Leuven – kolegiátní kostel sv. Petra (Lovaň – Sint-Pieterskerk)

Nádherná stavba ve stylu brabantské pozdní gotiky patří nejen k dominantám lovaňského náměstí Grote Markt, ale rovněž k nejvýznamnějším památkám tohoto krásného historického belgického města. Navíc se o kostele, kterému místní říkají Petříček nebo Kmotr, dá současně hovořit také jako o významné muzejní expozici či obrazové galerii, nabízející skutečné umělecké klenoty včetně triptychu Poslední večeře od Dirka Boutse. A přitom byl kostel během obou světových válek poškozen a mnoho pokladů v něm tehdy bylo zničeno.

Svatopetrský kostel je celkem 93 metrů dlouhý, 28 m široký a výška jeho klenby dosahuje 25 m. Jeho stavba byla zahájena v 15. století a v té době se na ní podílela stejná trojice slavných brabantských architektů jako v případě sousední radnice, tedy Sulpitius van Vorst (zvaný též Mistr Plissis), Jan II Keldermans (známý také jako Jan van Mansdale)  a Matthijs de Layens. V letech 1483 až 1518 se na stavbě tohoto svatostánku podíleli také architekti Jan de Mesmaeker, Hendrik van Evergem, Matthijs II Keldermans, Alaert du Hamel a Alard Duhamel.

A i když se kostel v podstatě stavěl až do 17. století, nebyl nikdy zcela dokončen. To se týká zejména obou západních věží, které nikdy nedosáhly plánované výšky. Jejich stavbu vedl Joost Massys, bratra slavného malíře Quentina, a původně se mělo jednat o věže tři, z nichž ta prostřední měla dosáhnout výšky 150 m, obě krajní pak 120 m (podle jiných pramenů však tyto hodnoty byly dokonce 165 resp. 136 m). V roce 1604 byla dokonce kvůli nestabilnímu podloží i tehdy dokončená výška ještě snížena. V té době přitom věže nedosahovaly ani poloviny plánované výšky a kostel se tak nikdy nestal městskou dominantou v pravém slova smyslu.

Současný kostel z pískovce stojí na místě starší sakrální stavby, jejíž historie se zřejmě začala psát již někdy v průběhu 8. století. Nejstarší zachovalou částí je však až románská krypta pocházející z období okolo roku 1070, která je dnes přístupná veřejnosti. Stavba chóru gotického kostela zde byla zahájena roku 1400 a kolem roku 1430 došlo k jeho zastřešení i k zahájení prací na transeptu a k definitivní likvidaci románského předchůdce chrámu (hlavní oltář byl vysvěcen v roce 1441, tedy v době, kdy ještě existovalo romnské západní průčelí). Konečným dílem pak byla rojlodní bazilika s transeptem a chórem s korunními kaplemi.
Za nejzajímavější části interiéru kostela jsou pak považovány gotické klenby a kněžský chór s hrobkou vévody Jindřicha I. Brabantského, svatostánek z poloviny 15. století (návrh Matthijs de Layense), pozdně gotické lektorium (chórová přepážka) s vítězným křížem z 15. století (připisováno Janu Borremanovi st.), Kaple cechu pivovarníků a románská krypta. Z mobiliáře bývá nejčastěji zmiňována křtitelnice z roku 1490, barokní kazatelna a lavice z 18. století nebo soubor liturgického stříbra.

Samostatnou kapitolou je pak množství velmi cenných obrazů (zejména Boutsova díla Poslední večeře a Umučení sv. Erazma nebo Snímání z kříže od následovníka Rogera van der Weydena) a gotických (Sedící Madona s dítětem, sv. Anna Samotřetí, Bolestný Kristus) i barokních skulptur.

Zmínit musíme i zvonkohru (ta původní vznikla v roce 1728 a měla 23, později dokonce 40, zvonů), jejíž současná podoba je výsledkem obnovy z roku 1990, nebo sochu “zvonobijce” Jaquemarta z roku 1381. I v tomto případě se jedná o novodobou, zlacenou, sochu z roku 1998. Kostel má sedlovou střechu a nad křížením lodí je umístěna osmiboká lucerna z roku 1726.

Vstup do interiéru kostela je sice bezplatný, ale pokud se chceme posunout do těch nejatraktivnějších částí, musíme už nějaké to euro výtáhnout. Toto ale známe i z Prahy nebo Vídně a koupě zanedbatelného vstupného je v tomto případě bezesporu dobrou investicí (v současné době se snad ale už při vstupu bez zapůjčení různých chytrých pomůcek neplatí vůbec).

Zcela na závěr ještě pelmel zajímavostí z historie a mobiliáře chrámu.

Velkým neštěstím, které předčilo i obě světové války, byla (nejen) pro kostel sv. Petra Velká francouzská revoluce. Zbourání kostela se sice podařilo zabránit, ale svatostánek byl francouzskou armádou na konci 18. století vyrabován a následně uzavřen. Zmizela velká část uměleckých pokladů a zničena byla některá vitrážová okna. Během I. světové války byl kostel zapálen, v průběhu té II. zasažen při bombovém útoku. Zničen tak byl severní transept, varhany Jeana Crinona z 16. století (současné varhany postavil v roce 1935 Maurice Delmotte) i socha Sedící Madony (ta pak byla z drobných úlomků znovu „slepena“).

Interiér kostela je poměrně jednoduchý, takže hned na první pohled upoutá pozornost pozdně gotické lektorium z let 1488 až 1490 (nejstarší v Belgii). Předpokládá se, že autorem jeho podoby je architekt Jan de Mesmaeker. Tuto chórovou přepážku charakterizují hlavně tři lomené oblouky, nad nimiž se nachází 18 výklenků, do kterých byly v roce 1833 umístěny plastiky apoštolů, evangelistů a světců. Nad lektoriem můžeme vidět skupinu Ukřižování, pocházející pravděpodobně z roku 1490. Skupinu tvoří mistrovsky provedené postavy v životní velikosti představující Ježíše na kříži, Pannu Marii a Jana Evangelistu. Jsou vyrobeny z dubu, vykazují stále zřetelné zbytky původní polychromie a jejich autorem je zřejmě Jan Borreman st.

Barokní kazatelnu vytvořil v roce 1742 bruselský umělec Jacques Bergé pro ninovský klášter a na současné místo se dostala až po Francouzské revoluci. Kazatelna je vyřezána z dubového dřeva a je bohatě zdobena reliéfy i sochami, vč. sedícího sv. Petra, který však byl původně zpodobněním sv. Augustina. Sedící Madona je naopak gotickým dílem, které v roce 1442 vytvořil – rovněž bruselský umělec – Nicolaas de Bruyne. Vycházel přitom z románské předlohy a vznika tak trůnící matka s žehnajícím dítětem. Dnešní podoba je ovšem „úlomkovou“ rekonstrukcí, kterou provedl po II. světové válce místní umělec Jos van Uytvanck.

Mnozí návštěvníci sem míří jen kvůli dvěma obrazům Dirka Boutse, někdo se chce poklonit u hrobky Jindřicha I. Brabantského a jeho manželky Matyldy z Boulogne, jiný u moderního oltáře, který kostelu věnovali přeživší z nacistických koncentračních táborů, ale skrytým klenotem je soubor „podsedátek“ chórových lavic, tzv. miserikordů. Jejich zvedání přínáší mnohá překvapení.