Řeka Bystřice

Tato 62,7 km dlouhá a v Královéhradeckém kraji se nacházející řeka, která obdržela svůj název podle svého rychlého – bystrého – toku, pramení na východ od Vidonic v lokalitě zvané „Pod vrchy“, odkud teče jihozápadním směrem skrz trojici průtočných rybníků k Vidonickému mlýnu. Zde se její tok otáčí směrem k jihu a míří kolem Kalu a Vřesníku k Vidoni. Odtud pokračuje Miletínem, kde přibírá nad Trotinkou pramenící tok Bystrého potoka. Skrz Rohoznici pokračuje k Hořicím, Jeřicím, Dohalicím, Mokrovousům, u Popovic přibírá vody Klenické svodnice a Mlýnského potoka, míří dále Nechanicemi a v Kunčicích se dělí na 2 proudy, z nichž jeden (tzv. „Stará řeka“, „Jalová řeka“ či „Náhon“) míří lukami k Homyli a odtud dále k Puchlovicím a kromě jarního tání bývá obyčejně vyschlý. Hlavní proud Bystřice směřuje kolem Boharyně, kde u místního mlýna původně zásoboval jeho původní nádržku, zregulovaným tokem k Roudnici, u níž se opět rozděluje na hlavní, regulací vzniklý tok a na tzv. Starou Bystřici (původní koryto řeky), kterou zásobuje svými vodami Roudnický potok. Stará Bystřice slouží již od nepaměti k zásobování soustavy rybníků za Kratonohami a část jejího toku je odvedena nad Požáry do hlavního toku. Dále Bystřice teče pod Kosičkami a Kosicemi. Zde se opět dělí, a to na Novou a Mlýnskou Bystřici, jež obě samostatně končí svoji pouť levostranným soutokem s Cidlinou. Bystřice je tak nejvýznamnějším vodním tokem odvodňujícím hořickou oblast, jejíhož toku bylo mnohdy využíváno k vybudování vodních tvrzí, z nichž jmenujme zejména tu v Dohalicích, ale osídlení jejího povodí je mnohem staršího původu, protože kolem jejího středního toku bylo již od 19. století nacházeno tolik pozůstatků osídlení z doby kamenné, že o něm nemůže být žádných pochyb.

Jako dodatek k výše zmíněnému musím citovat jako menší dodatek odstavec v „Národopisném sborníku okresu Hořického“ z roku 1895, kde se o řece píše toto: „2. Bystřice béře počátek svůj západně od Dehtova z pěti pramenů na louce, »Bariharce«. Hned na začátku svého západního toku přibírá potůček Třebihošťský. Pod Horním Ouhlejovem pojí se s potůčkem Horno-ouhlejovským, obrací se k jihu a u Doleního Ouhlejova (Brodku) sesiluje se potůčkem Dolno-ouhlejovským, jenž rovněž jako potůček Horno-ouhlejovský pod Zvíčinou zřídlo své má. Od Dolního Ouhlejova rychle spěje kolem Lázní Miletínských údolím velice romantickým, majíc tu v pravdě ráz horské bystřiny, ku vsi Trotince, kde obrací se k západu a pospíchá po úrodných lučinách k Miletínu. Před samým městem přibírá na pravém břehu potok Bystrý, jenž od severozápadu od Vidonic a Kalu sem přitékaje, sesílen je potůčky Želejovským a Podhájským. Minouc Miletín, na pravém břehu na návrší se prostírající, protéká od severu k jihu obec Rohoznici. U Polštěckého mlýna (Polšť – Polákov) zahýbá se k západu a dvorem Jeníkovským vstupuje do malebného údolí Bystřického, které odděluje Chlum Hořický od Vřešťovského. Avšak tu mění také již svůj směr od západu k jihu. Po krátkém toku zahýbá se u Panského mlýna k jihovýchodu, kterýžto směr zachovává až ku Hněvčevsi, kde obrací se opět k jihu. Za krátko pak opouští půdu okresu Hořického a vstupuje na půdu okresu Nechanického. Tu přibírá ještě na pravém břehu potok Břišťanský, jenž z četných pramenů a potůčků na Chlumě Hořickém se prýštících vznik svůj má. Z přítoků jeho nejmocnější je potůček Chlumský, jenž pramení se ve vsi Chlumě a potůčky od Hořic, Chvaliny, Holovous a Třeměšovsi k němu kvapícími se sesiluje. Potoky Bystřice a Bystrý bohaty jsou v hořením toku svém na pstruhy.“

Kromě jarního období bývá voda Bystřice zpravidla čistá a klidná, ale dávno nedosahuje toho stavu, kdy oplývala velkým množstvím ryb a raků (zejména úsek od Úhlejova k Miletínu byl vyhlášený chovem pstruhů), což zavinilo nesmírné lovení, vápnění polí a vypouštění odpadů z různých okolních továrních a zemědělských provozů v minulých staletích. Sama vrchnost však dávala přednost rybničnímu hospodářství, a tak bylo rybaření na Bystřici chabé, alespoň podle urbáře hořického panství z roku 1628. Díky různým úpravám a stále sušším létům přišla též o svoji dravost.

Stejně tak zanikla tradice zdejších mlýnů, jichž bylo na toku Bystřice nepřeberné množství a požívaly výborné pověsti (Vidonický mlýn; roubený Bystrý mlýn z roku 1722, který vyhořel v roce 1995; Kalský mlýn z roku 1724; 26. června 1888 vyhořelý Vřesnický mlýn, v němž se později drtilo sklo pro továrnu na výrobu skelného papíru Osvalda Lelka v Lázních Bělohradě; Obecní mlýn v Miletíně, o němž je první zmínka z roku 1410, kdy ho Řád německých rytířů postoupil Beneši z Choustníka a obci ho odprodal v roce 1580 Jiří z Valdštejna; Rohoznický mlýn z roku 1699; mlýn Kačírek, z něhož se později stala tkalcovna Josefa Tylše; hořický Obecní mlýn; v roce 2014 zbouraný Panský mlýn v Doubravě; roku 1853 přestavěný Lužní mlýn u Cerekvice nad Bystřicí; Sadovský mlýn; roku 1560 poprvé zmíněný Železný mlýn v Mokrovousích; Panský, resp. Fiedlerův mlýn v Mokrovousích, který byl v roce 1879 zakoupen Ferdinandem Kozákem, jenž ho přeměnil roku 1888 na umělý válcový mlýn s pekárnou, v roce 1892 k němu přistavěl sušárnu čekanky a roku 1900 mechanickou tkalcovnu; roubený Popovický mlýn z roku 1804; mlýn v Boharyni; Roudnický mlýn čp. 37, o němž se činí první zmínka již v roce 1589; Panský mlýn v Kratonohách; mlýn Hrázka u Písku), přičemž první ranou jim bylo vypuštění rybníku Penízku, kterým byla Bystřice v letním období dotována. Na tomto rybníku se hospodařilo do roku 1877, stejně tak na dalších miletínských vodních plochách – Oštipci, Povolíru, Nádržce, Novém rybníku a Sulku.

Obdobně jako mlýny zanikla koupadla, která vznikala od počátku 19. století po celém jejím toku. Z nich byla nejznámější: letní říční kopadlo u obecního mlýna v lokalitě „Na výsluní“ v Hořicích, dámské koupadlo u Panského mlýna tamtéž a koupadlo za Beránkovým mlýnem u Březovic. Také Nechanice využívaly řeku ke koupání, neboť neměly zvlášť zřízeného koupaliště. Na obecní části toku tak vzniklo přírodní koupaliště pro menší děti a u splavu téže řeky koupaliště pro dospělé. Na udržování a zlepšování těchto přírodních koupališť měly Nechanice každoročně 1 000 Kč v rozpočtu a starost o ně měl tamní Sportovní klub. Postupem času však bahnitá Bystřice přestala lidi ke koupání lákat. Vedle toho nastaly změny i ohledně jejího obhospodařování, protože např. před 1. světovou válkou se Spolek pro ochranu zvířat, drobného zvířectva hospodářského a chov ryb v Hořicích rozhodl nasazovat do řeky amerického okouna pstruhového a spolu s ním tu pěstovat ve velkém raky.

Před regulací Bystřice byla tato řeka známá díky tomu, že zpravidla během jarního tání nebo v období velkých dešťů hrozila ve svém povodí rozsáhlými povodněmi a často tak způsobovala řadu škod. V roce 1862 byla Bystřice tak rozvodněná, že zalila nejen Homyli, ale rovněž nížeji položená stavení v Boharyni, kde navíc na 2 místech protrhla silnici. Díky tomu byl tehdy přes její tok zřízen kamenný most. O 3 roky později došlo opět k velké povodni, a tak byl na silnici z Boharyně do Homyle raději obnoven dřevěný most, neboť ten se zřizuje a opravuje mnohem lépe než kamenný. Nakonec byl roku 1894 nahrazen železným mostem. Na některých místech řeka znemožňovala též školní výuku. Když se Bystřice rozvodnila, musely děti z Mžan chodit na Dohaličky tak, že je na ramenou přenášeli jejich rodiče, případně na lodičkách nebo dokonce nechodily vůbec, a tak má Bystřice svým způsobem na svědomí to, že byla v Mžanech vybudována roku 1909 vlastní škola. O jedné velké vodě na Bystřici píše v roce 1923 dohalický kronikář toto:

„Únor.

Velká voda.

1. Nastalo prudké tání za silných západních větrů. Sníh zmizel přes noc. Za to řeka prudce stoupla. Odpoledne zalévala už oba břehy s okolím. Voda stoupla až do poloviny zahrad v Dohalicích, ano i dvorky naplnila. Pole byla pod vodou, zejména „Rybovka“. Děti z Kopanin šly do školy velkým kolem po trati. Až do 5. února trvala povodeň. Potom voda opadla a nastaly znovu mrazíky.“

A tak tomu bylo v celém povodí řeky, na níž díky tomu vznikla řada jezů a péče o ně mnohdy vyvolávala rozepře. Jako příklad můžeme dát mnohaleté spory o udržování jezu v Dohalicích, který byl ukončen až smlouvou z 26. března 1884, kterou uzavřel mokrovouský mlynář Ferdinand Kozák s Janem hrabětem z Harrachu. Ale ani jezy vydatně nepomáhaly v boji se záplavami. Z tohoto důvodu byla většina řeky postupně zregulována, např. roku 1852 byl upraven její tok Miletínem, v roce 1885 navrhl Jan hrabě z Harrachu vznik družstevního podniku na úpravu Bystřice, jenž nenašel pochopení; roku 1891 došlo k první regulaci na Hořicku podle projektu Ing. Boleslava Trojana, v roce 1901 byl připraven projekt její regulace u Nechanic a Chlumce nad Cidlinou v délce 50 km a v odhadnutém nákladu 2 270 000 K, dalším popudem se stala katastrofa z 12. září 1909, ale skutečné práce se rozjely až na přelomu 20. a 30. let 20. století, kdy se 5. října 1926 dohodli zástupci chlumeckého, nechanického a hořického okresu na vzájemné spolupráci při regulaci Bystřice ve všech těchto okresech, přičemž byla zdůrazněna potřeba údolní přehrady u Hořic. Detailní projekty si obstaral každý okres za 80 % státního a zemského příspěvku sám, ale provádění tohoto podniku bylo stále někým bržděno. Teprve v roce 1932 byly tak zahájeny práce v Jeřicích a postupně docházelo k jejich utlumení a o jejich znovuzahájení se začalo jednat až po osvobození, kdy po zabrání harrachovského velkostatku zůstalo neobhospodařováno rozsáhlé a neregulované povodí Bystřice, která ukázala svoji moc již počátkem roku 1947, kdy se opět rozvodnila. Jedním z posledních míst Bystřice byl ve 2. polovině 60. let 20. století úsek u Chlumce nad Cidlinou, kde byly spolu s Bystřicí zregulovány Lukavecký, Zachrašťanský a Zábědovický potok. Přesto i poté docházelo k rozvodnění řeky, např. v lednu 1987, ale nezpůsobovala již tolik škod jak v minulosti. Regulace byla také až na nějaké výjimky provedena opravdu dokonale, že by to dnes nikdo do Bystřice neřekl, že teče mnohdy jinudy, než tomu od dávných dob bývalo. Její okolí je tak opravdu malebné a o bohatosti přírody okolo Bystřice se dá najít více informací např. zde: https://drusop.nature.cz/ost/chrobjekty/zchru/index.php?SHOW_ONE=1&ID=14023.

Není tedy divu, že František Ladislav Sál napsal v roce 1934 tato slova: „Jaký div, že rozběhneme se do lučních dálav, do šumných hájů, lesů, ke zregulovaným řekám, ke zbylým zákrutům a tůním Labe, Orlice i Bystřice, k laškovným potůčkům i nezbedným a bezohledným potokům, ke skalám a lomům, ke svérázným dřevěným chalupám, kamenným statkům, mizejícím pozůstatkům zaniklých tvrzí, k zámkům – kdysi pyšným a obávaným, k ponurým sýpkám, k památným místům krutých bojů i slavných vítězství, k pomníkům a pomníčkům, k památným stromům atd.“ Plný obdivu k Bystřici byl i J. K. Hlinecký, který ho ventiloval v řadě svých básní, např. v „Nechanickém kraji“, a to těmito verši: „V sluch šumí tichá píseň rákosin, jež provázejí Bystřici, kde poskok vlnky šumící zve v chladný vodní klín.“

Na závěr ještě dodejme jako kamínek do této mozaiky to, že do historie se řeka Bystřice zapsala zejména v období prusko-rakouské války, kdy na jejím pravém břehu od Cerekvice nad Bystřicí až za Nechanice zaujali postavení pruští vojáci I. armády prince Bedřicha Karla a III. polabské armády, zatímco Rakušané nebyli ještě 1. července 1866 na svých plánovaných pozicích. Bystřice, jež tak byla využita jako přední okraj obrany, rovněž posloužila k napájení koní jezdectva a dělostřelectva obou válčících stran, protože po celém okolí byly studny často prázdné nebo prostě nestačily takovému množství lidí a zvířat. A již tehdy ji mnozí obdivovali tak, že se zde usadili a za ta léta vytvořili i řadu zajímavých a barvitých pověstí a říkaček, jež se mnohdy dotýkají právě této říčky. Vůbec se jim nedivím, protože kraj kolem Bystřice je obdivuhodným místem, kam několikrát v roce musím zamířit. Není prostě nad rodný kraj a vůbec nad celou naši krásnou zem!