Muzeum hraček.

     Jedním z dalších zajímavých muzeí je i ostravské „Muzeum hraček“. Jeho návštěva byla spíš otázkou velké náhody. Kdysi dávno se myslím nacházelo v obchodním domě „LASO“, ale už si tím nejsem příliš jistý. Nevadí… Nyní je velký nápis viditelný při cestě tramvají z „Mariánských hor“ do centra Ostravy napravo v nejvyšší budově u UANu (Ústředního Autobusového Nádraží). Dalo by se říct, že tato budova zvláštním způsobem odděluje „Frýdlantské mosty“ a jmenované autobusové nádraží. Kolen budovy jsou vytvořeny podchody a nadchody a právě vystoupáním do jakéhosi prvního patra od zastávek 1,2 a 3 se dostanu na úroveň vchodu do muzea. Při pohledu z tramvaje pohled na nápis trvá jen nepatrný okamžik. Asi bych zde jen tak nešel, ale mám dojem, že to bylo právě tehdy, když jsem šel od zubařky a říkal si, kam bych mohl ten den ještě zajet. Nebylo by špatné na Valašsko – už jsem tam dlouho nebyl a tak jsem se díval na spoje ve směru Vsetín, Vizovice, atd… Zjišťuji, že spoj odjel asi před dvaceti minutami a další by jel tak pozdě, že by už z výletu asi moc nebylo.

     Měním tedy plán, ale nevím kam se vydat. Jdu se podívat jestli náhodou není v budově časopis 5+2 (zajímavý zdarma šířený týdeník, ve kterém se, sem tam najdou zajímavé informace a inspirace na výlety. „Noviny“ sice nejsou, ale mé oči se najednou zastaví na nápisu velkými písmeny „MUZEUM HRAČEK“. Nyní mi přirozená lidská vlastnost (často spíš „špatnost“) určí směr dalšího pohybu. Chci zjistit, jestli je nápis jen pozůstatkem starých časů nebo muzeum stále existuje. Hledám tedy vchod a po chvíli jej i nacházím. Čtu si nápisy na dveřích, kde je napsána i otevírací doba. Mají mít otevřeno. Vevnitř to ovšem vypadá vcelku tmavě. To že jsem našel dveře považuji za splnění úkolu a odcházím. Po několika desítkách kroků se mi vše nějak rozleží v hlavě a říkám si jestli by nebylo zajímavé se podívat dovnitř.

      Vracím se zpět a otevírám dveře. Není zavřeno. Už v prvním okamžiku na člověka dýchnou staré časy – pomyslně i skutečně. Zvědavost mi nedá a ač je vstupné relativně vysoké, tak si vstupenku koupím. K samozřejmě také i turistické nálepky a před odchodem dokonce nezapomenu na razítka do turistického deníku. I když na začátku vidím především panenky a kočárky, tak na druhou stranu i nejrůznější letadýlka a to i notně historická. Člověk vidí jak se kdysi dávno dělaly i hračky poctivě. Prostor nemusí na první pohled vypadat největší, ale je zde využito každé místo. Je dobré se dívat jak k nohám, tak otočit hlavu i opačným směrem, nahoru.

      Další věc v jednom pohledu již není až tak optimistická (že už nejsem nejmladší… :-))) ), ale vzpomínky na staré dobré časy, kdy se člověk nemusel „stydět“ hrát, vykouzlí na tváři okamžitý úsměv. Vedle letadýlek, autíček, kočárků i spíš skutečných kočárů a domečků pro panenky je zde i spousta věcí na kterých svůj pohled zastaví i mladí, starší a nepochybně i ti nejstarší „pánové tvorstva“! Některé věci jsou i funkční a zapnutím vypínače se rozpohybují a třeba i nasvítí. Nemohou zde chybět chválené i haněné stavebnice MERKUR, ale já se zastavuji u jasného lákadla.

     A to ne jednoho! Jedná se o parní stroje. Zde je člověk ochoten ohnout se, pokrčit kolena, jenom aby lépe viděl mnohé detaily. Nějak jsem zapomněl, že čas běží. Ten bude nakonec určovat jen míra bolesti nohou. V opačném případě bych se možná díval celé odpoledne. Nelitoval bych ani času na zatopení v těchto krásných strojích. Ještě před parními stroji, ale můj zrak přistál u malých, či i větších poctivých kovových šicích strojích slavných značek a to i takové legendy jako je „MINERVA“. Většinou to byla další známá značka a to „SINGER“. Na šicí stroje mě nalákal právě velice malý kousek, jen do dlaně, kdy jsem chvíli přemýšlel, zda je nebo není funkční. Měl všechny podstatné části, které jsem znal z šicího stroje od mamky. Ne že by mě šití nebo vyšívání až tak bavilo (i to jsem ale trochu uměl, dokonce i pletení :-))) ), ale mechanismus stroje byl pro mě velice tajemný (asi zde pomalu, ale jistě vznikala určitá „láska“ ke „strojařině“, což bylo nakonec korunováno úspěšným zakončením strojní průmyslovky ve Vítkovicích), tajemnější snad už byl v mých dětských očích tkalcovský stav nebo mechanismus hodin a budíků. Pochopitelně v pozdějších časech k tomu přibyla i další skvělá zábava a to že jsem se stal „dvorním servismanem“ „stodvacky“. Nicméně to je již čas hodně vzdálený od hraček a tak se zase musím i myšlenkami vrátit zpět do „Muzea hraček“.

     Taktéž se zde nachází velký oddíl věnovaný člověku který by letos v den kdy chodí venku Mikuláš oslavil 120 narozeniny. Ve skutečnosti se dožil jen o trochu většího než polovičního věku. Během zhruba jednoho měsíce od zjištění zemřel na rakovinu plic. Nejprve se měla slavná postavička jmenovat Mortimer. Na toto jméno se nezapomenulo, ale nestalo se tak slavné. Nositel 26 „Oskarů“ se věnoval pohádkám i filmům. K nejznámějším patří „Šípková Růženka“, „Kniha džunglí“, „Medvídek Pú“, „Bouřlivý den“, „Lady a Tramp“ či známější „101 dalmatinů“ a pokud někdo zatím ještě netuší koho mám na mysli, tak „odtajněním“ postavičku „Mickey Mouse“ bude všem jasno.

     Pro malé i větší „pány tvorstva“ je zde spousta autíček a jedno co jsem zahlédl vypadá i jako historické RC. Spousta na ovládání „bovdenem“ a nejvíce těch, které řiditelné nejsou. Na konci místnosti je lákadlo u kterého jsem strávil asi největší dobu. Jedná se o krásnou funkční železnici, kterou si jde vypínačem na chvíli spustit. Pochopitelně mi nestačilo jen jedno zmáčknutí… Některé hračky jsem měl i já a tak jsem si nostalgicky zavzpomínal jak jsem například prodlužoval (pájel) dráty k dětským telefonům z jednoho pokoje do druhého. Je zde k vidění i slavná „oranžová tatrovka“. Spoustu hraček, které jsem měl, jsem zde ale nenašel – to ovšem vůbec nemusí znamenat, že zde nejsou a já se jen nedíval tím správným směrem. Jsme v Ostravě a tak nemohou chybět hračky „havířské“. Bohužel mezi důlními lampami či lampičkami nebyla ta, která svým nepříliš jasným oranžovým světlem malé žárovky a poctivým hliníkovým obalem pro mě měla obrovskou duši. Dokázal jsem si s ní vynahrát velmi dlouho a je mi vcelku líto, že se někde „ztratila“. I dnes by měla své hrdé místo. Podobně jsem si dokázal pohrát s digitálkami od Větnamců,. Další krásnou hračkou pro ně na dávné Vánoce byla ruská stavebnice hodin. Spíš bych napsal budík, ale neměla buzení. V té době jsem měl už tolik rozumu, že jsem je nezačal skládat hned na Štědrý den, ale byl jsem „neskutečně“ trpělivý a tak jsem vydržel až do příštího rána a složené jsem je měl za dopoledne.

      Takovým hračkám se nedá lehce odolat a nemoc „fascinace hodinovými stroji“ mi zůstala ještě na velmi dlouhou dobu. Je pravdou, že nyní již budíky nerozebírám, ale pokud mám možnost se dostat k hodinovému stroji v nějaké věži, tak zde určitě nějakou chvíli setrvám. Vypadá to tedy tak, že mírná forma této choroby bude asi ještě dlouhou dobu přetrvávat. Stavebnici hodin jsem zde bohužel neviděl. Podobně krásné jsou i stavebnice rádií. Ne ty, kde se připojí konektor na baterku a reproduktor, ale ty kam musím osadit každou součástku. Takových hraček je jako šafránu. Pokud zmíním problematiku rádia, tak jsou v muzeu malé dětské vysílačky a problematika velice blízká, tedy počítače. Nemám teď na mysli supervýkonné dnešní stroje, ale ty kterým kralovaly klasické součástky, případně se špičkou vývoje staly nesmírně populární „osmibity“. Z nich jsem zde zahlédl spíš jen „herní konzole“ a také jeden ruský výtvor, který mi připomenul skládání TV hry „ping pong“ z časopisu Amatérské rádio, „modré řady“ - dvouměšíčníku věnujícímu se jednomu tématu. Skládal jsem ji po večerech zhruba týden, ale mechanická stránka se odsunula na „potom“, tedy na nikdy. Funguje, ale vyřešení ovladačů je „odloženo“. :-))

      Krásné téma, které je zde také zastoupeno v nemalém množství, jsou stavebnice optické a pochopitelně i stavebnice hvězdářského dalekohledu. Sice měl plastové čočky, ale skvělé na něm bylo, že se daly skládat do určitých vzdáleností různé typy čoček což bylo nesmírně poučné a svým způsobem i dobrodružné. Super byl i návod, který se trochu věnoval i základům astronomických pozorování. Celou stavebnici již nemám, ale jeden složený malý dalekohled mi pořád leží schovaný někde v zásuvce. Mnohé hračky jsou funkční a někdy mám problém je považovat za hračky. Některé šicí stroje jsou tak krásné, že by označení „hračka“ jejich úroveň provedení velice sráželo k zemi.

      Těžko více psát, nejlepší je asi se alespoň podívat na některé fotky. To o to více, že oproti jiným „honosnějším“ muzeím, zde focení a šíření fotek na veřejnost není zakázáno, ale naopak i doporučováno. To je věc, která člověka velmi mile překvapí.