Opatovický splav

Původní splav byl vybudován na suchu Vilémem z Pernštejna, který chtěl labskou vodou zavlažit písčiny 3 hodiny dlouhé a 1 ½ hodiny široké mezi Opatovicemi nad Labem a Semínem a napájet řadu nově zřízených rybníků. Dal tak vybudovat do labského toku nákladný jez, jehož stavba byla dokončena v roce 1513 a nad ním se postupně v letech 1491-1521 zřizoval Opatovický kanál, na němž bylo postupně uvedeno do činnosti 32 mlýnů a vodou zásoboval většinu soustavy pernštejnských rybníků, zejména Velkou a Malou Čeperku, Oplatil, Rozkoš a Bohdanečský rybník. Jako stavitel labského jezu je doložen rytíř Kunát mladší z Dobřenic a kámen na něj byl dovážen z Kunětické Hory. O ukončení stavby jezu se dozvídáme z listiny Viléma z Pernštejna z 30. září 1513, v níž postoupil Hradeckým „za kus gruntu proti konci opatovického splavu a něco nad splavem kus skály u Hory Kunětické od cesty vedoucí z Němčic k Hradišti, aby tu mohli kámen lámati a přes most němčický voziti, aniž by clo jaké platiti musili“. Další jez byl zřízen roku 1693, ale jeho větší či menší opravy probíhaly po každé z povodní, jež zasahovaly tato místa se železnou pravidelností.

V letech 1782-1787 byl zrušen sešlý starý jez, s jehož změnou se uvažovalo již v roce 1775, a nahrazen novým jezem. Protože se umístění předchozího jezu neosvědčilo, byl nový jez zřízen o něco výše a rovněž došlo k přeložení části kanálu. Vodní hráz pro jez, jež stála 30 000 zlatých konvenční měny, byla vybudována pod vedením plukovníka svobodného pána z Bernardu, profesora inženýrské školy stavovské v Praze Hergeta, c. k. kamerálního stavebního ředitele Abbého Grubra, ředitele navigačních staveb Traxala a inženýra Wischina, přičemž mlynář Sokol (jinde psán jako Skoll) provedl stavbu jezu a Opatovického kanálu, stavitel Jedlička zhotovil stavební plány a rozpočty a vrchní úřad pardubického panství obstaral dodávku stavebního materiálu. Celá stavba stála 129 575 zlatých, 21 krejcarů a 3 ½ denáru konvenční měny, protože když byla první hráz dokončena, tak již první povodeň na Labi roku 1784 ji během jedné noci odplavila a poté nastala delší doba bezvýsledných jednání o opětovném zřízení nového splavu.

Nakonec vznikla hráz z dřevěných příhrad naplněných kamením. Její dřevěná skříňová konstrukce sestávala z 15 řad pilot, mezi nimiž byly 3 štětové stěny a na straně po vodě ukončující pilotová stěna. Rámy začepované na pilotách nesly podlahu zčásti z prken a zčásti z trhanic. Vnitřní prostora byla vyplněna rovnaninou z kamene. Její první velká oprava byla provedena v roce 1849 stavebním správcem Eg. Jahnem. Další opravy v letech 1865-1880 si celkově vyžádaly nákladu ve výši 16 143 zlatých a 22 krejcarů (výdaje smiřického panství, jehož vlastník Jan Liebig zakoupil 10. února 1868 část dašického statku a zavázal se od 1. ledna 1865 udržovat stavbu jezu o délce 105 m a s jezovou korunou vyvýšenou 2,97 m nad spodní hladinou normální vody a mimoto s nástavky 40 cm a řídit přítok do kanálu v žádoucí výši), z čehož je vidět, že její existence nebyla zrovna levná. A to nepočítáme vydání za dozor a manipulaci s jezem. Roku 1833 byla při tomto jezu zřízena vodní značka normální vody pro nejvyšší vzdutí, jež byla obnovena v roce 1881. V letech 1882-1883 byla vybudována okresní silnice Opatovice nad Labem-Vysoká nad Labem a přes řeku byl zřízen zaklenutý silniční most. V roce 1894 byl na koruně jezu postaven vodoměr. Do jezu byl položen krytý žlab, sloužící za rybí propust, avšak tato konstrukce se neosvědčila, protože ryby nevyhledávaly tohoto tmavého průchodu.

Až do let 1884-1885, kdy byl postaven přes Labe z Vysoké nad Labem k Opatovicím nad Labem železný most, tak existoval nad splavem přívoz. Na velké pramici se tu převážely vozy i s koňmi. Za osobu se platily 2 krejcary a za koně 6 krejcarů. Dále se zde převáželi lidé na menších loďkách. Za převoz osoby byly placeny 4 krejcary, za trakař 4 krejcary a za nůši 2 krejcary. V zimě se led neustále prosekával, i když se údajně mnohdy jezdilo i po ledě, a to dokud spravoval splav Jan Helvinger (jiná verze jeho jména je Herbinger, takto je dochována v instrukci od inspektora pardubického statku z roku 1869), jenž poté peníze odváděl na ředitelství panství na Vysokém Chvojně. V téže době byl jez ohledán profesorem Dr. Antonínem Fričem v rámci výzkumu biologie a anatomie lososa labského. Ve své zprávě o něm tehdy napsal:

„Především ohledal jsem podrobně poměry na vysokém jezu opatovickém. Tento byl zřízen r. 1693., aby zavedeno bylo potřebné množství vody do kanálu opatovického, na němž povstala řada mlýnů a jenž u Kladrub opět do Labe padá. Celý tento kanál jest pro chov ryb ztracen, neboť veškerá voda vede se s vrchu na kola a mimo to kanál čas od času bývá vypuštěn, aby odstraněna byla hojně v něm bující vegetace.

Jez opatovický má 15 m zšíří a 4.10 m zvýší.

O zřízení průplavu lososího bylo by lze pokusiti se při levém břehu mezi tarasem a levými vraty, čímž by pomocí 12 m dlouhého pohyblivého žlabu, na příč upevněného, umožnilo se lososu, aby překonal výšku asi 2 m a dostal se na plochu jezu, pod 6 stupni nakloněnou, kde by mu již další cesta vzhůru byla volnou. Kroky ku provedení pokusu takového budou v nejbližší době učiněny.“

Ale k zdokonalení opatovického splavu nedošlo ani v roce 1888. O zřízení rybího průplavu se hovoří teprve roku 1890, kdy se objevilo množství lososů až v Orlici. Zároveň tu byl rovněž velmi navštěvovaný hostinec, v němž se čepovalo pardubické pivo. V roce 1897 budovy shořely a byl zde vystavěn menší domek pro hlídače splavu, kterým byl nejprve Josef Kašpar a posléze jeho syn Alois Kašpar. Jeho hlavním úkolem bylo otevírat vrata před velkou vodou nebo při plutí vorů. Kromě toho zapisoval 3x denně výšku, stav vody a teplotu vzduchu. Měsíční gáže hlídače splavu byla tehdy 12 zlatých. Jeden z hlídačů splavu se zapsal i do černé kroniky, a to velkým neštěstím. Ale dejme slovo „Katolickým listům“ z 27, května 1899:

„Rodinná katastrofa. Píše se nám: Dne 23. května před 8 hodinou večerní vydal se dozorce splavu v Opatovicích nad Labem Antonín Novák se svými dvěma synky 12letým Václavem, 9letým Františkem a s okresním cestářem Jos. Růžičkou na chytání ryb udicemi. Všickni vstoupli do malé lodičky a odrazili do proudu a děsného víru, který pod splavem zvláště při vodě nadnormální jest. Tu kladli tak zv. šňůry. První položili. Při kladení druhé převrhla se asi lodička, všickni octli se ve vlnách a všickni též utonuli. Nikdo nebyl svědkem hrozného as toho divadla. Prvním byl A. Vašák z Opatovic, (který pracoval s dělníky na svém pozemku u splavu na břehu řeky Labe. Pro hukot padající se splavu vody nebylo křiku tonoucích slyšeti), kterýž zpozoroval na vodě plovoucí vesla a překlopenou lodičku. Započato s hledáním utonulých. Po celý den 24. května bylo pátráno po nich pod splavem, avšak marně. Po Ant. Novákovi zůstala churavá vdova se šešti malými (nejstarší 13 roků, nejml. 4 měs.), nezaopatřenými dětmi. Jos. Růžičku oplakává bezdětná žena. Novák i Růžička byli výborní plavci a v povolání rybářském zruční. K místu neštěstí hrnou se proudy lidu.“

V té době však začala sláva jezu upadat. Lidé sem již chodili pouze na jaře, když táhli lososi, kteří většinou nedokázali vysoký splav překonat (kvůli rozdílu mezi svrchní a spodní vodou, jenž tehdy činil 4,5 m) a skončili tak v sítích, ale i to později přestalo, protože kvůli různým překážkám na Labi se sem tyto ryby již vůbec nedostaly. Nejvíce lososů bylo chyceno v roce 1872 – 124 kusů, naopak roku 1884 pouze 18 kusů. Obdobně skončilo plavení dříví z vysockých, ale i ze vzdálenějších lesů, přičemž vaziště vorů bylo jak nad, tak pod splavem, a to na levém břehu. Stále více tu byly rovněž vytahovány mrtvoly utopenců, např. v roce 1912 tu plavala dvojice za ruce se držících mladých milenců, kteří spáchali sebevraždu, neboť nemohli spolu být. I tak sem chodili lidé se v letním období vykoupat.

Na přelomu 20. a 30. let 20. století bylo naléháno na urychlení výstavby nového jezu, ale k tomu nakonec nedošlo. Spory také probíhaly ohledně rozvržení nákladů na udržování opatovického jezu, a to mezi městem Hradcem Králové, pardubickým okresem a chvojenským lesním družstvem jakožto majitelů Pallaviciniho lesů. Další oprava jezu byla uskutečněna v roce 1940 opatovickým stavitelem Rudolfem Doležalem. Byl totiž v posledních letech tak poškozen velkými vodami, že byla obava před jeho úplným zhroucením. Zajímavé je, že k zadání první opravy tímto stavitelem došlo již roku 1933, ale při odchodu ledu v roce 1940 byl splav výrazně poškozen, takže pardubický okres musel na tento úkol uvolnit více než 300 000 K. Výrazná úprava jezu byla provedena v letech 1955-1959 (investiční úkol na rozšíření a přestavbu jezu byl dokončen v roce 1954 a s jeho původním úplným dokončením se počítalo roku 1958), a to v souvislosti s výstavbou elektrárny Opatovice v letech 1956-1960. Jez o délce koruny 136 m a s rozdílem mezi horní a spodní hladinou Labe 570 cm získal vydlážděné propustě a opravena byla rovněž celá konstrukce, protože nad jezem byl zřízen vtokový kanál pro přívod průmyslové vody pro již zmíněnou elektrárnu. Tato stavba byla provedena n. p. Ingstav a vedoucím stavby byl stavitel Hynek Žák. Poté bylo směrem do Hradce Králové rozšiřováno koryto a odstraňovány nánosy. Do dnešní podoby byl jez upraven již v 70. letech 20. století. Poslední velká úprava byla provedena roku 1994, kdy byla na pravém břehu Labe vybudována malá vodní elektrárna. Při pravém okraji bývalé vorové propusti byl osazen rybí přechod o šířce 0,8 m a délce 25 m. Sám most byl naposledy opraven v roce 2010.