Lisabon – katedrála Sé (Lisboa - Sé Catedral e Patriarcal de Santa Maria Maior)

Hlavní město Portugalska je bezesporu krásným místem, nabízejícím množství pozoruhodných památek. Díky velmi silnému zemětřesení v roce 1755 mezi nimi ty gotické určitě nepatří k nejpočetnějším a nejzachovalejším. Čest výjimkám a katedrála Panny Marie, všeobecně nazývaná Sé, je mezi nimi tou největší i nejzachovalejší. Svým způsobem i nejkrásnější a nejhodnotnější. A nic na tom nemění ani - již zmíněný – fakt, že konkurence není nikterak početná ani to, že se v podstatě jedná o stavbu pozdně románskou. Tento svatostánek by se totiž neztratil ani v kterémkoliv jiném městě nebo jiné zemi, gotice zasvěcené Francii nevyjímaje. Vraťme se však od oslavných ód k realitě a hned na úvod si prozraďme, že lisabonská patriarchální římsko-katolická katedrála pochází z II. poloviny 12. století, jejím současným majitelem je stát a v její „cuvée“ podobě můžeme obdivovat zejména tři styly: románský (interiéru i exteriéru dominuje, zejména v lodi a transeptu), gotický (chórové kaple, klášterní část s ambitem křížové chodby) a barokní (kaple). Kulturní památkou je katedrála Sé od roku 1910.

Lisabon byl sídlem biskupství již někdy ve 4. století, ale stávající katedrálu začal stavět teprve Afonso Henriques, který v roce 1147 převzal město po Maurech. Proto se předpokládá, že katedrála stojí na místě staré mešity. Románská katedrála byla definitivně dokončena v prvních desetiletích 13. století. Trojlodní chrám s triforiem, vyčnívajícím transeptem a třemi kaplemi byl od počátku velmi podobný katedrále ve městě Coimbra, přičemž evidentně sleduje předlohy v normanském slohu. Jeho prvním architektem byl mistr Roberto, který byl pravděpodobně sám Norman a který pracoval nejen na stavbě katedrál v Coimbře a Lisabonu, ale je rovněž autorem podoby kláštera Santa Cruz de Coimbra. Koneckonců klášter byl součástí i katedrály Sé.

Katedrála Sé byla dostavěna - v gotickém slohu – na přelomu 13. a 14. století, tedy za vlády krále Dinise, kterého vystřídal Afonso IV. Právě on nechal postavit gotický ambit, který se následně stal královským rodinným panteonem. A to i přesto, že tehdy byly světské pohřby v kněžišti zakázány. Práce na ambitu byly ukončeny na počátku 15. století (za vlády Jana I.) a hrobky Afonsa IV. a jeho manželky Beatriz byly přemístěny do kaple. V té době vzniká řada ambitových kaplí a katedrála je stavebně upravena, aby byla schopna lépe přijímat poutníky, kteří chtěli vidět ostatky sv. Vincence. Další úpravy chrámu si vynutila série zemětřesení, z nichž to nejsilnější přišlo na počátku 15. století. Tehdejší cenná výzdoba svatostánku se do dnešního dne většinou buď nedochovala nebo byla přemístěna do Národního muzea starověkého umění (Antiga); jedná se např. o tzv. panely sv. Vincence, jejichž autorem je Nuno Gonçalves. Ty jsou považovány za mistrovské dílo portugalského malířství 15. století.

V polovině 17. století je ke katedrále Panny Marie přistavěna manýristická jižní sakristie a v 18. století dochází k částečné změně gotických kaplí do barokní podoby. Celkový vzhled katedrály však následně ovlivní velké zemětřesení v roce 1755, během kterého je zničeno několik kaplí, jižní věž i královské hrobky. Část zborcené kamenné klenby nad hlavní lodí musí nahradit dřevěný strop. V následujících desetiletích pak prodělala katedrála renovaci a novou výmalbu. Mezi lety 1761 a 1785 byla přestavěna kaple Nejsvětější svátosti a v letech 1769 až 1771 došlo pod vedením Reinalda dos Santos k rekonstrukci jižní průčelní věže, dřevěné střešní konstrukce lodi i k přestavbě kněžiště a nově se objeví štuková výzdoba Félixe da Costy. Do kněžiště jsou v roce 1781 umístěny nové hrobky, vyřezané Joaquimem Machado de Castro. Ty v kapli jsou pak dílem Antonia Angela z let 1785 až 1786.

Většina barokních „přídavků“ byla zrušena při velké rekonstrukci katedrály, ke které došlo v první polovině minulého století a jejímž hlavním cílem bylo navrátit tomuto svatostánku co nejvíce jeho středověkou podobu. Veškeré renovační práce zahájil - v neogotickém slohu - Augusto Fuschini roku 1902. Nechal strhnout několik okolních budov a upravil klenby, okna i cimbuří. Po jeho smrti v roce 1911 projekt obnovy chrámu pozměnil António do Couto Abreu, který se plně soustředil na zachovanou středověkou strukturu stavby. Přestavěl proto klenbu střední lodi, obnovil průčelí s rozetou a provedl mnoho dalších změn, které daly budově současný románsko-gotický vzhled. Po všech těchto úpravách pak byla katedrála znovu otevřena v roce 1940, aby následně sehrála důležitou roli při oslavách 800. stého výročí zbavení Lisabonu maurské nadvlády v roce 1947.

A nyní se konečně dostáváme k popisu samotné katedrály, které dala nekonečná řada renovací, zemětřesení a následných rekonstrukcí podobu stavby, označované za směsici stylů. A je zajímavé, že směsici neuvěřitelně homogenní, které neublížily ani poslední neogotické úpravy. Ty přitom změnily i podobu mnoha dochovaných původních architektonických prvků.

Katedrála v Lisabonu si od samého počátku udržuje podobu trojlodí s transeptem, postavené na půdorysu latinského kříže. Nejčastěji bývá přirovnávána ke své „sestřičce“ z Coimbry. Hlavní loď má šest polí a při vnitřním pohledu jistě upoutá průčelní rozeta, rozety na obou koncích transeptu, románské triforium, otevřené oblouky a nad křížením lodí se (v minulosti) tyčící věž s kamennou kopulí a lucernou. Hlavní – k západu orientované - chrámové průčelí bylo výrazně upraveno při renovaci kostela ve 20. století. Jeho podoba s centrálním portálem, rozetovým oknem a dvěma postranními věžemi se blíží k původnímu románskému designu. Věže na čtvercovém půdorysu zdobí arkády s archivoltami, které umožňují pohled na zvony. Severní věž je přitom stále z velké části původní, ta jižní musela být částečně přestavěna po velkém zemětřesení v roce 1755. Hlavní portál je chráněn nartexem a stále je původní, románský. Má čtyři archivolty a osm vyřezávaných hlavic s rostlinnými a figurálními motivy (boj se lvy, Archanděl Michael poráží draka, královna, jejíž postava zřejmě představuje ctnost apod.). Součástí severního průčelí je další románský portál s hlavicemi s různými motivy.

Interiér katedrály je dosti temný, s výjimkou prostoru kněžiště, které je osvětleno lunetami. Centrální loď je vyšší než obě lodi postranní a má stejný arkádový Ochoz (kůr) jako již zmíněná katedrála v Coimbře. Valená klenba nad hlavní lodí je výsledkem rekonstrukce z počátku 20. století. Vlevo od vchodu vidíme křtitelnici, zdobenou modro-bílými kachličkami s motivy epizod ze života sv. Antonína z Lisabonu, kterého známe spíše jako Tondu Paduánského. Na levé straně lodi, v těsné blízkosti hlavního průčelí, se nachází kaple sv. Bartoloměje z roku 1324. Vstup do soukromé kaple lisabonského obchodníka Bartolomeu Joanese je postaven v gotickém stylu, s pěticí archivolt, lomenými oblouky a hlavicemi s rostlinnými motivy. V kapli je umístěn obchodníkův hrob. Podobnou kapli, tentokrát i s barokními malbami, najdeme mezi kaplí sv. Bartoloměje a severní lodí. Sakristie, umístěná v jižní části katedrály, byla postavena v polovině 17. století architektem Magellanem Marcosem. Mramorový „mobiliář“ kaple je dílem královského řezbáře jménem António Vaz de Castro. Chrámový transept má stále původní románské klenby, ale rozety sem byly „přidány“ až během obnovy katedrály ve 20. století a také arkády nejsou zrovna zcela autentické. Ve středu transeptu se nachází osmiboká kopule s věžovitou lucernou s centrálním makovicí. Původní centrální věž měla čtvercový půdorys a byla třípodlažní. Po zemětřesení v roce 1755 však byla snížena na úroveň střechy. V severním transeptu se nachází vchod do barokní kaple Nejsvětější svátosti.

Samostatnou kapitolou je pak věnec chórových kaplí, který byl dokončen na počátku 15. století. Jednotlivé chórové kaple jsou zasvěceny Nejsvětější svátosti), Pánu Ježíši, Panně Marii z Belému, sv. Vavřinci, sv. Sebastiánovi, sv. Kosmovi a Damiánovi, sv. Ildefonsovi, Panně Marii Milosrdné, sv. Anně a sv. Vincentovi. Barokní prvky byly z těchto kaplí odstraněny při neogotických úpravách, ale najdeme zde některé artefakty středověké, v čele s krásnými sarkofágy ze 14. století. Vstup do těchto prostor je zpoplatněn a jedná se o záležitost natolik zajímavou, že jí autor tohoto příspěvku na Turistice věnoval samostatný článek (viz. https://www.turistika.cz/mista/lisabon-chorove-kaple-katedraly-se-lisboa-deambulatorio-e-capelas-radiantes-da-se). Stejně jako zcela originálnímu klášteru, jehož ambit je skutečnou raritou. Má totiž půdorys lichověžníku a ke katedrále „přiléhá“ z východní strany.

Kněžiště označují Portugalci jako chór nebo také hlavní kapli (capela-mor). Jedná se v podstatě o barokní záležitost, která byla znovupostavena a vyzdobena až v druhé polovině 18. století, tedy po zemětřesení z roku 1755. „Kapli“ rozdělují pilastry s jónskými hlavicemi a ve výzdobě je použito vápencových desek a červené, bílé, žluté i modré barvy. Součástí výzdoby jsou štuky a obrazy (Bůh, Ježíš a Duch svatý) jako centrální a symboly spojené s Pannou Marií a Kristem jako postranní. Podlaha je vydlážděna vápencem různých odstínů, tvořícím geometrické obrazce. Na čelní stěně je umístěn jednoduchý oltář s obrazem Nanebevzetí Panny Marie, umístěným v kamenném rámu. Kněžiště se dvěma tribunami s balkonem a balustrádou je vlastně královskou hrobkou. Svůj věčný sen zde totiž sní král Afonso IV. a jeho manželka Beatriz. Jejich hrobky však po zemětřesení musel přepracovat sochař Joaquim Machado de Castro. Králův sarkofág je zdoben anděly a orlem, královnin anděly s křížem a pelikánem. Oba hroby jsou označeny symboly smrti, tedy lebkou se zkříženými hnáty.

Varhany má lisabonská katedrála troje. Starý nástroj, nacházející se na evangelijní (levé) straně byl postaven Joaquimem António Peres Fontanes v letech 1785 až 1786, současně se stejným orgánem na straně epištolní (pravé). Ten však byl v 60. letech přestěhován do Národního Pantheonu a na jeho místě byly v katedrále Sé instalovány nové varhany holandské firmy Flentrop. Ty byly vyrobeny v roce 1964 a roku 2012 byly rekonstruovány. Posledním nástrojem jsou malé varhany na zpěváckém kůru.

A za návštěvu stojí určitě také Pokladnice katedrály, už jen proto, že návštěvník tak získá možnost postát nebo posedět přímo pod velkou průčelní rozetou. Vstup do prostor pokladnice se nachází v jižní věži a je zpoplatněn. Najdeme zde bohaté sbírky - často zlaceného – stříbra (v čele s křížem ze 16. století), liturgická roucha, sochy, iluminované rukopisy a relikvie sv. Vincenta. Kapitulní sál pak pochází z 18. století.

Kromě portugalského názvu, uvedeného v titulku článku – tedy Sé Catedral e Patriarcal de Santa Maria Maior – se můžeme setkat také s označením tohoto svatostánku jako Igreja de Santa Maria Maior nebo neutrálního Catedral de Lisboa. Pro většinu obyvatel města, ale i ostatních Portugalců a znalých turistů, však asi navždy zůstane nejběžnější název Sé de Lisboa. A ještě to „hlavní”: Lisabonská katedrála se nachází na adrese Largo da Sé a nejjednodušeji se k ní dostaneme tramvajemi č. 24 a 28 nebo autobusem č. 37.