Jihlava - ZOO bez mříží

Na závěr třídenního výletu na Vysočině jsme navštívili ZOO Jihlava, která se specializuje především na chov kočkovitých šelem, opic a plazů. Auto Hyundai Lantra jsme zaparkovali zdarma na parkovišti hned u zoologické zahrady a vydali se k pokladně, kde jsme koupili vstupenky, turistickou známku a získali razítko do památníku.

Již samotný vchod, který se skládal ze dvou objektů ve tvaru dvou šlápot, se nám velmi líbil. Nad námi byl masivní dřevěný krov, který obě budovy spojil jedinou atypickou střechou krytou rákosem. Hned za vstupem jsme našli první zvířata, kterými byly naše oblíbené surikaty, které používají dlouhé drápy k vyhrabávání Doupěte a potravy. Vždy se nám líbilo, když se postavila na dvě tlapky a podepírala se dlouhým ocasem. Dozvěděli jsme se, že surikaty tvoří kolonie až o třiceti členech a žijí v podzemní soustavě nor, které dříve vyhrabaly zemní veverky. Zaujalo nás, že brzy ráno vylézají surikaty z nor, sedí, sluní se a teprve poté vyhledávají potravu.

Rozkošné surikaty jsme nechali za sebou a pak jsme narazili na dětské hřiště. Děti si prolezli pirátský koráb a pak jsme všichni vystoupali na malou bílou věž. U těchto atrakcí jsme uviděli malé, ale silné koně, pocházející ze Skotska. byl jím shetlandský pony, který se dříve využíval v anglických dolech, jelikož se díky nízké výšce perfektně hodil k práci v podzemí. Zjistili jsme, že se shetlandští poníci dnes využívají jako jezdečtí poníci pro děti, nebo se také chovají v cirkusech.

Následně jsme došli k voliérám se sovami a dravci. Posedával zde sýček obecný, který dorůstá sotva velikosti holuba domácího. Zaujalo nás, že ve starověkém Řecku byl sýček jako posvátný pták, který doprovázel bohyni moudrosti a boje Pallas Athénu. Ve starověkém Římě se sýček však stal již poslem smrti a špatných zpráv a tak jsme se konečně dozvěděli, proč lidé používali termín nesýčkuj. Do oka nám padl výreček malý, zřejmě díky jeho pernatým ouškům na hlavě. Viděli jsme jej docela dobře, přestože dokáže dokonale splynout s okolním prostředím, protože jeho maskování velmi připomíná kůru běžných stromů.

Pak jsme došli do střední části zahrady, v níž se nacházelo nejvíce zvířat. Jako prvního jsme spatřili hrošíka liberijského, který se poklidně napájel vodou ve svém pavilonu. Viděli jsme, že je to trpasličí druh hrocha, který žije skrytě v pralesích Západní Afriky. Dočetli jsme se, že nežije ve stádech, ale vyskytuje se jednotlivě nebo v párech, občas žije v malých rodinných skupinkách. Překvapilo nás, že mívají pouze jediné mládě, vážící 5-7 kilogramů, které samice kojí 9 až 12 měsíců a přitom leží na boku.

Hned vedle jsme pak viděli zvířata ve výběhu pro kopytníky a pštrosi. Postával tu emu hnědý, obyvatel Austrálie, u něhož nás překvapilo, že vejce jsou modrá a na hnízdě sedí samec, který po narození mláďata vodí. Pštros dvouprstý naším očím také neunikl, i když dosáhne při běhu rychlosti až 70 km/h. Zjistili jsme, že pštrosi jsou největšími žijícími ptáky světa s nejdelším krkem mezi opeřenci. Viděli jsme, že tito ptáci stojí na dvou prstech, přičemž větší vnitřní prst se podobal kopytu, díky čemuž umí rychle běhat. Zaujalo nás, že vnitřní prst zároveň může sloužit jako nebezpečná zbraň, protože pštros se proti nepřátelům brání také kopáním. O kousek dál se pásla zebra damarská, na které se nám líbily široké černé pruhy na žlutohnědém podkladu. Dozvěděli jsme se, že zebry žijí ve stádech a hřebci si hlídají své klisny, takže nedovolují jiným samcům páření s vlastními klisnami. Byli jsme překvapeni, že se většinou rodí jedno hříbě, které se do patnácti minut po porodu postaví na vlastní nohy. Ve výběhu nechyběla ani žirafa Rothschildova, která už žije pouze v zoo a ve volné přírodě se nachází v národních parcích v Keni a v severní Ugandě. Na této žirafě se nám líbila srst s typickými tmavohnědými skvrnami. Další žirafou, kterou jsme zde spatřili byla ta síťovaná, která byla pojmenována kvůli červenohnědým skvrnám, pokrývající tělo i nohy a oddělených od sebe bílou sítí. Přečetli jsme si, že tento druh žije v Africe v Somálsku, v Keni a Etiopii.

Následně jsme v jihlavské zahradě narazili na první plazi a jedním z nich byla želva nádherná, která sice pochází z amerického kontinentu, ale postupně byla zavlečena do celého světa. Zjistili jsme, že žije také u nás, v přírodě klade vajíčka, ale proměnlivost českého počasí prakticky vůbec neumožňuje vylíhnutí mláďat. Dále jsme zde viděli se plazit želvu ostruhatou, což je suchozemská želva obývající subsaharské oblasti Afriky. Tato želva nám připadala hodně velká, což se nám potvrdilo, když jsme se dočetli, že je to třetí největší želva světa.

Od pomalých plazů jsme pospíchali k pavilonu šelem a hned se nám zalíbil tygr sumaterský, nejmenší poddruh tygra, který žije pouze na ostrově Sumatra v Indonésii. Líbil se nám jeho pěkný hnědooranžový kožich s černými pruhy, hustě naskládanými vedle sebe. Zaujalo nás, že je ve východních kulturách považován za krále džungle a uctíván jako božstvo. Vysoké a mrštné zvíře, které se podobá psovi s hlavou kočky jsme spatřili vzápětí. Nebyl jím nikdo jiný než serval, který má velké, na konci zakulacené uši a vysoké nohy mu umožňují lehce a tiše se pohybovat ve vysoké trávě savany na jihu Afriky a na Sahaře.

Od velkých koček jsme odešli k vodním nádržím a v jedné z nich jsme viděli vyvádět tuleně obecné, kteří jsou nejrozšířenějším ploutvonožcem světa. Směšné nám připadlo, když některý tuleň vylezl na břeh a plazil se po břiše. Po chvilce jsme se přesunuli k druhé nádrži, kde jsme pozorovali vydry malé, jež dosahují délky necelý metr a jsou tak nejmenším druhem vydry na světě. Dozvěděli jsme se, že tato půvabná vydra obývá převážně mangrové bažiny a sladkovodní mokřiny v Bangladéši, jižní Indii, Číně, Taiwanu, Indočíně, Poloostrovní Malajsie, Indonésie a ve Filipínách, kde preferuje život poblíž vody.

Následně jsme byli okouzleni velkými kočkovitým šelmami. Prvním z nich byl irbis, jinak zvaný levhart sněžný. Tato šelma před námi jen tak líně ležela, ale v přírodě musí urazit velkou vzdálenost, než vystopuje vhodnou kořist. Líbil se nám zejména její krásný kožich, díky němuž dokáže přežít i při teplotě −40 °C a který má bělavě-šedý odstín s tmavými skvrnami. Následně jsme mohli oči nechat na skvrnitém kožichu levharta cejlonského, který je na Srí Lance největší kočkovitou šelmou a je schopen ulovit velké savce až do velikosti dospělého buvola. Dále jsme zde viděli levharta perského, který žije v severním Íránu, východním Turecku, na Kavkaze, jižním Turkmenistánu a západním Afghánistánu v lesích, horských oblastech, polopouštích či lesostepích.

Potom jsme se ocitli v japonské zahradě, součástí které je výběh pro jeřáby. Průhledy v palisádách z vrbového proutí jsme pozorovali jeřáby japonské a jeřáby panenské. Chvilku jsme zde poseděli a pak jsme se vydali do Austrálie.

Rázem jsme se ocitli na jiném kontinentu a před námi poskakoval největší žijící vačnatec klokan rudý. Zjistili jsme, že měří 1m až 1,6 m a váží 25 kg až 90 kg a také jsme se dozvěděli, že jeho jméno není odvozené od barvy srsti, ale od barviva vylučovaného žlázou na prsou. Nepřekvapilo nás, že klokan rudý může při svých skocích dlouhých až 12 metrů dosáhnout rychlosti až 65 km za hodinu.

Vedle klokanů jsme si pak prohlédli voliéry s papoušky. Postupně jsme zde spatřili několik druhů různých barev. Nechyběl ara hyacintový, ara zelenokřídlý, arartinga červenoskvrný, kakadu palmový, korela chocholatá, lori mnohobarvý, lori tříbarvý, papoušek vlnkovaný nebo rosela pestrá.

Krásné barevné ptáky vystřídala šeď a odporný vzhled indonéského prasete, které žije v tropickém deštném lese a v bažinách. Babirusa celebeská se nám opravdu nelíbila. Bizarní vzhled s vrásčitou kůží, vysokýma nohama a zejména spirálovitě stočené kly v nás budily odpor. Říkali jsme si, že se takto škaredé zvíře musí raději schovávat před ostatními. A měli jsme pravdu, protože babirusa se přes den se zpravidla ukrývá v podrostu, močálech nebo mangrovových bažinách a nejaktivnější je ráno a večer, po setmění, kdy se vydává za potravou.

Orel mořský posedával ve své voliéře, ke které jsme přišli poté, co jsme opustili prase. Přečetli jsme si, že žije v blízkosti vod na rozsáhlém území Evropy a Asie a živí se převážně rybami a ptáky. Při Pohledu na něj nás nepřekvapilo, že je největší evropský orel a největší dravec vyskytující se v Česku. Délka jeho těla totiž dosahuje 76 - 92 cm a v rozpětí křídel měří 190 - 240 cm.

V pavilonu malých šelem se nám velice líbilo, hlavně děti se nemohli nabažit Pohledem na kočky. Viděli jsme v něm kočku arabskou, která je velká jako naše kočka domácí, dále zde byla kočka bahenní, která obývá převážně vlhké a bažinaté oblasti jižní Asie a severní Afriky. Kočka divoká byla podobná vzhledem naší kočce domácí, krásná byla kočka pouštní, která žije v pouštích Asie a Afriky a v písku nezanechává téměř žádné stopy. Zástupcem Jižní Ameriky byla kočka slaništní se skvrnitou srstí. O sklo pavilonu se opíral manul, jediná divoká dlouhosrstá kočka, který bývá kamenité stepi asijské části Ruska, Nepálu a Tibetu.

Nejmenší druh medvěda s krátkou černou srstí a typickou žlutou skvrnou na hrudi, čili medvěd malajský, nás čekal po krásných kočkách. Dočetli jsme se, že je nejmenším příslušníkem čeledi medvědovitých a vyskytuje se v Indočíně, v Indonésii a Malajsii. Překvapilo nás, že je to plaché zvíře, které se k člověku chová poměrně přátelsky, a domorodí obyvatelé ho dokonce chovají jako domácího mazlíčka. Všimli jsme si, že je krásně černý a na krku má bílou skvrnu ve tvaru podkovy.

Milého medvěda jsme opustili a šli se podívat na další kočky. Jednou z nich byla největší evropská kočkovitá šelma rys ostrovid, na které se nám velmi líbily trojúhelníkovité uši s černými chomáčky chlupů na konci a černý konec ocasu. Dalším druhem rysa, jehož jsme zde viděli byl rys červený, obývající USA, Jižní Kanadu a Mexiko.

Následně jsme se šli podívat na zvířata v pavilonu opic a plazů. Chvostan bělolící byl první opicí, kterou jsme zde viděli. Přečetli jsme si, že obývá severní a centrální část Jižní Ameriky, aktivní je ve dne a svá území proti narušitelům brání křikem a výhrůžným postojem, při kterém se nahrbí a třesou svými dlouhými chlupy. Další opicí byl gibon zlatolící, který žije v jihovýchodní Asii. Zaujalo nás, že samci jsou v dospělosti černí se žlutými tvářemi, samice jsou zbarveny přesně naopak. Mláďata obou pohlaví jsou zbarvena po narození žlutě jako samice, časem se zbarví do černa. Samci už černí zůstanou a samice se opět přebarví do původní žluté barvy. Následoval kočkodan Campbellův, který žije v deštných pralesích i na pobřežní Guinejské vysočiny, od Senegalu a Gambie po Libérii. Kosman zakrslý jakožto nejmenší zástupce čeledi kosmanovitých se nám zdál opravdu maličký. Zjistili jsme, že obývá tropické lesy západní Brazílie, jihovýchodní Kolumbie, východního Ekvádoru a východního Peru. Přečetli jsme si, že dokáže doskočit až do vzdálenosti 5 metrů, má dobrý sluch, horší zrak, ale skvělý hmat. Většinu svého života tráví na stromech a na zem slézá jen velice zřídka, buď za potravou, nebo s cílem přemístit se na jiný strom. Potom jsme si prohlédli kosmana stříbřitého, který obývá jižní část amazonské nížiny, zejména zaplavované pralesy. Další malou opicí, kterou jsme viděli byl lvíček zlatý, která obývá jen malé území jihovýchodní Brazílie. Líbila se nám jeho zlatá až zlatohnědá srst, podle které dostala tato opička i svůj název. našim očím neunikla ani malpa hnědá, žijící na obrovském území na severu a v centru Jižní Ameriky, v nížinách i ve vyšších polohách a ve všech druzích pralesů. Zaujalo nás, že malpy jsou velmi inteligentní, používají různé předměty při získávání potravy. Klacky využívají ke shazování nedosažitelné potravy a kameny dokážou rozbít i ořechy. Po malých opičkách jsme konečně také spatřili jednu o hodně větší. Byl jím mangabej černý, který obývají pralesy v rovníkové Africe. Zjistili jsme, že tato opice s charakteristickými lícními torbami, dlouhým ocasem a chocholkou srsti na hlavě umí plavat. Tamarín pinčí, který žije na území tropických deštných lesů v Kolumbii, nás vrátil zpět mezi malé opice. Tato půvabná opička se svou dlouhou, splývavou bílou srstí na temeni hlavy, se nám velmi líbila. Spatřili jsme také tamarína tmavohřbetého, který žije na území Kolumbie, Brazílie, Ekvádoru a Peru. Následně jsme shlédli několik zástupců plazů. Postupně jsme viděli baziliška zeleného, leguána kubánského a také modrého.

Pavilon opic a plazů jsme opustili a šli se podívat na nosála červeného, který patří mezi medvídkovité šelmy. Dozvěděli jsme se, že se vyskytuje v Jižní Americe, v oblastech Venezuely a Kolumbie až Argentiny a žije v listnatých a smíšených lesích. Zaujalo nás, že nosálové jsou velice inteligentní.

Sousedem nosála byl mýval severní, ke kterému jsme se vzápětí vydali. Dočetli jsme se, že mýval je středně velký savec obývající původně Severní Ameriku, ale člověkem byl však zavlečen i do Evropy, Japonska nebo na Kavkaz. Jeho přirozeným biotopem jsou listnaté a smíšené lesy, ale díky jeho přizpůsobivosti dnes zcela běžně obývá i města, kde je často považován za vážného škůdce. Mýval často vyhledává skrýše v podobě nory nebo v zastavěné oblasti komíny. Obzvlášť v komíně se stává problémovým domácím mazlíčkem, kde si dělá pelech a utváří si velice rozmanitý příbytek.

Obyvatele ostrova jsme si prohlédli hned po mývalovi. Postupně jsme zde spatřili spoustu ptáků, mezi které patří berneška bělolící, berneška havajská, husa běločelá, husa indická, husa kuří, husa sněžní, husa velká, husice magelánská, kachna divoká, labuť černá nebo pelikán bílý. Ostrov okupovali také lemuři, ale ty jsme potkali ještě o chvíli později.

Travnatý prostor mezi vodními plochami byl domovem pro jihoamerické zvířata, za kterými jsme také zamířili. Ve výběhu postával nandu Darwinův, jeden z nejmenších druhů pštrosů, který je velmi odolný výkyvům počasí a bez problémů vydrží i tuhý mráz. Dalším zástupcem Jižní Ameriky, kterého jsme zde viděli byl nandu pampový, jenž dovede rychle běhat, váží více než 20 kg a dožívá se patnáct a více let. Největší žijící hlodavec na světě kapybara spásala v poklidu trávu. Zaujalo nás, že na zemi sedí často jako pes, v nebezpečí vždy utíkají do vody a ozývají se ječivým alarmujícím hlasem. Zjistili jsme, že je výborný plavec a dovede se potápět a pod vodou vydrží 8 až 10 minut. Spatřili jsme zde také tapíra jihoamerického, jenž žije samotářsky a většinou se zdržuje v blízkosti vodních ploch, kde se v případě přímého ohrožení často ukrývá. Překvapilo nás, že i přes svůj mohutný vzhled umí dobře plavat, potápět se a i na skalnatých terénech vyvinout poměrně vysokou rychlost. Všimli jsme si, že má mohutné tělo s poněkud krátkými končetinami, krátkým pohyblivým chobotem a nízkou, vzpřímenou hřívou, která se táhne od temena až po úroveň lopatek. Mezi těmito celkem velkým zvířaty se pohyboval psoun prériový, kterého jsme si hned pro svůj milý vzhled zamilovali. Zjistili jsme, že není jen hezký, ale i chytrý, protože když jsou jejich oblíbené druhy trav spaseny, nechají toto území ležet ladem, dokud tráva opět nenaroste. A naopak se snaží vyhubit druhy rostlin, které jim zrovna příliš nechutnají, přičemž vždy ukousnou jejich výhonky a tím získají prostor pro žádané druhy rostlin.

Ze savany jsme přišli k další vodní ploše, kterou obývali hlavně lemuři. Uviděli jsme zde tři druhy. Prvním byl lemur černý, která se nachází pouze v severozápadním cípu ostrova Madagaskaru a na přilehlých ostrovech Nosy Komba a Nosy Be. Dozvěděli jsme, že jeho jméno pochází z vybarvení samce, který je celý černý. Samice je tmavě hnědá až rezavá s bílými boky, tlapky a obličej s výrazně žlutýma očima má černé. Dalším druhem byl lemur rudočelý, který se vyskytuje v středozápadní a jihovýchodní pobřeží Madagaskaru. I zde jsme zjistili rozdíly ve zbarvení, neboť samičky jsou hnědé a samci šedí. Třetím druhem, kterého jsme viděli byl lemur kata, který je nejrozšířenějším druhem na Madagaskaru. Líbil se nám jeho dlouhý pruhovaný ocas, který pomáhá udržovat rovnováhu při skocích a slouží mu také k dorozumívání ve vysoké trávě. Zjistili jsme, že lemuři mívají problémy s termoregulací, takže po ránu sedávají otočení k rannímu slunci s rozpaženýma rukama a snaží se ohřát co největší plochu těla slunečními paprsky.

U další vodní plochy jsme narazili na spoustu plameňáků růžových, kteří mají dlouhé růžové nohy a mezi krátkými prsty plovací blány. Líbilo se nám jejich růžovobílé tělo a také dlouhá, výrazně zbarvená křídla, která dosahují rozpětí 140-170 cm. Zaujalo nás, že jejich zvláštně vyvinutý a tvarovaný zobák jim umožňuje vyhledávat a filtrovat potravu z mělké vody. Všimli jsme si, že zobák drží tak, aby byl horizontálně ponořen do vody, přičemž proud vody protékal zobákem. Plameňák zároveň tiskl svůj masitý jazyk na vláknité lamely, které zachytily částečky potravy a voda pak odtekla po stranách zobáku ven.

Prošli jsme okolo růžových ptáků a vstoupili jsme do africké vesnice Matongo, kde jsme narazili na deset stylových kruhových chýší. V nich jsme postupně našli občerstvení, africkou školu, sociální zařízení a samozřejmě celá řada expozic s africkými zvířaty. V jednom jsme viděli noční pavilon s kaloni Rodriguezskými a ježky bělobřichými, v dalším se nám zalíbil fenek, což je nejmenší druh psovité šelmy na světě, který má ale v poměru k tělu největší uši, které mu slouží jako výměník tepla.

Dále jsme viděli tvora s poněkud podivným jménem. Byla jím komba Garnettova, což je noční poloopice vyskytující se v Somálsku, Keni, Tanzánii a na Zanzibaru. Pak na řadu přišla komba ušatá, která žije v Africe jižně od Sahary a na blízkých ostrovech včetně Zanzibaru. Všimli jsme si, že jsou to malí primáti se zvlněnou tlustou kůží, ale mají velké oči, což jim umožňuje dobré noční vidění. Maki trpasličí měří pouhých 10 - 13 centimetrů, přesto nám neunikl. Přečetli jsme si, že je rozšířen na západním, jihozápadním a jižním pobřeží Madagaskaru. Zaujalo nás, že pod kořenem ocasu si utváří tukovou zásobu, kterou tráví během období sucha, kdy při nedostatku potravy upadá do až dvouměsíční letargie zimního spánku v dutinách stromů, při které se mu snižuje i tělesná teplota.

Mangusta žíhaná na nás čekala v další expozici a tato silná šelmička s velkou hlavou, malýma ušima, krátkými končetinami a dlouhým ocasem, se nám docela líbila. Dozvěděli jsme se, že na svých končetinách má mangusta žíhaná silné drápy, které jí dovolují vyhledávat potravu ukrytou i několik centimetrů pod zemí.

Za sklem v další chýši ležela zmije gabunská, jeden z největších a nejtěžších jedovatých hadů světa s délkou 2 metry a váhou přes 8 kg, která se vyskytuje se v pralesích rovníkové Afriky. Na zmiji jsme efektní kresbu z růžových, šedých, hnědých a černých trojúhelníků, která ho činí neviditelným ve spadaném listí. Zjistili jsme, že má přes 5 cm dlouhé jedové zuby, obsahující velmi silný hemotoxin, takže přes 90 % uštknutí je smrtelných. Byli jsme rádi, když jsme se dozvěděli, že had na člověka zpravidla neútočí, pohybuje se pomalu a většinu dne prospí.

Africký pavilon se nám velice líbil a zdrželi jsme se zde docela dlouho. Pak jsme se přesunuli do kontaktní zoo s kamerunskými kozičkami, kde děti krmili kozy, podobně jako ve Vyškově, Olomouci či Brně.

Na konci prohlídky se děti vyřádili na obrovské skluzavce a na dětském hřišti. Pak jsme se již pomalu vraceli zpět ke vchodu k našemu autu. Vláčkem, který vozí návštěvníky po ZOO jsme nejeli, celou zahradu jsme si poctivě prošli pěšky. ZOO sice není moc velká, ale strávili jsme zde více jak tři hodiny a hodnotíme ji velmi kladně, nikde žádné mříže a dle nás patří mezi nejhezčí v ČR.

Otevřeno je pochopitelně celý rok a oceňuji i parkování zdarma u ZOO.

Autor: jirkacek

Další články autora: 937

Kvalita příspěvku:

hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli

1 turista zde byl a hodnotil

5,00

vřele doporučuji

doporučuji

stojí za vidění

stavte se tam

nic zajímavého

Diskuse a komentáře k Jihlava - ZOO bez mříží

Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!

Vstoupit do diskuse

Přidat komentář