Malé hrady taky hrady. Výprachtice, Orlické hory.

Fotografie (3) • Foto: Vitold

Usmál jsem se při té vzpomínce. Už ani nevím, která to byla řeka. Vltava? Hron? Orlice? Či snad Berounka? Naše vodácká parta se ploužila na svých kánoích odpoledním vedrem po nepříliš tekoucí hladině Jen já rejdil očima po okolních březích. Až jsem to místo našel.

„Stát!“, zařval jsem hlasem tak mocným, že několik klimbajících rybářů upadlo úlekem do vody.. „Tady na kopci je hrad“ a bodl jsem ukazováčkem směrem kolmo vzhůru, na strmou stráň, porostlou divokým trním a různou jinou buření. „Moc zajímavý hrad“.

V naší partě jsem byl nezpochybnitelnou autoritou v otázce kulturních památek a všelikých jiných zajímavostí v pětikilometrovém pásu po obou stranách řeky.

Vzhledem k malátnému rozpoložení kamarádů vodáků nebyl odpor příliš velký. Nakonec, trochu se protáhnout a třeba i ukrýt do stínu pod storny. Přistáli jsme u břehu, prodrali se dvoumetrovými kopřivami, plnými vesele bzučícího hmyzu a vydali se nahoru.

Drápal jsem se takřka kolmou strání po čtyřech, jen drny odletovaly a usmíval se nad stále nespokojenějším reptáním za svými zády. No jo, vodáci. Zvyklí, že je voda sama nese. Však historicko-archeologicko- kastelologický zážitek jim tu trochu škrábanců vynahradí.

Stanul jsem na vrcholové plošince, porostlé půlmetrovou vrstvou svízele a spokojeně se rozhlédl.

„A jsme tady“, rozpřáhl jsem ruce jak Libuše, věštící slávu Prahy.

„Kde?“ ozvalo se nechápavě sborem.

„No na hradě “, zaradoval jsem se. „Pohlédněte jen na tu krásu“

„Kde?“, ozvalo se znovu nevynalézavě. Ve zděšeném šestihlase byl slyšet náznak výhrůžky.

„No na hradě přece“, trval jsem na svém s nezdolným entuziasmem. „Zde kupříkladu byla věž, z této terénní nerovnosti to jasně vyplývá, asi bergfrit, parkánová hradba se táhla tudy, vidíte tu vlnku, tady latrán, barbakán, a tady, no ano, tady ta terénní deprese byl bezpochyby palác. Kdybychom chvilku kopali, tak půl metru, nalezneme možná i zbytek zdiva. Škoda, že nemáme krumpáč. A támhle, no je to možné, vidíte to, ty dva šutry? To bylo určitě ostění výpadní branky. To je přece nádhera...“ Přednášky docenta Durdína na katedře dějin umění ve mne prostě musely zanechat hluboké stopy.

„KDE?!“, zaskřípalo naposledy šestero čelistí. A kamarádi se kolem mne shlukli, kupodivu vůbec ne proto, abych jim prozradil, ve kterém roce a ve kterých pramenech byl zdejší hrad v historii zmíněn.

„Na hradě přece musí být věžička, lavička, kasička, kávička, travička, stánek s občerstvením, návleky na boty a ztepilá průvodkyně v dobovém kostýmu“, lamentoval jeden z nich a na svém propoceném obličeji zabil jedním plácnutím hned tři ovády najednou.

„To jste měli jít do lunaparku. Já šel na hrad“, zavrčel jsem. „Ale nenaříkejte ničehož, když se prodereme tímto bezovým houštím, ukážu vám interesantní systém valů“.

Nechtěli vidět systém valů. Chtěli mě pronásledovat po lese.

„Cítíte ten dotyk historie všude kolem?“, hulákal jsem povzneseně přes rameno a kličkoval po staré hradské cestě. Odpovědí mi byla poznámka, že záhy pocítím dotyk něčeho mnohem pádnějšího, jen co mě chytí.

Ještě za mnou letělo pár kamenů. A i když mě netrefily, byl jsem smutný. Poznal jsem v nich totiž zbytky ostění výpadní branky, kterýmžto vandalským činem mí kamarádi definitivně vymazali poslední hmotné stopy po zajímevé středověké fortifikaci.

Když jsem od té chvíle v naší vodácké partě vyslovil slovo „hrad“ a nedejbože dodal přívlastek „zajímavý“, posílali mě moji kamarádi do háje, do prčic jakož i na další, povětšinou velmi nehostinná místa. A když jsem přece jen vyrazil na průzkum nějaké terénní zajímavosti, čekali mě v nejbližší hospodě a nad pivní pěnou si ze mě tropili šprýmy.

Usmál jsem se při té vzpomínce. Byla to skvělá parta.

Nyní jsem ze všech sil šlapal do pedálů svého duralového oře a funěl v serpentině z Tiského údolí k Výprachticům. Můj dnešní cíl je zřejmě velmi dobře ukryt v terénu i v čase a skutečnost, že ve Výprachticích stával hrad většinou šokuje i místní znalce.

Teoreticky jsem se předchozí večer připravil. Prolistoval dostupnou literaturu, prohlédl staré mapy a zejména prostudoval archeologickou studii z roku 2008. Verdikt byl jasný. Čekají mne terénní vlny. Přinejlepším.

Projel jsem Výprachticemi a odbočil do údolí Moravské Sázavy. Krásná cyklostezka podél říčky, jel jsem tudy mnohokrát. Dneska jsem ale zastavil už u pily, opřel kolo o rozcestník. Moravská Sázava tu tvoří ostrý meandr, nad ním se tyčí nápadný ostroh. I začal jsem se drápat nahoru. A nebylo to ani nijak těžké najít.

Stopy v terénu byly jasné a zřetelná. Asi tři metry hluboký šíjový příkop odděloval hliněný pahorek od zbytku ostrohu, přístupová pěšina se táhla asi po starých valech. Na nejvyšším místě si jakýsi dobrodruh postavil malinkou dřevěnou chatku, před ní ohniště. Našel jsem i zbytek archeologické sondy, která před deseti lety vynesla na světlo něco středověké keramiky a tři hroty šípů. Zběžně jsem se porozhlédl po jehličí. Povrchový sběr tomu archeologové říkají. Že bych si třeba jako suvenýr přinesl domů kousek středověkého hliněného střepu. Pochopitelně bez úspěchu.

„Tady by se jim nelíbilo“, vzpomněl jsem si na kamarády z vody. „Není tu žádný stánek s občerstvením“. Ale já byl spokojen. Kolem jen hustý les, mokrý po nočním dešti. A já si mohl v klidu pohrávat s fantazií a vracet se o 600 let zpátky v čase...

Najednou mě něco zarazilo. Udělal jsem dva kroky pod předpokládanou linii hradby a náhle koukám do temné díry v zemi. Sklep. Spíš sklípek, plocha zvící tak tři čtvereční metry. Propadlý strop, zdivo provrtané kořeny stromů. Chvilku trvalo, než jsem se odvážil dovnitř. Přece jen o statice valené klenby něco vím. Na podlaze kameny ze stropu a suchý písek. Archeologické reflexy zvítězily. Začal jsem hloubit primitivní sondu. Sice jen smrkovou větví, ale stejně jsem opravdu toužil po tom střepu středověké keramiky.

Nenašel jsem nic.

Docela mi to vrtalo hlavou. Po hrádku tu přece neměla být žádná hmotná stopa, A najednou celý sklep. Že by se propadl někdy nedávno a odborníci ho před těmi deseti lety neobjevili? To je divné. Řešení mne ale napadlo dost rychle. Včera večer jsem ještě koukal na indikační skicu, dvě stě let starou katastrální mapu. A na ostrohu, kde právě stojím byla zakreslena kamenná budova. Otevřel jsem archeologickou studii, kterou jsem si vezl s sebou v brašně. A dočetl až do konce. A aha, tady je to. Na místě hrádku stával až do konce 19. století hostinec.

Tak to by tu toho mohlo být víc, než jen jeden podzemní sklípek. Vrhl jsem se do hustého porostu nad příkrou stání. A opravdu. Začal jsem nacházet nízké, kamenné základy a zídky. A za cenu několika škrábanců a s přispěním nemála fantazie jsem obešel celý půdorys zaniklé kamenné budovy.

Posadil jsem se na mokrý pařez a zasmál se. Tak já jsem nakonec v hospodě.

A tu mi v hlavě vyvstal plán. Pozvu kamarády vodáky na návštěvu. Zavzpomínáme na vodácké časy. A uděláme si výlet na kolech. Povedu je do údolí Moravské Sázavy.

A už se vážně moc těším na chvíli, kdy povstanu v pedálech a zařvu „Stát!“ hlasem tak mocným, že několik klimbajících houbařů upadne úlekem do jehličí.

„Tak na tomhle kopci, panstvo, tak na tomhle kopci je hospoda...“

Poslední aktualizace: 10.8.2019

Nadmořská výška:

503 metrů nad mořem

Malé hrady taky hrady. Výprachtice, Orlické hory. na mapě