Ondřejovsko - Přední skály - T.O.Orlean

V detektivkách se píše, že se prý zločinci rádi vracejí na místo svého činu. Když to vezmeme jako paralelu - tak i já se často vracím na místa, kde to mám rád a pak také na ta, kterým něco dlužím a kde jsem něco opomněl. V článku Ondřejovsko - Přední skály - střed jsem čtenáře zavedl na návštěvu snad nejkrásnějšího místa těchto skal, ale nemohl jsem ho doplnit fotografiemi těch největších skalních Top, neboť mne tam nepustil velký černý pes... Proto jsem se rozhodl tento nedostatek napravit, na čtvrtek 18.4.2013 jsem si nahlásil ŘD a protože mi neskutečně přálo počasí, prošel jsem a zdokumentoval téměř všechny skalní útvary nejen na vlastním Ondřejovsku, ale i jeho severních předvrcholcích... a nezapomněl jsem samozřejmě navštívit také místo s několika táborovými ohni a chatou holešovských ochránců přírody. Nebyl jsem velmi dlouho na této odlehlé straně skal a tak mne trošičku zarazil fakt, že srub teď nese název T.O.Orlean - na druhé straně mne to ale zas až tolik nepřekvapil: vždyť jak jinak by se bez zákazu režimu udržel flek, kde by se daleko od rudých praporů mohli v lůně překrásné přírody scházet kamarádi, bavit se a pořádat tu svoje táborové ohně?

O dvou krásných úzkých skalních věžích jsem už něco naťukl minule a tak doplním jen, že ta menší dosahuje od svého úpatí výšky asi 6 metrů, ta mohutnější a větší ji téměř o 4 m převyšuje. Oba velmi úzké skalní útvary vystupují z rozeklané (a rozpadající se) pískovcovo-slepencové skalní hradby. Teď v předjaří ještě nejsou skály skryty pod zelenou pokrývkou a příšeřím rozbujelé vegetace a zjeví se poutníkovi v celé své nahotě i kráse, za což se možná tak trošku stydí. Je to opravdu krásné a dobře přístupné místo, asi to nejkrásnější ze všech možných ondřejovských skalních zákoutí, a tak se nelze divit, že zde byla založena tato trampská osada. Jat zvědavostí, po návratu domů jsem si na "netu" vyhledal informace o T.O.Orleans a na webu Rajce jsem našel bohatou fotodokumentaci z jednoho takového trampského setkání, o tom, kolik kamarádů dosud navštěvuje tato místa a jak se přitom baví...

Závěrem bych vás ještě chtěl seznámit s pověstí o tom, kterak Ondřejovsko ke svému názvu přišlo: V hrůzách 30.leté války, kdy lidé prchali před vojsky a migrovali z místa na místo, zanechali jedni z běženců ve Fryštáku syna Andrease. Ogar to byl ochotný, rád pomáhal lidem a všichni ho měli rádi - (v době nedávno minulé by se o něm v posudku psalo, že byl v kolektivu velmi oblíben) - a měl prý tak neuvěřitelně krásný andělský hlas, že si toho při mších povšiml i samotný pan fryštácký farář. Jenže co se jednou nestalo? Kluk najednou zčistajasna zmizel jako by se po něm země zlehla! Když už na něj lidé pomalu zapomínali, přišli dřevaři z lesů se zprávou, že byl Ondra spatřen vysoko v horách. Prý si tam vystavěl ve skalách dřevěnou chatrč, ve které má jen postel a dřevěný kříž... no prostě - stal se z něho poustevník! Nadále se živil jen sběrem lesních plodů, občas, když sešel do některé z okolních dědin, dostal darem i něco od lidí. Poustevníka Ondru měli všude rádi a byl neodmyslitelnou součástí valašského lidu ze širokého okolí. Dožil se velmi vysokého věku. Prý přežil tři generace místních farářů a po jeho smrti se úzkému a mimořádně dlouhému skalnatému hřebeni o výšce 634 m začalo říkat Ondřejovsko.

A já bych chtěl ještě doplnit: jelikož rozsáhlá bludiště skal a strmých srázů na Ondřejovsku docela dobře znám, myslím si, že si poustevník Andreas jako místo k životu vyvolil právě ten plac, pod nímž stojí dřevěný srub T.O. Orlean...