Kopec Velbaba

Tento částečně zalesněný hřbet o nadmořské výšce 464,2 m n. m. (dříve bylo udáváno až 481 m n. m., ale přesnějšími měřeními byla zjištěna ta nynější, i když se současným vybavením bychom nejspíše zjistili opět jinou nadmořskou výšku), který se nachází na přechodu mezi kenozoickými křemennými pískovci (vrch) a paleozoickými pískovci, slepenci a prachovci (západní, jižní a východní svahy), by se dal zařadit mezi symboly města Úpice, neboť již od dávných dob byl úzce spojen v mnoha oblastech se životem místních obyvatel, kteří sem situovali pohanské božiště, přičemž zdejší osídlení může být stejně staré jako Úpice sama. Zmiňme jen, že mezi nejstarší známá jména úpických obyvatel náleží rovněž Fabian Velbabský, o němž nacházíme zmínky k roku 1555. V roce 1617 zakoupil Matěj Bělina od Mikoláše Teychmana dědičně pustinu Velbabskou s chalupou, s loukou a 2 hájky.

Dříve byl celý tento kopec kompletně zalesněn, ale od 16. století byly postupně jeho svahy žďářeny a osidlovány. Část byla využívána i jako pole. Na přelomu 16. a 17. století tu zakoupil pole např. úpický farář Daniel Wolf Rakovnický a před rokem 1661 užíval městský písař Tobiáš Matějka malé louky pod Velbabou a tak bychom mohli pokračovat, přičemž jeho vývoj můžeme zjistit již pouhým porovnáním I. vojenského mapování z let 1764-1768 a jeho rektifikace z let 1780-1783 (viz http://oldmaps.geolab.cz/map_viewer.pl?lang=cs&map_root=1vm&map_region=ce&map_list=c062) s II. vojenským mapováním z let 1836-1852 (viz http://oldmaps.geolab.cz/map_viewer.pl?lang=cs&map_root=2vm&map_region=ce&map_list=O_5_IX) či indikační skicou stabilního katastru z roku 1840 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=HRA110018400) a jinými pozdějšími kartografickými díly, z čehož je vidět postupně ubývající les a zemědělské využívání tamní krajiny, jež bylo spojené též s jejím osídlováním.

Pojmenování Velbaby je skutečně starého původu a nepochází tedy z novověku, jak se v okolí mnohokrát stávalo. Jako důkaz můžeme použít Vyznavací tabelu městečka Úpice z let 1713-1714, v níž je zmíněna polní trať "u Velbaby". K jeho objasnění můžeme použít záznam úpického kronikáře Viléma Schreibera: "Velbaba" jest vrch značných rozměrů. Název „Velbaba“ odvozeno jest ze jména staročeského „velké baby“, velké kameny, balvany, které jako dávnověké modly vyskytují se v lese. Je tu les obecní a zádušní. Na vyvstalém, rudém skalisku pod Velbabou, při pěšině z Úpice do Suchovršic vedoucí, vytesána je řada písmen a cifer. Čteme tam: +GK 1661 RA 1751 JGCA. Nápis ten znamená : † Jiří Kopecký 1661, obnoveno léta 1751, Jan Güttlinger, farář úpický. Pověst dokládá, že sřítil se tu do řeky a v ní zahynul suchovršický sedlák Kopecký, jenž si neprávem přivlastňoval zádušní pole. Křivou přísahou Kopecký dosvědčoval, že náležejí jemu pozemky právem vydržení a zdráhal se faráři je postoupit." Tato pověst je též jádrem povídky "Soud Boží" od Václava Řezníčka, kterou nalezneme v jeho knize "Z podhorských tradic".

Většina zdejších pozemků byla obecních a jejich nájemci za ně odváděli do úpického městského důchodu každoroční úroky. Vzhledem k umístění však hospodaření na nich nebylo nic jednoduchého, protože častým problémem se stávaly různé vichřice, krupobití a přívalové srážky. 26. září 1783 zasáhl tato místa takový příval, že zničil všechna osetá pole a z veškerých ozimů tak nic nebylo. Naopak 23. července 1859 zničila zdejší lesy velká vichřice.

Při zhotovování josefinského katastru v roce 1785 byla tato místa zařazena pod 14. fluru "na Velbabě", jež se nacházela mezi Dlouhou vodou, Radečkou, Úpou a katastry obcí Suchovršice a Radeč. Nacházely se zde jak soukromé, tak farní, zádušní i obecní pozemky, z nichž byly nejvýznamnější: zádušní les (roku 1929 měl 7 ha, 10 arů a 12 m2), obecní les, obecní pastviště a grunty Martina Vondráčka z čp. 81, pozdější živnost Josefa Teichmana, rozdělená v roce 1812 mezi jeho dědice. Nějaké pozemky tu měl rovněž velkoúpický mlynář Franc (František) Mrázek, jenž 12. března 1808 odkázal své dceři Františce kus lesa na Velbabě.

Stejně tak rozličné byly zde se nacházející hraniční kameny s rozličnými vytesanými značkami, které pocházely zejména z let 1602 a 1787 a většina z nich se do dnešních dob nedochovala. Podle všeho pocházely přímo odsud, neboť již v té době se zde také lámal kámen. Vzpomeňme, že z velbabského kamene jsou stupně u litinového kříže u kostela z roku 1848 a schody k soše Panny Marie z roku 1862. V roce 1830 byla spravena strž pod lesem na Velbabě. Větší údržba však musela být věnována mostu a lávce přes Radečku, aby se všichni mohli na Velbabu dostat. Též cesta na Velbabu byla mnohokrát opravována, přičemž byl měněn jak její směr, tak šíře.

Pro chystané zhotovování stabilního katastru došlo k úpravě mezníků mezi Úpicí a sousedními obcemi. Na Velbabě byly zřízeny roku 1838 triangulační značky č. 22 na smrku v lese Adama Teuchmanna a č. 23 na smrku v lese Emanuela Teuchmana. K vyměření a popsání hranic došlo o rok později a jeho výsledkem je indikační skica stabilního katastru z roku 1840 od geometra 2. třídy Franze Steinera.

Již v těchto dobách bývala Velbaba cílem různých procházek, naučných vycházek skautů i školní mládeže, výletů (29. června 1895 Občanská beseda) a později se konaly pod Velbabou tábory lidu a cvičení všech místních sportovních i hasičských jednot (13. července 1924 krajinský hasičský sjezd). Nesmíme také zapomenout oslavy 500. výročí mučednické smrti M. Jana Husa 6. července 1915, kdy zde byl odhalen pamětní Husův kámen. O její kráse píše obecní kronikář Vilém Schreiber toto: "Přejdeme od severu na západ města přes Úpu a jsme na pravém břehu, za nímž pestrá louka a nejkrásnější les farský pode jménem "Velbaba", je útočiště obyvatelů, cizinců i hostů letních. Pohled na město jest s vrcholu malebný. V nynější době úpický spolek okrašlovací učinil ze zanedbaného lesa pravý ráj a vyrovná se parku velikých měst, třebas neměl útvar parku a jeho rozkošnou květenu. Obé nahraženo překrásným rozhledem a odpočinkem v chladu."

A Úpičtí si tohoto kopce vážili tak, že podle něj v roce 1886 pojmenovali jednu ze zdejších ulic (od čp. 84 Antonína Šrůtka až k čp. 244 Antonína Tylše). O 4 roky později byla upravena opět zdejší cesta, přičemž tyto práce měl na starosti nově vzniklý Okrašlovací spolek v Úpici. Jednalo se o úsek od Tylšova stavení čp. 244 až k louce Štěpána Teichmanna. Následujícího roku byla zřízena také nová cesta zádušním lesem, jež byla v letech 1892-1893 prodloužena tak, že se návštěvníci Velbaby mohli dostat až na paseku nad Suchovršicemi, odkud byl krásný výhled do kraje. Další stezky a sedátka následovala v dalších letech. V roce 1892 byla navíc na úbočí Velbaby vystavěna manželi Ježkovými ze Zvole kaplička. Byla to taková svérázná vzpomínka na doby, kdy vlastnili podračský hostinec (vím, že oficiálně se nazývají tato místa Podradeč, ale já zůstávám u tradičního Podrač).

Roku 1913 byla farská louka pod Velbabou pronajata obcí, aby zde bylo zřízeno dětské hřiště, kde však bylo přísně zakázáno hrát fotbal. Problémem Velbaby byl nedostatek vody, takže několikrát tu byla hledána, vždy však neúspěšně, neboť se kopalo stále do větší hloubky a po vodě ani stopy. Jeden z posledních pokusů se udál roku 1922, kdy byla vykopaná studně následně zasypána. V letech 1938-1945 náležela Velbaba k Třetí říši, o čemž píše Josef Čapek ve fejetonu "Tam u nás", který vyšel v "Lidových novinách" 9. března 1939, toto: "Podráčí už není zajímavým, divným koutem Úpice; teď je to Německo. I kopec Velbaba, o kterém se bájí, že tam snad bývalo pohanské božiště, je teď Německem; tam není lidí, Čechů ani Němců, jenom balvany a les." Přesto se zde scházeli nebo ukrývali různí lidé, kteří byli pronásledováni nacisty. Svahy tohoto kopce však sloužily rovněž k lyžování.

Dnes nás spíše na Velbabě zaujme na první pohled objekt vysílače, jenž byl dán do zkušebního provozu v roce 1960 jako televizní převaděč, přičemž do toho trvalého byl uveden až 24. října 1961. Naopak lyžařský vleku na Velbabě ze 2. poloviny 70. let 20. století již dávno nefunguje. Jak vidět, mnohé se od minulosti změnilo, avšak pouť na Velbabu zůstává pořád jednou z nejhezčích vycházek, a tak na ni můžeme kráčet třeba v šlépějích MUDr. Antonína Čapka a jeho synů Josefa a Karla, kteří na tento malebný kraj nikdy nezapomněli a rádi se sem vraceli, i když je život zavál do ulic hlavního města Prahy. A nesmíme zapomenout ani na řadu pověstí k Velbabě se vztahujících, z nichž některé dostali do literatury Jan Karel Hraše a František Vlastimil Kodym.