Místo, kde se píšou svaté knihy. Kamenná zeď na Hřibové.

Stoupal jsem strání stále výš. Končil horký, červencový den. Slunce bylo už jen kousek nad obzorem, ale krajina ještě sálala. Louky voněly spáleným tymiánem. Zastavil jsem se, otočil. Pohled byl udivující. Nečekal jsem, že nížina kolem Javorníku a Žulové bude tak hluboko pode mnou. Jsem na konci světa, o tom není pochyb.

Kopec, či možná spíš jen hřeben se jmenuje Hřibová. Stejný název měla i osada, která se táhla po jeho jižním úbočí až nahoru. Tedy, asi bychom měli vesnici jmenovat názvem, který užívali její obyvatelé. Pilzberg. Ano, správně, jsme v Sudetech. Takže, historie jako přes kopírák. Chudá, horská vesnice, obyvatelstvo německé národnosti. A kolektivní vina roku 1945. Všichni museli odejít, vesnice zbyla opuštěná. Pokus o dosídlení. Neúspěšný. Noví majitelé asi čekali něco jiného než náročnou dřinu na horských polích. V šedesátých letech tu už jenom vítr drolil chátrající zdi původních německých statků.

Práce na polích musela být neskutečně tvrdá. A i díky ní tady zbyla unikátní památka, jinde neviděná, v žádných turistických průvodcích nepopsaná - kamenná zeď na Hřibové.

Generace a generace osadníků z Pilzbergu sbíraly na polích kameny. Každé jaro, každý rok. Už se ani nedivili, že pole, letos dočista vysbíraná jsou na rok znovu plná kamenů. Vždyť kameny přece rostou ze země. Tuny a tuny oblázků i velkých balvanů, skládané do řad vedle polí. Časem vznikly kamenné pásy, oddělující od sebe pole, pozemky. Už to nebyl jen depozit nepotřebné horniny, už to byly i hranice, větrolamy, sněhové zábrany.

Na začátek kamenné zdi jsem narazil už v půli kopce. A jak jsem stoupal výš, zvětšovala se i zeď samotná. Monumentální kamenný val se táhl nahoru strání, rostl až do výše přes tři metry, šířku jsem odhadl na šest. A takto stovky metrů dál a dál. Občas se val rozdělil na více větví. Neuvěřitelná masa kamenů. Neuvěřitelná práce lidí. Co všechno musely ty generace obyvatel tomuto kousku země dát, aby zde přežily. A jak silné pouto mezi lidmi a půdou zde muselo vzniknout. A jak strašně muselo bolet jeho trhání v tom roce 1945...

Krajina kolem pestrá a půvabná, evidentně spásané Pastviny, zvlněné louky, občas solitérní strom či remízek křoví. A to vše vysoko, vysoko nad nížinami tam dole, které se při pohledu za sebe jevily nekonečně vzdálené.

Opřel jsem se zády o ještě vyhřátou kamennou zeď. A tu se mi z paměti vynořila scéna dobře už deset let stará. Putovali jsme s kamarádem po balkánských horách. A vylezli na vrchol kopce. Všude kolem jen bílé skály, travnatá sedla, doliny a v nich modrá jezera. Nikde nic rušivého. Vítr v suché trávě. Vše, jak na počátku světa. Kamarád povstal, rozpřáhl ruce jako kněžna Libuše a pronesl: „To je to místo. To je to místo, kde se píšou svaté knihy“. Věděl jsem, co tím myslí Ta jednoduchá věta skoro dokonale vystihuje nepopsatelné. Absolutní jednotu lidské bytosti s přírodou, krajinou, Bohem. Něčím, co je mimo nás, co je nad námi. Ať už to je cokoliv.

A přesně tento pocit mě pohltil u kamenné zdi na Hřibové. Nevzpomínám si, že bych kdy cítil být tak zpátky v čase.

Ani nevím, jak dlouho jsem u kamenného valu stál. Ani nevím, na co jsem myslel. Slunce už zapadlo. Ale mám přece ještě druhý cíl. Za vrcholem kopce má stát zřícenina staré hospody, poslední větší pozůstatek bývalé vesnice. Tak tedy se jde dál. Odlepil jsem se od magického místa. Udělal pár kroků směrem k vrcholu Hřibové a najednou se zarazil. Že se tu pasou krávy, to jsem už podle nezaměnitelných znaků jejich přítomnosti všude na zemi poznal. Ale nečekal jsem, že jich bude tolik. A že budou tak veliké. A že budou tak blízko. A že se budou koukat tak výhružně. A když se tři býci vydali pomalým krokem směrem ke mně, zjevně rozhodnuti zapříst přátelskou debatu o majetnických právech na tyto rozlehlé Pastviny, naznal jsem, že vlastně hospodu na Hřibové ani dneska vidět nechci. A pomalu a obezřetně jsem se vydal směrem zpátečním.

Ale. Ale v září se sem vracím. A už jsem v knihách Karla Maye nastudoval metodiku zneškodnění rozzuřených bizonů. V září se k té staré hospodě už určitě dostanu...

Dole jsem se ještě otočil. Stráň Hřibové už nebyla vidět. Zdálky ze tmy se ozvalo zabučení. Kdybych byl krávou, chtěl by se pást tady...