Liběchovka

Tento vodní tok o délce 24,5 km, ploše povodí 157,2 km2 a průměrném ročním průtoku 0,77 m3/s nesl za poslední staletí řadu pojmenování (Dolský potok, Desná, Deštná a Liběchovský potok) a před dávnými dobami bylo jeho okolí obýváno Pšovany, pokud nepočítáme některými nálezy doložené neolitické osídlení. Pramení jihozápadně od Vrchovan (jako jeho počátek je brán zdejší Mariánský pramen), odkud teče západním směrem pod Dubskými skalami, resp. Luční strání. U Nového Berštejna pak prudce zahýbá na jih k Dubé, u níž na jeho toku vznikla řada rybníků, z nichž největší je Černý rybník, který je dnes známý spíše jako koupaliště Dubá či Nedamov. Z něj teče opět jižním směrem a přibírá jeden z bezejmenných toků, který vzniká soutokem dvojice potoků, z nichž jeden pramení v Ptačím dole a druhý nad Nedamovem. V těchto místech rovněž nalezneme v jeho okolí řadu mokřadů a samozřejmostí je jeho meandrující tok. Následně spolu s Křenovským potokem zásobuje vodou Rozprechtický rybník, z něhož pokračuje Liběchovka západním směrem k Deštné, aby v jižní části Ždírecké rokle zahnula opětovně k jihu. Dále teče kolem Bukovce a skrz Medonosy k Osinaličkám, Chudolazům a Tupadlům. Protéká pak Želízy a Boží Vodou, kde se díky němu rozvinul ve velkém chov ryb, z něhož zmiňme v roce 1934 vybudované líhně. Liběchovem poté míří k zámku a za jeho parkem a železniční tratí se stává pravostranným přítokem řeky Labe.

V Boží Vodě bylo využito potoka a četných zdejších pramenů k chovu ryb, který byl na celém toku doložen již od 16. století. Nejprve však zde byly roku 1750 založeny lázně, a to Karlem Hubertem hrabětem Pachtou z Rájova, jenž držel liběchovické panství od roku 1742. V jejich areálu vzniklo v roce 1934 zařízení pro odchov pstruha obecného, jehož majitelem byl roku 1920 Ing. Františkem Homolkou zakoupený místní velkostatek a provozovatelem v letech 1934-1938 a 1945-1946 Karl Stutzig. Roku 1945 však bylo toto pstruhařství zestátněno a vedle pstruha obecného tu byl odchováván pstruh duhový, jehož jikry sem byly dováženy až z Kalifornie. V 50. letech 20. století byl vybudován rybník o výměře 2,4 ha a maximální hloubce 2 m a soustava odchovných nádrží o maximální hloubce 1,5-2 m. Na přelomu 80. a 90. let 20. století proběhla rekonstrukce a modernizace areálu na šlechtitelskou stanici a líheň lososovitých ryb.

Jeho historie však není spojena pouze s chovem ryb, ale rozvinuté bylo na jeho toku též mlynářství. V době jeho největší slávy se na něm mělo vyskytovat až 17 mlýnů (některé zdroje hovoří až o 20) - v 16. století vybudovaný Malý mlýnek (něm. Kleinmühle), roku 1402 poprvé zmíněný Černý mlýn (něm. Schwarze Mühle), ve 14.-15. století zřízený Šibeniční mlýn (pod tímto názvem zmíněn v roce 1594; též Švihovský mlýn a něm. Galgenmühle), k roku 1618 doložený Vrabcovský mlýn, ve 2. polovině 17. století zmiňovaný mlýn v Deštné (něm. Töschnermühle), v roce 1711 existující mlýn v Zakšíně (něm. Sachschner Mühle), kolem roku 1760 založený Bukovecký mlýn (něm. Neü Sachschner Mühl, resp. Buckholtzer Mühle), v 18. století doložená dvojice mlýnů v Medonosích, od 6. června 1995 památkově chráněná ruina mlýna v Chudolazích (viz https://pamatkovykatalog.cz/pravni-ochrana/vodni-mlyn-123723), po požáru v roce 1911 přestavěný do zděné podoby mlýn v Tupadlech, od 17. století existující mlýn v Želízech a roku 1621 zmíněný mlýn u zámku v Liběchově. Voda tohoto potoka byla využívána také několika zde fungujícími pivovary, např. tím v Novém Berštejně, jenž zažil největší slávu za Valdštejnů a zbourán byl v letech 1947-1949. V letech 1938-1945 bylo údolí Liběchovky hranicí mezi Třetí říší a protektorátem, protože již dávno předtím tudy procházela jazyková hranice mezi Čechy a Němci.

Z přírodního hlediska jsou významné jeho mokřady, z nichž některé získaly svou památkovou ochranu (15. dubna 1996 vzniklá přírodní rezervace Mokřady horní Liběchovky a 19. března 2001 vyhlášená přírodní rezervace Mokřady dolní Liběchovky; viz https://vodajelenice.cz/?page_id=33), pokud nepočítáme jeho neckovito-kaňonovité údolí a křídové kvádrové pískovce nad ním. Tyto mokřady různých typů (prameniště, slatiny, ostřicové mokřady, vlhké louky, vodní toky) jsou domovem řady ohrožených druhů rostlin a unikátní fauny bezobratlých živočichů. Avšak botanikové i zoologové zkoumají již od 19. století celé jeho okolí a tyto průzkumy trvají až do současnosti, protože je stále co objevovat. K tomu dodejme, že povodí Liběchovky bylo vyhodnoceno jako přírodní až mírně antropogenně ovlivněné. Tento potok má stále čistou vodu, neboť na jeho povodí nikdy nebylo větších průmyslových podniků, takže jediné nebezpečí hrozilo od agroznečištění. Spolu s Pšovkou jde o hlavní tok na území v roce 1976 vyhlášené CHKO Kokořínsko, která byla roku 2014 rozšířena o širší okolí Máchova jezera, čímž vznikla CHKO Kokořínsko-Máchův kraj (viz https://kokorinsko.nature.cz).

Zároveň je celá lokalita brána jako významný zdroj podzemních vod. Hydrogeologický průzkum povodí Liběchovky probíhal od poloviny 50. let 20. století v rámci Státního vodohospodářského plánu a jedním z jeho výsledků se stalo to, že 1. května 1974 došlo ke změně zásobování Štětí a Stračí pitnou vodou, a to z nového zdroje - potoka Liběchovky, přičemž komplexní zkoušky proběhly 28.-30. dubna téhož roku a od té doby bylo do vodojemu Štětí dodáváno 42 litrů kvalitní pitné vody za sekundu. Člověk by řekl, že Liběchovka je obyčejný potok a přitom ovlivnila tolik věcí, že tu ani všechny zmínit nemůžeme.