Když voda zabíjí. Potok Nemilka, Jedlí

Malba na plechu. Dva koně táhnou vůz. Na voze dva muži. Snaží se povzbuzovat koně a asi už vědí, že něco je velmi, velmi špatně. Přes nohy koní i přes loukotě kol se valí prudká, hnědá voda.

Přes modročerné mraky nebezpečný, žlutý blesk.

Ta vzpomínka mi pomohla pochopit.

Stál jsem tehdy po kotníky v řece a překvapeně zakláněl hlavu. Větev se houpala ještě hodný kus nade mnou.

Působilo to až trochu směšně. V tom horkém létě měla Odra tady pod Barnovkou nádrží, ještě v hloubi vojenského prostoru vzhled sotva průměrného potoka. A abych v ní stál skutečně až po kotníky, to jsem se musel hodně snažit. Přitom to není ani půl roku, co mě zmíněná větev smetla z lodi po do divokého proudu a já se málem utopil. Na břeh jsem se vydrápal až někde u Spálovského mlýna, potlučený a třásl se ani ne tak zimou, jako spíš hrůzou. Od té doby vím, co takový rozvodněný potok umí. A hlavně – jak bezmocný v takovou chvíli člověk je.

Nebýt letošní rekonstrukce pomníku a úpravy celého tohoto místa, asi bych si ho nevšiml. Už jsem údolím mezi Jedlí a Svébohovem projížděl několikrát, ale až nyní je od cesty vidět.

Utopili se. František Juránek se synem Antonínem. Utopili se i oba koně, kteří vůz táhli. A nechce, nechce se tomu věřit, když se podíváte na krotký a nenápadný potůček Nemilka, ve kterém je vody tak akorát po ty kotníky.

Rychlý pohled po okolí prozrazuje, že onoho roku 1854 tady vypadalo všechno trochu jinak. Stával zde mlýn, stával zde splav. O obojím mluví kronika, katastrální mapa a nakonec i nepatrné stopy v terénu. A když se prudkým deštěm urve z řetězu voda, do té doby dlouho spoutaná, bývá to horší. Neznám detaily staré tragédie. Možná se protrhl splav, možná prolomila lávka nad náhonem. Kdo ví. Obrázek na pomníku ukazuje svážnou lesní cestu zaplavenou vodou, obrázek na naučné tabuli zase zábradlí mostu. Možná se někdy do Jedlí vypravím pátrat po podrobnostech. Teď jen stojím po kotníky v potoce jménem Nemilka a nechce, nechce se mi tomu věřit.