Mechanická tkalcovna a sušárna čekanky Františka Kozáka v Mokrovousích

Mlynář z Kopidlna Ferdinand Kozák koupil roku 1879 v dražbě za prusko-rakouské války v roce 1866 rozstřílený dřevěný mlýn Karla Fiedlera, který bylo nutno státe přestavovat a zlepšovat novými stroji, neboť byl pouze primitivně zařízen (česká složení). Roku 1888 bylo celé zařízení přeměněno na umělý válcový mlýn a k němu byla zřízena též pekárna ve větším slohu. V roce 1892 přibyla ještě sušárna na čekanku, takže se tu sušily a mlely suroviny na kávové náhražky.

Hlavním a nejdůležitějším krokem továrníka Kozáka se stalo roku 1900 zřízení 20 nových mechanických tkalcovských stavů, čímž se zakladatel firmy vrhnul jiným směrem než dosud. Tyto stroje i elektrické osvětlení byly na vodní pohon. V roce 1907 začal Ferdinand Kozák shánět zánovní plynový motor od 20 HP výše a svého benzinového motoru o 10 HP se snažil zbavit. Zda se mu to povedlo, se mi nepodařilo zjistit. Nejspíše však ano, protože tkalcovna se stále zvětšovala a byla zařizována novými stroji.

Roku 1911 přijal do společnosti své 3 syny: Ferdinanda, Františka a Karla, čímž byla založena průmyslová a obchodní společnost (Ferd. Kozák & synové), která hned v následujícím roce zrušila mlýn čp. 26 a budovy upravila jen na tkalcovnu, která byla tehdy vybavena 121 mechanickými stavy, jež byly poháněny plynovým motorem o 25 koňských silách. Úplného dokončení všech prací se majitel nedočkal, protože zemřel v roce 1912. Roku 1916 upsala firma 7 000 K na IV. válečnou půjčku, což ukazuje, jak byla ekonomicky silná, i když se nacházela na vsi, kde se většina místních živila pouze zemědělstvím. Vedle toho od svého počátku podporovala řadu projektů a různých spolků, např. Ústřední Matici školskou.

V roce 1921 se továrna připojila na elektrický proud z Hradce Králové, takže vše bylo elektrifikováno. V polovině 20. let 20. století měla 140 mechanických stavů a zaměstnávala na 70 dělníků, kteří vyráběli molina, kartouny, kepry, dušestry, satény, popelíny, barchety, flanely a další různé tkaniny, jež následně zasílali do barvíren a tiskáren. Firma přežila „s odřenýma ušima“ nejen období světové hospodářské krize, kdy se v ní na nějaký čas střídavě nepracovalo, ale také německou okupaci, i když v tkalcovně se pracovalo jen krátce roku 1939, protože vypukla 2. světová válka a následně se projevil nedostatek bavlny, takže nedošlo k obnově výroby ani po osvobození.

13. dubna 1945 se usídlili v čp. 26 turkestánští příslušníci Vlasovovy ROA, kterých bylo asi 30. 5. května 1945 posloužila firemní kancelář v čp. 26 k vyjednávání s Němci o jejich kapitulaci a odevzdání zbraní, což nechtěli provést, neboť nechtěli předat zbraně do civilních rukou. V této místnosti následně sídlil revoluční národní výbor. 6. května 1945 přijeli do obce Němci, kteří tvrdě vyslýchali celou Kozákovu rodinu, aby jim pověděla, kdo zde byl a co se tu všechno stalo. Když se nic nedozvěděli, vzteky zničili telefon a odjeli. O den později tu byli zpět. Znovu vyslýchali, prohledali kancelář a vzali vše, co se jim hodilo. O konci války v čp. 26 píše obecní kronikář toto:

„Dne 9. 5. 1945 asi 4. hod. odpolední přihnalo se k domu čp. 26 několik ruských vojínů a před nimiž prchal člověk v ruské uniformě voják, kterému říkali Viktor. Schoval se ve stodole na slámě a když jej vojáci našli, na místě jej zastřelili. Byl to prý zrádce, měl 4 různé legitimace. Jeho mrtvola byla zahrabána za sušárnou čekanky, do břehu řeky. Na žádost aby byl pohřben na hřbitově byla tato žádost zamítnuta. Navečer přijeli na dvůr odpolední bitky čp. 26 dva rusští vyšší důstojníci, snad posouditi celou situaci která se zde udála. Přišlo za těmato i více obyvatel z Mokrovous aby Rusi s radostí uvítali. Přijmuli pozvání rodiny Kozákové, kdež byli pohoštěni a za veselých zpěvů a ruských tanců, které rusští důstojníci zatančili a přípitků trvala zábava až do 3 hodin ranních.“

Kdyby tak tehdy rodina Kozákova věděla, koho jen hostí! Jednalo se o příslušníky NKVD, kteří naháněli po Čechách všchny nepohodlné, aby je mohli odvléci do Sovětského svazu. Kdo měl štěstí, dostal se jen do sibiřského gulagu. Se svými nepřáteli totiž neměli žádné slitování, stejně tak s těmi, o nichž si to jen mysleli.

Sušárna čekanky zde fungovala na rozdíl od tkalcovny až do roku 1949, kdy musela zastavit provoz jako soukromý podnik. Naopak ve vile čp. 26 sídlila již dávno úřadovna MNV. Z obou sálů Kozákovy tkalcovny se v roce 1951 stala strojní a traktorová stanice, kterou vedl Antonín Bejšovec z čp. 75. Jejím úkolem bylo pomáhat malým a středním rolníkům při jejich práci, a to pro Mokrovousy a dalších 7 obcí v okolí. Většina stavů tak byla odvezena do šrotu, ty kvalitní prodány do textilních závodů. Podobně dopadly firemní pozemky, jež byly rozděleny mezi zdejší drobné zemědělce a dělníky. Dnes v areálu najdeme autodopravu Roman Věchet s. r. o., jež byla založena roku 2006. Více o ní zde: https://www.vechet.eu.