Návštěva hradu Melice

Fotografie (28) • Foto: Franta

Jakési povědomí o kdysi slavném hradu Melice (též Mejlice) jsem před předloňskou návštěvou vyškovského zámeckého muza měl, ale teprve díky ní dostala ta představa mnohem jasnější kontury. Jedna z expozic se totiž podrobně zabývala hrady Vyškovska a jako hvězda první velikosti z ní zářily právě nálezy z Melic. Nejzajímavějším byl soubor keramických kachlů nalezený profesorem V.Procházkou a Mudr.J.Zhánělem při rozsáhlém terénním průzkumu mezi lety 1931-38, při kterém byl odkryt půdorys hradního jádra. Nádherně zdobené reliéfní kachle (v počtu 150 kusů) pocházely z ohromných kamen vysokých 280 cm, které byly v té době široko daleko těmi nejhonosnějšími a zdobily hlavní komnatu biskupa.

Ano, Melice bývaly hlavním sídlem toho olomouckého. Jmenoval se Jan Volek, byl nevlastním strýcem Karla IV. a svůj hrad na dlouhém ostrohu mezi Pustiměří a Drysicemi začal budovat ve třicátých letech 14.století. Pevnost nahradila tu zaniklou pustiměřskou stojící nad Zelenou Horou a její románské trosky posloužily pro nově vznikající hrad jako hlavní zdroj stavebního materiálu. Výstavba Mejlic probíhala ve stylu vrcholné gotiky a projevil se na ní vliv budínské stavební huti. Na maketě v muzeu můžeme vidět, že hlavním prvkem tu byl mohutný čtyřkřídlý hradní palác se dvěma přilepenými hranolovými věžemi. Celek připomínal kastel a jeho hmota kromě malého dvorku zaplnila celý prostor hradního jádra o rozměrech 54 x 31 metrů. Na podobě přepychových biskupských interiérů se podepsali umělci přímo ze dvora panovníka a komnaty byly vytápěny teplovzdušným ohništěm, jež bylo součástí strážnice.

Muzejní maketa Melic byla bohužel ochuzena o spodní hrad, takže jsem o jeho rozlehlosti neměl až do vlastní návštěvy ani tušení!

Příkop široký 18 m totiž odděloval horní hrad od předhradí, kde na velmi úzkém, ale dlouhém zbytku ostrohu (34 x 120 metrů!) stály domy biskupských manů. Kvůli velikosti feudálního sídla se v té době někdy uvádělo, že zde stojí hrady dva!

Níž v údolí vyrostla vesnice, která za husitských válek zanikla. „Boží bojovníci“ byli také příčinou zkázy melického hradu. Dobyli jej roku 1423 a on pak už nebyl nikdy obnoven.

Doma jsem si pochopitelně podrobnější info o Melicích vygůglil, ale obrázky zříceniny mne příliš nenadchly. Matně jsem tehdy zauvažoval o její návštěvě někdy v pozdně podzimním až jarním období, kdy budou nevysoké zachovalé relikty v terénu čitelnějšími, kvůli jiným cestám ale byla odložena na dobu blíže neurčitou.

Pak se ale v kalendáři objevil pátek s datem 1.srpna a já se chystal ve Vyškově navštívit přítele, jehož stav se po mozkové mrtvici konečně zlepšil a on byl po více jak pěti měsících z nemocnice konečně propuštěn do domácího ošetřování. Přestože jsem si s jeho synem a dcerou domluvil krátkou návštěvu Honzy až na pozdní odpoledne, rozhodl jsem na Vyškovsko zajet mnohem dřív a ještě před ní podniknout krátký výšlap k zatopenému lomu u Drysic. A také si prohlédnout atraktivní sakrální historický areál v Pustiměři.

Letní den byl (až na to horko) jak malovaný, i stalo se, že když mne polní cesta přes rozlehlý lán přivedla pod první zalesněný drahanský kopec, narazil jsem na směrovník zeleně značené NS Melice. Ku hradu tu odtud bylo jen 600 metrů, takže jsem neodolal a rozhodl se jej navštívit i přes tu okolní nadměrně rozbujelou vegetaci.

Kvůli ní jsem si pochopitelně také od prohlídky nic moc nesliboval... a o to víc byl nadšen podobou zříceniny. Chápu, že její nepatrné nadzemní pozůstatky většinu návštěvníků nejpíš nijak neohromí, ale pro „hradology“ trpícími stejně bujnou fantazií jakou mám i já bude jeho průzkum nečekaně silným zážitkem.

Naučná pěšina napřed stoupala hvozdem těsně okolo hranice Vojenského újezdu Březina, pak odbočila na louku k altánu a od něj už zamířila do bývalého hradního příkopu. Novodobé „schodiště“ mi umožnilo výstup na temeno úzkého ostrohu. Mezi vzrostlými stromy a keři jsem pak našel i nějaké ty stopy po bývalých hradních objektech. Většinou to sice byly jen jámy a hromádky rozkotaného kamení, ale v zarostlém terénu se objevilo i několik středověkých nízkých zdí. Možná si řeknete nic moc, ale to byste napřed museli zažít tu tajemnou atmosféru místa!

Sotva zřetelná pěšinka mne zavedla až na nejhořejší konec ostrohu, za níž jsem předpokládal, že narazím na chodník, kterým se vrátím dolů do údolí nazpět. Napřed bylo ale nutno se probojovat přes široký pás dvoumetrových kopřiv a bodláků... no a protože jsem tudy kvůli horku kráčel "nahoře bez", věru to nebyla vůbec žádná sranda!

Průchod „džunglí“ ozvláštnil pohled na množství různých druhů poletujících motýlů - tolik jsem jich pohromadě už dlouhá léta neviděl. Určitě by z nich měl radost i pan premiér, vždyť „motýle“ přece patří (kromě čápů) k jeho nejoblíbenějším živočichům...

Po překonání píchajícího porostu mne čekal menší šok: za ostrohem totiž neprocházela žádná cesta, on tu namísto ní byl široký hradní příkop a nad ním se tyčila vyšší část ostrohu se zbytky hradního jádra!

Jako středověký obléhatel jsem po strmém svahu vyšplhal až téměř k metr vysokému hradebnímu zdivu... no a pak už se jen kochal mnohem upravenější podobou areálu, ze kterého se kdysi vypínaly vysoké stěny hradních paláců. Tady jsou terénní pozůstatky mezi mnohem střídmější vegetací stále ještě dobře viditelné a navodit si přesnou představu biskupského sídla napomáhá i na stromě umístěný plánek hradního půdorysu. A také obrázek hradu, jak asi vypadal v dobách své největší slávy. Pro vstřebání zážitků (a jejich utřídění) z prohlídky poslouží posezení v podobě prostých laviček...

Na severu klesala z jádra pěšina do posledního hradního příkopu. Teprve tudy probíhala trasa naučné stezky a ta mi při návratu nabídla ještě pohled na trosky jakési bývalé hospody a o kus níž také na jeden větší a vyšší zachovalý kamenný střep. Zřejmě býval součástí nějaké obranné věžice. K největším dojmům pak patřila nesmírná rozlehlost hradního areálu, jehož celková délka přesahuje 170 metrů!

Poslední aktualizace: 29.8.2020

Návštěva hradu Melice na mapě