Lisabon – Národní Pantheon v kostele sv. Engrácie (Lisboa - Igreja de Santa Engrácia / Panteão Nacionál)

Hned na úvod tohoto článku se jeho autor musí přiznat k tomu, že nejrůznější Pantheony v oblibě zrovna moc nemá, a proto ani ten lisabonský vidět nijak nezatoužil. Na druhé straně je nutno přiznat, že tak jako Pantheon pařížský skýtá místo posledního odpočinku Marii Curie-Skłodowské, ten v portugalské metropoli umožňuje, aby pod jeho kopulí i nadále střílel gól za gólem jeden z nejlepších světových fotbalistů všech dob, Eusébio da Silva Ferreira. A tento fakt převážil, stejně jako skutečnost, že se jedná o jednu z nejvýznamnějších lisabonských “rozhleden”. Příznivci sakrálních památek si navíc mohou na svém seznamu odškrtnout další ze zdejších nepřehlédnutelných kostelů …

Ten je převážně barokní, i když jeho stavba byla svým způsobem nekonečná (284 let je více než dost a tak se nelze divit, že svého času – tedy na přelomu 19. a 20. století sloužila nedokončená stavba dokonce i pro vojenské účely nebo jako sklad továrny na boty) a zasáhla epochy mnoha stavebních slohů. Jako doba výstavby kostela portugalské mučednice sv. Engrácie je totiž uváděno období let 1682 (rok předtím byl vichřicí zničen starší svatostánek, který stával na stejném místě nejpozději od roku 1568, ale jeho prapůvod sahá až do poloviny 12. století) až 1966. Kostel charakterizuje impozantní kopule a za Národní Pantheon (v Portugalsku jsou ještě tři další) byl slavnostně vyhlášen roku 1836, některé informační prameny však uvádějí až rok 1916. A obě tyto varianty jsou svým způsobem správné, jen ta pozdější datace je díky zákonu z dubna roku 2016 tak nějak oficiálnější.

Interiéru kostela, který kupodivu nebyl nijak zasažen velkým zemětřesením v roce 1755, vévodí barevný mramor a monumentální kupole. Na první pohled zaujmou také obrovské kenatofy, tedy symbolické hrobky velikánů portugalských dějin. Hrdiny dob dávno minulých, jakými byli např. objevitel Vasco da Gama, král Jindřich Mořeplavec nebo básník Luis Vaz de Camões, doplňují – v podstatě již zcela novodobí – politici, vojáci, umělci, sportovci nebo příslušníci královského rodu Braganza. Jistě nepřekvapí, že nejvíce květin zdobí hrobku již zmíněného fotbalového boha Eusebia (+2014), těsně následovaného zpěvačkou fada Amalia Rodrigues (+1999). Ti také oba „porušili“ dříve platné pravidlo, že do Pantheonu může zesnulý „vstoupit“ nejdříve čtyři roky po své smrti …

A co bychom měli ještě doplnit? Snad to, že barokní podobu chrámu doplňují prvky ve stylu manýrismu i neobaroka a že hlavním architektem stavby byl významný portugalský stavitel přelomu 17. a 18. století João Antunes. Stavba pak byla dokončena podle projektu Luise Amoroso Lopese. Ve vlastnictví se zde střídala katolická církev a portugalský stát a ročně do prostor Pantheonu vstoupí – samozřejmě až po zaplacení vstupného – nějakých 90 tisíc návštěvníků (za posledních 5 let se jejich počet téměř zdvojnásobil). Ti vidí i dnes se stále měnící uspořádání tohoto chrámu portugalských velikánů.

Samotný kostel Santa Engracia se nachází v civilní farnosti São Vicente de Fora a je všeobecně považován za nejstarší barokní památku v zemi. Stavba pod obří kopulí je vydlážděna různobarevným mramorem. Většina návštěvníků Pantheonu sice chrám využívá hlavně jako vyhlídkovou terasu, ale mnozí sem zajdou zejména kvůli již zmíněným symbolickým hrobům hrdinů historie Portugalska. A s jakými jmény že se tady můžeme setkat? Nabídka je to poměrně pestrá, ale svůj sen si většina z nich opravdu prožívá úplně někde jinde …

Jmenujme zejména ty nejvýznamnější, tedy „karmelitánského vojevůdce“ Nuna Alvarese Pereiru, prince Jindřicha Mořeplavce, dobyvatele Pedra de Alvarado, mořeplavce Afonsa de Albuquerque, básníka Luise de Camoes a objevitele Vasco da Gama. Mezi významné osobnosti, které jsou zde „pohřbeny“ však jistě patří také např. spisovatel a politik Almeida Garrett, spisovatelé Aquilino Ribeiro a Guerra Junqueiro, nebo prezidenti Manuel de Arriaga, Oscar Carmona a Teofilo Braga.

Zajímavé je, že podle nového předpisu z roku 2016 mohou být ostatky významných občanů Portugalska v národním panteonu ukládány až dvacet let po jejich smrti s tím, že nápis na imaginárním náhrobku se zde může objevit nejdříve pět let po úmrtí.