Kdo se bojí, nesmí běžet lesem aneb okruh Blatnice - jeskyně Mažarná - Tlsta - Ostrá a zpět do Blatnice, díl II, cesta z Tlsté na Ostrou.
Turistické cíle • Skalní útvar
Pokračování předešlého dílu [1]. Z vrcholu „Tlstá“ je možno se na Ostrou vydat dvěma směry a to buď po kratší modré k rozcestí „Muráň“ a dále již po cestě, kterou jsem zde šel poprvé před čtrnácti dny a nyní se budu i z Ostré vracet. Nebo také delší cestou po zeleně značené trase přes vrchol „Lubená“, „Velkou Hubnou“ a „Báglův kopec“ na „Zadní Ostrou“ a konečně k třešničce okruhu „hlavní – východní“ Ostrou. Jak zajímavá je modrá trasa netuším, orientoval jsem se podle směrovníků a myslel, že jdu tou kratší. Opak byl ovšem pravdou. Asi jsem se ochudil o zajímavou portálovou jeskyni a asi šel i delší dobu (to ovšem může být relativní a srovnat to budu moci až teprve tehdy, když si projdu i druhou, kratší trasu). V žádném případě této trasy nelituji, je velice zajímavá, pestrá, ale také poměrně obtížná. Cesta na Tlstou kolem jeskyně Mažarná je hodně do kopce a v některých místech za horších podmínek je nutná obezřetnost. Trasa k Ostré sice podle mapy nemusí vypadat jako náročná, ale úplně tak tomu není.
Už z některých míst, při pohledu na zalesněnou stranu (alespoň tak to tvrdili znalci místa) „sestry“ Tlsté - skalnatého vrcholu Ostré, vše vypadá jako cesta, která bude muset hodně klesat a pak patrně zase stoupat. Vypadá to tak, že budu někde muset klesnout mnohem níž a pak zase vystoupat, než by vypadalo z rozdílu nadmořských výšek obou hor - Tlstá je vyšší než obě Ostré.
Nejprve je cesta příjemná a jen mírně se vlní. Po chvíli se dostanu na poměrně skalnatý nebo alespoň kamenný či balvanovitý hřebínek, který je místy vcelku úzký. Tedy pokud si někdo chce trochu „pohrát“ s psychickou odolností, tak v některých místech má k tomu vhodnou příležitost. V jednom místě se cesta ostře stáčí podél skalky do míst o kterých bych si jinde jednoznačně myslel, že je to špatná cesta. Prudce musím klesat do údolí ne až tak jistou cestou, že s ochotou přijímám nabízené opory skalní stěny. Žádné řetězy zde nejsou, ale alespoň trochu opatrnosti je na místě. Za chvíli pod sebou vidím nějakého turistu a tak asi jdou dobře, což mi po chvíli potvrdí i zelená turistická značka. Když se otočím zpět, tak chápu nepříliš příjemný pocit nahoře (ale jen trochu, přece jen jsem už šel i po výrazně těžších místech). Při pohledu zdola „skalky“ poněkud nabobtnaly a uklouznutí na úzké pěšince, kterou jsem si vybral jako malého „bobříka odvahy“, by asi hodně bolelo. Pohyb po nejistém štěrku k vyhlídce nad jeskyní Mažarná a výstup na „hlavní“ Ostrou bych řekl, že si v prvním seznámení hrají více s nervy než tato místa. Žádné z nich ovšem nedosahuje nervů, které jsem zažil buď na Moravě při výstupu z jeskyně „Hladomorna“ na zhruba 20 metrů vysoké skále nebo při chybě a psím počasí na Rysech, kdy jsme (díky za ty dary, že jsme nahoře nějakou velkou náhodou vytvořili tříčlennou skupinku, když do hor (vím, že je to nerozum) většinou chodím sám) během několika minut zcela nevědomky opustili značenou cestu a stoupali („logickou cestou“) přímo po hřebeni. Když jsme neviděli žádnou značku, žádný řetěz ani nikoho neslyšeli a před námi byla solidní šikmina, tak nám, z do té doby dobré nálady, začal mrznout úsměv na tváři. Napravo byl průhled mezi skalkami, kde přes mlhu, nebylo vidět dna. Skály na mě dýchaly značně mrazivě a nehostinně. Cesta dolů vypadala nejistě a tak jsme, nyní již zcela zticha a opatrně stoupali nahoru. Každý z nás asi bleskově vystřízlivěl a pochopil, že sklouznout dolů, do oné děsivé pukliny, si nemůže dovolit. Při pozdějším studiu místa ze všech možných zdrojů jsem pochopil, že chyba by znamenala minimálně 300 metrový pád do hlubin --- BRR.
V těchto dvou případech jsem měl v horách (a patrně i ve všem za celý můj život) největší strach, že to nedám. Že je jen pranepatrná šance, abych ze „šlamastiky“ vyšel se zdravou kůží. Skutečně jsem se strašně bál, že zahučím dolů a bude to úplný konec. Okamžiky, které znamenaly velké lekce v mém turistickém a vlastně i celém životě. Bylo vidět jak každý chce z této situace co nejrychleji utéct. A vše začal ovládat prakticky ten nejnižší pud - „PUD SEBEZÁCHOVY“. Nemohu vyčítat ostatním, že utíkali pryč a neohlíželi se za sebe. Pokud bych chtěl ze sebe udělat lepšího, tak bych řekl, že jsem se alespoň mžikem podíval za sebe, ale asi bych úplně lhal. Šel jsem poslední, ale to neznamená, že nešel někdo za mnou (snad ne). Pokud bych v jednom místě nezařval na spolulezce, který byl o kus přede mnou, tak by asi také zmizel v mlze přede mnou.
Strach hrál nepochybně u každého z nás obrovskou roli. Sešli jsme se před pár minutami, i když to teď vypadalo jako věčnost a nikdo nevěděl o druhém prakticky nic, natož jeho lezecké zkušenosti. Každý si myslí, že je horší než ti ostatní, ale nemusí tomu tak být. Projeví se jak ty špatné, tak i vlastnosti, které si zaslouží velké uznání. Právě to, že se otočil a počkal na mě, i když se mu v hlavě nepochybně honila asi jen jedna jediná myšlenka:
„VYPADNI JAK RYCHLE TO JEN JDE!“
Asi ani jeden z nás neměl s takovými situacemi zkušenost (možná právě já s onou jeskyní před mnoha a mnoha roky, kde jsem byl sám a bál se, že fakt nedokáži vylézt – vlastně s kámoškou, ale ona byla stovky metrů ode mě a já musel hrát jako, že se nic neděje (pochopitelně jsem to neuhrál) – když se mi zázrakem podařilo vylézt a nezřítit se, tak skoro již zapadající slunce a kamarádka běžící ke mně bylo to nejkrásnější na světě, jako bych se znovu narodil. Později jsem měl z toho i zlé sny ne ani tak, co se mohlo stát mě, ale že ona ke mně běžela vlastně po vcelku nejisté hraně vysoké skalní stěny a teprve tehdy jsem si v celé hloubce uvědomil, co se mohlo stát).
Nakonec jsme ještě museli obejít obrovský balvan, který byl i trochu převislý, takže ruce byly prakticky nulovou jistotou a nohy musely na těch pár metrů vyrovnat vcelku nepříjemný záklon. Naštěstí vše vyšlo, ale dával jsem si na začátku jen pranepatrnou šanci, že toto přežili. Myslím, že všichni jsme se z tohoto neplánovaného zážitku velice změnili a naučili. To, jak byla situace vypjatá, nejlépe vystihuje okamžik, kdy jsme se loučili a snad i navzájem poděkovali. Oba dva co šli přede mnou neměli o vystoupání na vrchol Rysů vůbec zájem, ač byl možná skutečně jen pár metrů. Otočili se a fičeli dolů. Tuto nejtěžší část se mi nepodařilo nahrát. Patrně jsem byl na začátku tak zblblý, že místo nahrávání jsem jel vypnul. Ač byla situace velmi těžká, tak jsem byl lenivý vytahovat krátké lano na kritické situace. Na druhou stranu jsem balancoval s batohem na poměrně úzkém hřebínku a nechtěl jsem, aby mi někam nenávratně spadl. Jediné co bylo v této situaci dobře, bylo to, že jsem měl na hlavě přilbu (protože jsem nahrával videa :-) ). Ten kousek k vrcholu jsem našel sílu a vystoupal, tak abych viděl alespoň hraniční kámen. To jsem považoval za jeho dosažení, i když bych asi nějaký ten metr měl vystoupat výš. Nevadilo, byl jsem rád, že jsem přežil a fičel jsem už po naprosto pohodové cestičce (oproti tomu co jsme zažili) v dešti, sněžení, mlze a možná i větru dolů. Jen jsem sledoval kapky stékající z přilby do očí a byl šťastný. Tatry mi daly ještě jednu příležitost, kterou nemusely.
Do té doby jsem si myslel, že mám k horám úctu, ale Vysoké Tatry opět ukázaly, že bych měl být ještě uctivější. Měl jsem štěstí, že šlo jen o déšť a sníh a ne bouřku a přitom od chaty pod Rysy jsem k sedlu Váha stoupal poměrně brzo – po půl desáté dopoledne. I tak to bylo již ve skutečnosti pozdě.
Tuto příhodu jsem popsal v několika článcích zde: [3] až [6].
Proč se zde o tom tolik rozepisuji. Protože nejsem žádný horolezec, ale hory mám rád a přesto, že jsem v nich jak jen to jde, tak pořád je nutné se učit a být velice obezřetný a to především v místech, které vypadají jako beránci! Nic na cestě k Rysům nenaznačovalo, že by mohlo jít do tuhého. Až teprve tehdy, když k tomu skutečně došlo. Měl jsem štěstí a musím být za to vděčný a horám to oplatit tak, že budu ještě opatrnější a ještě více se na ně připravovat. Hory dokáží u člověka vytvořit veškeré druhy pocitů. Od těch nejkrásnějších až po ty z nichž běhá mráz po zádech i v létě. Nesmí se zapomínat na to, že hory ale i kopce a kopečky mohou být VŽDY nebezpečné. Na Rysech jsme zabloudili a ještě jsme šli ve špatném počasí. Vhodnější by bylo určitě se na vrchol vykašlat a zavelet k ústupu mnohem dřív.
Díky těmto zkušenostem asi mám i to štěstí, že mohu číst a vnímat citlivěji nejrůznější dobrodružné a horolezecké knihy. Ač nikdy nebudu v takových výškách ani na tak těžkých horách jako oni, tak onen strach o zdraví ne-li samotný život mě daly něco navíc. Chápu, že nic není černobílé a pokud do něčeho vstoupí úzkost nebo dokonce přímý strach, tak se všechny honosné slogany mění v NIC!
A proč toto píši v článku, kdy se mi jde dobře a zatím kromě určité únavy necítím žádný problém? Protože situace se za určitou dobu změní při čekání v sestupové frontě z Ostré. Vyplavou na povrch vlastnosti, které by ani neměly. Které bych měl ovládnout a správně by ani neměly vzniknout. Naštěstí jsem je trochu skryl, ale se skřípajícími zuby a natlakovaný skoro jako papiňák. Další zkušenost a další věc na které je třeba pracovat a nejlépe zcela odstranit. Důvodem bylo vlastně jen to, že jsem na Ostrou začal stoupat pozdě a neuvědomil si, že by třeba při sestupu mohlo být zdržení, když už pod horou jsem měl vlastně méně času než málo. A přitom šlo o „prkotinu“, jen abych stihl poslední rozumný autobus do Žiliny a pak i vlak do Ostravy.
Jsou to drobnosti oproti situacím, které nastávají při velkých výpravách popsaných například ve skvělé knize slavné české horolezkyně [7].
Přecházím pár skalek a kolem jedné ostře klesám. Poměrně ostře klesám, již mimo skalky v lese a v některých místech je třeba dávat pozor na kořeny a podobně. Jinak se jedná o poměrně zajímavou cestu, kde lze chvílemi běžet, minimálně alespoň klusat. To je dobře a ztracený čas se snažím zmenšit. Měl bych procházet kolem nějaké dřevěnice a také kolem vrcholové cedule „Báglův kopec“, ale vůbec jsem si ji nevšiml. Zdá se mi, že cesta se poměrně táhne. Občas se zeptám těch „protijdoucích“ jak daleko to mám ještě k Ostré. Odpověď, že ještě minimálně půl až třičtvrtě hodiny není pro mě vůbec dobrým zjištěním. Snažím se tedy běžet jak jen to jde. Cesta lesem je ovšem velice pestrá a tak se vůbec nenudím a myslím si, že to poměrně „řežu“. Celý výlet beru jako „silový“ trénink a snažím se jít „na rychlost“. Alespoň si na skalkách Ostré ověřím jak bezpečně a rychle jde po nich postupovat nahoru a dolů. Také i to, jestli v těchto místech dokáží přepnout na lepší vnímání v kritičtějších místech, i když budu už velmi hodně unaven.
Cesta k Zadní Ostré je dlouhá, ale již se konečně dostávám k závěrečnému největšímu stoupání a hádám jestli to již skutečně vede do míst která znám, tedy k rozcestníku „Zadá Ostrá – Juriášova dolina – Sedlo Ostrej“. Z předešlého běhu a stoupání do tohoto závěrečného kopečku jsem již natolik zadýchán, že se v jednom místě musím na pár sekund zastavit, abych mohl pokračovat dále. Za chvíli jsem již na vrcholu „Zadné Ostrej“, což považuji za důvod dát si malou odměnu – trochu se napít. To si mohu dovolit opět jen na krátký okamžik, abych mohl rychle pokračovat k „Sedlu“ a pak co nejrychleji na vrchol „hlavní“ Ostré. Pohybuji se již po cestě známé a zdá se mi, že ji překonávám rychleji než minule, před 14 dny.
V „Sedle Ostrej“ nasazuji na hlavu kameru, ale čas jejího vytahování z batohu je skoro věčnost – běží drahocenné sekundy a správně bych měl spíš již běžet do údolí Blatnice (podle cedule to má dolů trvat něco přes dvě hodiny. To je strašně dlouhá doba a horní část je vcelku prudká a už z tohoto pohledu tedy i náročná. Bylo by ovšem prohrou při tomto krásném okruhu vedle Tlsté nevystoupat i na Ostrou, jako skutečnou třešničku na dortu celého výletu. Směrovka ukazuje deset minut nahoru. Jsem zvědav, jak při již výrazné únavě, budu tento kopec zvládat. Dolní část se snažím klusat a dokonce mě i lidi přede mnou pouští a tak jim za to děkuji. Při stoupání se cítím velmi dobře. Nejnižší část s řetězy opět zvládám zcela bez jeho použití. Na to, že tu stoupám teprve podruhé mi to jde fakt krásně. Tak rychle jsem se dostal nad tento úsek, že jsem se musel dvakrát, třikrát vydýchat u jednoho schodu a na tu dobu zastavit. Po pár sekundách opět stoupám a to pod „lahůdku“ celého výstupu – malou skalní stěnku, ale vcelku strmou s jen tak jakoby hala bale umístěným řetězem. Chvíli čekám než jedna paní sestoupí a hned po ní „útočím“ :-) ke skalnímu okýnku. Na to, že je úsek skoro kolmý se mi zdá, že jej zcela bez problémů vybíhám, skoro bych řekl, že jsem jej vyletěl. Zdá se mi, že absolutně nemyslím nad tím, kde se mám chytnout a kam umístit nohu. Faktem je, že řetěz již vydatně využívám na silovější přitahovaní rukou. Z tohoto postupu mám skutečně radost a nečekal bych tu snadnost. Pokračuji dále a lidi mě uvolňují cestu – opět jim za to děkuji. Zdá se mi, že až tak rychle nestoupám, ale asi ano.
Po chvíli se dostávám úzkou cestičkou, v jejímž středu spadají srázy strmě dolů, k vyhlídce nad křížem. Cestička je pochopitelně pokryta nejistým klouzajícím štěrčíčkem a tak její překonání vyžaduje trochu odvahy. Rychle se na plošinku dostávám a chvíli kochám výhledy kolem do kola. Přes ono „koňské sedlo“ přeběhnu zpět a vydávám se do kopečku taktéž pokrytém nejistým štěrkem. To se kupodivu daří a nepodklouzávám. Ještě musím prokličkovat kolem několika kamenů a již jsem u vrcholové knihy s nádherným výhledem na vysoké skalní stěny „Tlsté“. Z času asi devět minut nejsem úplně nadšený, je to určitá ztráta vzhledem k časům předešlých úseků.
Suma sumárum jsem ovšem s výstupem spokojen. Pochopitelně můj způsob se ani v nejmenším nemůže srovnávat se zcela nepochopitelnými výkony „bláznů“ (myšleno ovšem v tom nejlepším slova smyslu), taktéž z Ostravy. Některá jejich „neuvěřitelná“ videa s obrovskými výkony jak z pohledu silového, tak i neskutečné psychické odolnosti jsou zde: [8] až [13].
Na vrcholu jsem požádán, abych udělal fotku, ale po chvíli se opět vydávám zpět dolů, nemám žádnou rezervu k sestupu, respektive to budu muset ze sedla pořádně řezat, abych stihl poslední přímý autobus do Žiliny. Určitě je motivace stihnout jej značná, ostatní spoje již tak elegantní nebudou a upřimně řečeno dědinu ve které bych měl přestupovat vůbec neznám. Počítám s tím, že z Ostré „seběhnu“ za zhruba stejný čas jako jsem stoupal nahoru a pak honem, honem Konským dolem do Blatnice na autobusovou zastávku. Pokud vše doteď tak nějak, sice „na dřeň“, vycházelo, tak nyní probíhám dolů kolem skupinky a nějak nevidím okno kterým je třeba sestoupit. K pochopení co se děje a co jsem nečekal, potřebuji vcelku dost času a vlastně až připomínka:
„fronta končí tam nahoře“ mi to ujasňuje.
Teprve teď chápu, že skupinka se zde neopaluje, ale čeká na pomalejší dole. Zde se rychlost postupu zastaví a já vidím, jak mi jen ubíhají minuty a minuty a stejně tak pomyslně se mi více a více vzdaluje možnost ideálního odjezdu. Nervozita stoupá, protože nastalo něco, s čím jsem absolutně nepočítal, minimálně ne v takové míře. A to je příležitost druhý díl ukončit a zbytek nechat na ten třetí.
POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA A ZDROJE:
[2] https://www.vrcholovka.cz/tomas-nejedly/vylety/27659-okruh-blatnica-tlsta-zadna-ostra-ostra-konsky-dol-blatnica/ … prošlá trasa na Vrcholovce.
[5] https://www.turistika.cz/mista/opatrne-seznameni-se-s-tatrami-vystup-na-rysy-dil-treti/detail
[6] https://www.turistika.cz/mista/pouceni-ze-spatneho-vystupu-ztraceni-cesty-na-rysy/detail
[7] Touhy a úděl – první ženy na osmitisícovkách – Dina Štěrbová, nakladatelství JOTA…. Naprosto špičková kniha, kterou jde číst se zavřenou pusou, ale někdy to chce i hodně odvahy pokračovat ve čtení dále.
[8] https://www.youtube.com/watch?v=9xCHf1wBkxE
[9] https://www.youtube.com/watch?v=Vl0OHS2e_mI
[10] https://www.youtube.com/watch?v=HzzzM3HJ8kk
[11] https://www.youtube.com/watch?v=qxU-WIncwN4
[12] https://www.youtube.com/watch?v=5SHMUuLxJ94
[13] https://www.youtube.com/watch?v=l6BUr_WY1CI
[14] https://www.youtube.com/watch?v=tX--YXRwIdI … má nahrávka výstupu na Ostrou.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
PočasíPříspěvky z okolí Kdo se bojí, nesmí běžet lesem aneb okruh Blatnice - jeskyně Mažarná - Tlsta - Ostrá a zpět do Blatnice, díl II, cesta z Tlsté na Ostrou.
