vítr studil. Plášť poutníkův chatrný, před deštěm neochrání.
Ve tmě bliklo světlo. A za chvíli obrys velkého stavení. Zaštěkali psi. Vrata do dvora otevřená, chodník sypaný oblázky. Ze stáje zabučely krávy, na dvoře vůně podzimního statku. Nad dveřmi vozová lampa. Svítila a teplé a útulné světlo zvalo dovnitř.
Hospoda na Hřibové.
Poutník opřel hůl o zeď z lomového kamene, sklonil hlavu v nízkých dveřích. Vstoupil dovnitř.
Po okenní tabulce zaškrábaly listy, vítr ohnul keře. Začalo studeně pršet.
A zde tak útulno.
Těžké kabáty na věšácích ze srnčích parůžků. Nad nimi klobouky. Kouř z dýmek už za ty léta nalezl do každé škvíry.
Poutník se s úlevou posadil na hrubou lavici u roztopené pece. Za chvilku vonělo kafe.
„Zaplať Pán Bůh za tuto hospodu“, byla poutníkova slova. „z polské strany jsem šel a v horách zabloudil“. Hospodský si přisedl. „Zde jste na Pilzbergu. Ještě pár mil a sejdete z kopců. A tam v nížině už nebude deště, větru ani mraků. Temnotu necháte tady na sudetských horách“.
Poutník pohlédl na hosty.
Hospodáři z okolních gruntů, z okolních vesnic. V dlaních jejich večerní sklenka pálenky. Nepřišli se opít. Přišli se setkat.
Podobají se okolní zemi, okolní krajině. Jsou kamenití, jak ta země a ta je zase zádumčivá, jak její hospodáři. Žijí tady desítky generací. A nelze už ani rozlišit, zda tu před staletími žili jejich předci, nebo to byli oni sami, státe titíž hospodáři. Natolik už vrostli do té země a ona do nich.
"Kdo jsou ti lidé tady kolem?".
"Myslíte, kdo byli ti lidé tady kolem?" Hospodského hlas zněl z dálky. Stále z větší a větší dálky. Stále slaběji a slaběji.
Poutník se chtěl napít kávy. Přiložil hrnek k ústům. Byl prázdný. Překvapeně se podíval na ruku. Malovaný hrníček se mu rozpadl v dlani na střepy.
Obrátil se s úlekem na hospodského. Už tam nestál. Po nálevním pultě přeběhla myš. Poutník se obrátil do lokálu. Pavučiny od roku k rohu. Na lavicích už nikdo neseděl. A před dveřmi v tu chvíli uhasla vozová lampa.
A najednou… Najednou prošlo osm desítek let. Během okamžiku. Během okamžiku se zřítily stropy a zasypaly lokál, zavalily hospodského, zavalily chlapy za stoly. Zavalily dobytek ve stájich. Pukly klenby sklepů, kořalka ze sudů vytékala, hořela a hořící vsakovala do země.
Padaly okolní stromy. Mohutné, zdravé, silné, olistěné. Padaly všechny. Neměly už totiž kořeny.
Naposledy zvonily zlomená srdce zvonů z věží kostelů.
Vše zmizelo.
A najednou jsem to já. Jenom já. Za zády studené, drolící se zdivo. Slepá okna, kamenné základy provrtané keři černých bezů.
Je přesně půlnoc a černočerná tma kolem.
Hospoda na Hřibové.
Tam, kde byla dlažba, je dnes suť ze zborcených stropů. Kde stály stoly a lavice, prorůstá tráva. Kde byly záclony a červené květy na oknech, tam dnes slepé díry ve zdech. Kořeny, šlahouny,, kopřivy jsou všudypřítomné.
A ve sklepě, kde kdysi stály sudy s pálenkou se válí kosti zvířat. Snad jen zvířat.
Už nejsou vesnice, už nejsou grunty po okolních stráních. Kde je hospodský, kde jsou hospodáři? Nevěřím, že staleté kořeny lze vytrhnout tak beze zbytku. Nevěřím, že vše skončilo tím, že je pohřbili v daleké a cizí zemi do daleké a cizí hlíny.
Zůstali tady. Museli tady zůstat. Ano, pořád jsou v krajině pěšiny, aleje, kříže, kapličky. V údolíčku pod hospodou pořád plodí staré ovocné stromy. Pořád lze pít ze starých kamenných studánek. Ale to přece nemůže být všechno!
Zůstali tady, není možno jinak. Scházejí se ve zříceninách hospody na Hřibové, na sklenku kořalky, na karty, na pár tahů z dýmky. Scházejí se tu na mlčení. Mlčení o sudetské zemi.
A nebýt toho proklatého racionálního filtru na mém vědomí, mohl bych tu chvilku mlčet s nimi. Takhle tu musím mlčet sám…