Jezy na Juhyni nad Kelečskými rybníky

Vlastně jsem se u nich ocitnul naprosto neplánovaně a stejně tak bylo setkání s Juhyní jakožto říčkou vlastně mé úplně první, protože v Rajnochovicích, které naopak dost dobře znám, je ještě pouhým, byť už trochu větším, potokem.

 

Juhyně pramení pod kótou „U Tří kamenů“ (748 m) v Hostýnských vrších. Zpočátku teče směrem na východ, ale před rekreačním střediskem Troják se stáčí půlnočním směrem k rozsáhlé obci Rajnochovice. Odtud zamíří k nedaleké Podhradní Lhotě, Komárnu a Všechovicím, ležícím od Rajnochovic severozápadně už v oblasti Kelčské pahorkatiny.

U Všechovic říčka Juhyně opět mění směr (tentokrát k severovýchodu), mine okraj Babic a pod městem Kelč napojí soustavu stejnojmenných rybníků. Při svém pokračování se na dohled přiblíží k obci Komárovice a o několik kilometrů dál už doteče do Choryně, za níž se po svém téměř 34 km dlouhém toku zleva vlévá do Bečvy.

 

 

Já po shlédnutí památek ve Lhotě u Kelče od severního okraje vesničky zamířil k blízkým Kelečským rybníkům. Samozřejmě ne přímým směrem a letem ptáka, ale k přesunu do údolí s Juhyní využil polní cestu, která z obce klesala k lesíku. Tady ve hvozdu se měla po mé levici ze strmého svahu tyčit nějaká neznámá skála, ale namísto ní jsem tu viděl jen sesuvem částečně odkrytou stráň. ( Ony ani ty mapy.cz nejsou – tak jako my, úplně dokonalé.)

O něco níž jsem se po ujítí několik dalších desítek metrů rázem ocitnul v neskutečné džungli. Jakási komunikace sice pokračovala směrem, kde se měly nacházet rybníky, ale při průchodu přes abnormálně zarostlý palouk byla lemována až dva metry vysokými kopřivami a bodláčím, takže průstup byl chvílemi hodně nepříjemný.

O kousek dál jsem narazil na stavidlo Mlýnského náhonu a za ním uslyšel bouřlivý tok říčky Juhyně, jejíž vody tu přepadaly přes úctyhodný jez.

Po návratu na lesní cestu jsem po ní pokračoval až téměř ke Kelečským rybníkům, ale dosáhnout je z téhle strany mi nebylo přáno!

Cestu totiž náhle pohltila jakasi bažina se stojatou vodou a obejít ji kvůli okolnímu buši nešlo. Sice jsem to zkusil, opatrně nohou odsouval z trasy vysoké šáší s bodláčím a pálivé kopřivy, stejně jsem se ale občasným žahancům značkujícím mé holé ruce, neubránil. Po chvilce téměř nadlidského úsilí (a za zvuků náletu komáří letky) jsem dorazil na okraj dalšího zaplaveného území, které připomínalo záběr z mnou viděného dokumentu ze zaplaveného floridského pralesa... a musel to vzdát!

 

 

Nezbylo, než se těch asi 400 metrů vrátit ke stavidlu Mlýnského náhonu a k tomu jezu a odtud k rybníkům pokračovat po břehu řeky. Nakonec byl tento úsek cesty velmi zajímavým dobrodružstvím. Naproti za říčkou, jejíž docela slušná šíře toku mne překvapila, byl levý břeh lemován úzkým porostem se stromy, mezi jejichž větvemi probleskovala pole táhnoucí se svahem až ke Kelči. Zato na tom „mém“ pravém břehu byla všude kolem taková divočina, že jsem musel úseky střihnuté po břehu kombinovat s těmi, jež moje nožky odklopýtaly korytem Juhyně. Ještě že ten břeh nebyl celý zaplaven a dal se po kamení projít suchou nohou. Z této „vodácké“ perspektivy se mi otevřel pěkný zpětný pohled na ten první jez. Asi po 200 metrech chůze jsem narazil na druhý, už nižší splav a ten třetí, nacházející se už v těsné blízkosti rybníků, byl poněkud pobořený a voda tu hlasitě burácela přes balvany, rozhozené v řečišti.

 

 

(Možná byste se – být na mém místě, tím nechutným terénem tahle „blbě“ neplahočili, ale já to vzal v mém putování jako osvěžující „kulturní vložku“ a docela rád si v pohodlí domova tenhle zážitek znovu vybavím.

 

On byl totiž vskutku takovým názorným příkladem známého hesla „CO TĚ NĚZABIJE, TO TĚ POSÍLÍ!“)