Opatrné seznámení se s Tatrami - výstup na Kriváň.
Po ne zcela úspěšném výstupu pod vrchol Predného Soliska a dobrodružného přechodu Bystré lávky jsem se rozhodl vyjít na vrchol všech Slováků. Velevrchol i pro mě tak majestátný, jakým nemůže být žádný jiný než samotný Kriváň. Jako děcko jsem si jeho siluetu uložil do paměti jako jednu z prvním věcí při dovolené s rodiči na Slovensku ve Vysokých Tatrách. Ranní pohled, kdy ještě všichni spali, ale velehory se již pomalu probíraly k životu. Vlastně ne tak úplně přesně. Další, kdo šel se mnou fotit, byl taťka. Já jsem se hrdě držel formátu 6x6 cm na černobílý film naší české značky, zato taťka fotil na barevný kinofilm, ale už netuším zda to byl film negativní nebo se jednalo o diáky. Ale pro mě měl Flexaret (stále jej ještě mám, i když mu přibyly nějaké „mušky“) neopakovatelné kouzlo. Srpek Měsíce nad vrcholem Kriváně jsem si zapamatoval jako nic jiného. Zdaleka si nebudu pamatovat vše z Podbanského, ale Kriváň, procházky někam po okolí, k jednomu z přítoků Belé, kde už tehdy jsem se zkoušel „poskakovat“ po balvanech, ale určitě ano. Asi tam někde určitě vznikla láska k horám. Jako malé děcko jsem ze spousty věcí neměl rozum, ale zima, sníh a Kriváň v těchto místech byly zcela neopakovatelné.
Je tedy jasné, že po prvních kratších výletech jsem získal dost „drzosti“, abych si vybral něco skutečně hodnotného, důležitého a něco o co se z pohledu mého srdce nemohu alespoň nepokusit. Je jasné, že jedním z dalších cílů bude skutečný velecíl a to samotný majestatný tatranský Kriváň. Tuším, že nebude ani trochu zadarmo. Náročnost cesty ovšem překoná vše, co bych asi byl schopen v Beskydech vymyslet. Pro každého, kdo chce Kriváň s alespoň nějakou rezervou a možností vychutnávání si cesty zdolat, doporučuji nejprve si v „mírných pásmech“ potrénovat alespoň několik dálkových pochodů, tedy těch, které mají délku minimálně 50 km.
Zkušenosti z těchto „štrek“ se pak budou více než hodit, když se o něj budou při výstupu na „Horu Slováků“ pokoušet myšlenky typu:
„Mě už se nechce...“
„Mě bolí nohy, už mě nikam netahejte, atd...“
Vlak má „nečekaně“ zpoždění, ale nakonec se mi daří ze Štrbského Plesa vystartovat kolem šesté hodiny ráno. Kdyby ovšem jel jak má, tak vycházím pár minut po páté. Tedy nemám příliš mnoho času nazbyt a tak se musím snažit „zabrat“ dokud to jde. Cesta k rozcestníku nad Jamským plesem je pohodová a (jak u koho) trvá asi hodinu. Rozcestník nesmíme přejít a u něj se vydáme již úzkou lesní pěšinkou, nyní již místo červené turistické značky označené barvou modrou a cesta již začne nekompromisně stoupat. Pokud se někdo do tohoto okamžiku mým radám poněkud pousmíval, tak nyní možná pochopí a místo úsměvu přijde na řadu solidní zvedání nohou na velké kameny. Pokud někdo v tomto okamžiku očekává, že přijde za chvíli na řadu nějaká odpočinková rovinka, tak mám jen tuto odpověď:
„Občas něco málo rovinek bude, ale buďte v klidu, žádné takové, aby stačily na odpočinek.“
„Klid – cesta bude až na pár bezvýznamných částí na vrchol už jen a jen stoupat a stoupat…“ :-)
Snažím se jít co to jde a ač slunce teprve pomalu stoupá, tak ze mě leje. Snažím se s těmi lépe trénovanými držet tempo, ale na příliš dlouhou dobu se mi to nedaří. V oblasti nad kosodřevinou, kde již definitivně opouštím pás lesa předcházím děvče, které jsem ne a ne byl schopen dojít. Zde se to daří, ale jen pro to, že si dává pauzu. Jedná se i o jedno z mála míst, kde se cesta narovnává a nestoupá. Já ovšem musím po chvíli také zastavit, takže vítězství je jen na chvíli. Vzhledem k tomu, že slunce už začíná pálit, tak je třeba se postarat o to, abych po půl hodině nevypadal jako uhel a abych byl schopen ještě alespoň něco vidět. Chvíli budu klesat, ale potom mě již čeká pouze pomalé a táhlé stoupání kamennými chodníčky výš a výš několik hodin až na samotný vrchol pověstného Kriváně.
Dostávám se do nadmořské výšky asi 1800 až 1900 metrů. Po dlouhém únavném stoupání přichází na chvíli odpočinek ve formě rovinky. Procházím okolo obrovských balvanů a před sebou mám jižní svah (rozsochu) Kriváně. Tu je nutno po kamenném chodníčku obejít. Postupuji…
Po své levici mám hluboké terénní zářezy, až se mi z nich chvílemi točí hlava. Doopravdy vypadají velice prudké a hluboké. Kolem mě rozlehlá suťová pole balvanů většinou menších než pod Bystrou lávkou z předešlého výletu. Alespoň takhle se ze značené cesty tvářily. Možná čtvrt hodiny až dvacet minut trvá než svah obejdu a zahlédnu něco, co v prvním okamžiku vypadá jako něco po čem absolutně nebudu schopen jít. Na sto procent jsem si jistý, že ty srázy jen nějak obejdeme a že následující cesta nebude tak extrémní. Mám pravdu jen částečně…
Syrovou realitu si stále nejsem schopen uvědomit nebo spíš připustit. Dyť je to „Hora všech Slováků“ - všichni sem přece chodí a tak to nemůže být tak brutální cesta jak ji zde vidím! Díky zpoždění vlaků jsem na výlet vyšel o hodinu později než jsem měl v plánu – až v 6 hodin ze Štrbského plesa místo hodiny páté… Ztráta jedné hodiny není málo, ale zde již o žádném spěchu nemůže být ani řeč. Jednak cesta poměrně solidně stoupá (a to ještě nevím co přijde) a začíná být i poměrně svažitá. Určitě zde nechci zakopnout nebo uklouznout. Procházím oblastí Palcmanových baní a mířím k „Razcesti v Krivanskou žľabe“. Při psaní tohoto článku zjišťuji, že se v oblasti Kriváně kdysi dávno těžily nejrůznější nerosty, mezi jiným i zlato a to především ve štolách Škaredého žľabu. I v mapě jsou štoly naznačeny i místa označená jako „pingy“. Jestli se jedná o slovenský výraz obdobný českému „pinka“, tak je také pravděpodobné, že se jedná o staré důlní dílo. Vzhledem k tomu, že velká oblast okolí Kriváně je turistům nepřístupná a to dokonce i ve formě přístupu s horským vůdcem – tyto výstupy jsou zde zapovězeny taktéž. Jak je to s možností horolezeckých výstupů na Kriváň netuším. Vzhledem k tomu, že se oblast v okolí potoku Nefcerka (oblast uzavřená vrcholem Kriváně a hřebenem s vrcholy „Hrubá kopa“, „Nefcerská veža“, „Terianská veža“, „Hrubý vrch“, „Furkotský šťít“, „Ostrá“ a „Krátká“) řadí k těm nejpřísněji chráněným v celých Tatrách, tak se dá čekat, že i horolezecké výstupy zde budou „úředně problematické“.
Kdo ví více, budu rád, když mě opraví, nicméně z mého pohledu je jasné, že mě asi na velmi dlouhou dobu tato problematika zajímat nebude muset, protože tyto vrcholy vypadají tak děsivě, že i pouhé myšlenky mohu přenechat spíš machrům s nadlidskými schopnostmi… :-)
Nyní opět přistaňme na pevné zemi nebo alespoň zemi zatím přijatelné i pro nás běžné smrtelníky. Mířím k rozcestníku, kde se cesta ze Štrbského plesa potkává s tou, která vychází ze Tří Studniček (nedaleko v mé dětské paměti uloženého hotelu Permon na Podbanském). Taktéž zde cesta začne výrazněji měnit svůj charakter i zvyšovat svou obtížnost. Část cesty na Malý Kriváň prověří odhodlání, naladění i třeba malé, ale alespoň nějaké zkušenosti nováčka s vysokohorským terénem. Pokud někdo dojde jen na rozcestí a otočí se, tak se určitě nemusí za to stydět – zdaleka nebude jediným. Velké balvany rozlehlého suťového pole v poměrně strmém terénu i u mě zvyšují srdeční tep. Je nutné se zde snažit dobře sledovat tu správnou cestu. Vysokohorský nováček bude muset ujít ještě spoustu obdobných vcelku náročných túr, aby si jejich jemný charakter vryl do paměti. Je velice snadné z nich sejít, jak se o tom během chvíle přesvědčím. Nejsem jediný, nedaleko vidím dalšího zbloudilého. Vytvořili jsme si menší vysokohorskou rozcvičku po balvanech, ale po chvíli ji zvládáme a opětovně se dostáváme na cestu správnou. Není zdaleka jednoduchá a tak poměrně často odpočívám. Je mi jasné, že sledování času je již zbytečné, jednoznačně ztrácím.
To mi ale vůbec nevadí, pofukuje, sem tam se přes vrcholy převalí lehký mrak nebo mlha, ale je krásně. Výhledy do údolí i na neskutečně strmé svahy jsou nádherné až skoro děsivé. Stoupám nahoru. Zdá se mi, že je cesta nekonečná. Zdá se mi, že stále odpočívám. Ujdu deset, dvacet metrů a zastavuji se. Ty výhledy jsou okouzlující. Obcházím skalky Malého Kriváně. Vidím nepatrnou klikatící se linku cestičky vedoucí někam hooodně vysoko neskutečně strmým skalnatým a kamenitým svahem. Začínám chápat a pomalu i střízlivím z omámení okolní krajinou a začínám si uvědomoval, že ten svah, o kterém jsem před nějakým časem tvrdil „že tím zaručeně nemůžeme stoupat, že ho přece musíme obejít“, tak jím ve skutečnosti budeme procházet, respektive už procházíme. Po chvíli se dostávám do místa mezi dvěma skalkami mezi nimiž to vypadá jako pěšinka prudce spadající do údolí. Když jsem tuto fotku viděl poprvé, tak mi běhal mráz po zádech při představě, že bych měl touto nejistou štěrkovou a nesmírně prudkou cestou bez jakéhokoliv jištění jít. Naštěstí se tímto směrem nejde, ale pohled se turistovi otevře při výstupu a pohledu doprava směrem do Važecké doliny.
Kousek od tohoto místa si dělám pauzu, odpočinek a dávám si malou svačinku – proteinovou tyčinku a taky si za odměnu zasloužím pár hltů vody. S ní je ovšem třeba až do údolí šetřit. Rozeklané štíty hor a velmi hluboká údolí mě dostávají do úplně jiného světa (však v něm taky jsem). To netuším, že si dokonce i trochu „zalozím“. Abych čtenáře uklidnil, tak uvedu i to, že patrně na celé cestě na Kriváň nebude asi jediného „železa“, které by případnému nováčkovi vysokohorské turistiky pomohlo (alespoň já jsem žádnou pomůcku – kramli nebo třeba řetěz - na cestě neviděl). Osobně si myslím, že v některých místech a to zejména při sestupu by se určitě hodily.
Vystoupám ještě o kus výš a dávám další odpočinkovou pauzu. Důvodem je především scenérie vlevo umístěné skalky a špičatých vrcholů tatranských štítů o kterých ani nevím jak se jmenují. Jedna je ovšem zapamatovatelná pro všechny - „Vysoká“. Její dvojitý vrchol ji charakterizuje v celých Tatrách. Opět je zde vidět jak lehce lze odbočit se správné cesty třeba jen pár metrů. Zde mi tato chyba nabídne krásné výhledy, zato v některém z dalších výletů, jehož cílem byly Rysy toto netušené vybočení z cesty přidělá spoustu krušných chvilek, kdy si na určitou dobu vůbec nebudu jistý, jestli to dobře dopadne. Naštěstí ano, ale o tom v některém z příštích pokračování článků o opatrném seznamování se s Tatrami. Zde má člověk více možností kudy jít. Jedna z cestiček (kratších) ovšem vede velmi těsně nad skalním srázem končícím kdoví kde dole. Nemám odvahu tudy jít a tak volím cestu pár kroků doleva a naštěstí poměrně dobře strukturovaným kamenným terénem nahoru.
Dostávám se i k zajímavé plotně, která se mi na první pohled zalíbila a tak jsem si umínil, že polezu přesně po ní. Na fotkách se podařilo něco, co se stává jen málokdy. Až jsem si je doma prohlížel, tak tato fotka vyšla jak má – místo na ní vypadá mnohem majestátněji než ve skutečnosti. I tak byla několik metrů vysoká a poměrně strmá plotna zajímavou zkouškou psychické odolnosti. I z toho pohledu jsem to musel v rámci tréninku zkusit. Vyšlo to dobře, dokonce zde bylo i tak akorát jistých míst. Za chvíli jsem nad ní a kochám se pohledem dolů. Určitě jsem s touto svou velkou – malou zkouškou spokojen. Na druhou stranu si říkám, jaké zkoušky mě ještě po cestě nahoru asi potkají a hlavně se mi v hlavě už delší dobu honí myšlenka, jak tudy polezu dolů, když ani nahoru to není úplně snadné. Přiznám se, že toto je pro mě velkým překvapením – na to, že se jedná o „Horu všech Slováků“ a že zde chodí všichni, se zdaleka nejedná o cestu snadnou, zcela bezpečnou a nepochybně má v sobě i ne úplně malou míru rizika. Toto je věc na kterou si u Tater budu muset asi ještě nějakou dobu zvykat. Inu, že cestu nelze vymyslet, tak aby byla prakticky stoprocentně bezpečná. Vždy je zde menší nebo větší míra rizika, které inu musí každý přijmout (a nebo do Tater nechodit) a neovlivní je, v nejlepším případě jen trochu omezí.
Hora vypadá nekonečná (však její výška se těsně přibližuje dvěma a půl kilometrům nad mořem), ale nakonec se dostávám na samotný vrchol nedaleko kříže. Pohled dokola vysvětluje a dokazuje proč se do hor chodí, i když cesta přináší prakticky jen únavu, únavu a únavu, nemalý stres, mnohé odhodlávání se k postupu dál (i když v případě Kriváně to bylo spíš z důvodu, že již se nohám ani hlavě nechtělo pořád a pořád stoupat, než o přílišnou techničnost výstupu).
Po třiceti letech od prvního pohledu za mých velmi mladých let, stojím na vrcholu, na špičce tajemné a majestátné hory Kriváň! Teď se dívám do hlubokých údolí i snad směrem, kde se asi bude nacházet „Permon“. Kdy by mě napadlo, že se takhle pohledy obrátí? Je krásně a já zažívám to, co jsem do teď nikdy nezažil. Celé Tatry mám jako na dlani. Snad jen stačí trochu natáhnout ruku a mohu se zcela lehce dotknout jakéhokoliv dalšího vrcholu. Přibližuji se ke kříži a pevně se jej držím, když se snažím více pohlédnout do bezedných hlubin pode mnou. Někde do míst, kde by se mělo nacházet jedno z nejchráněnějších území – Nefcerky a Koprove doliny.
Nahoru jsem nějak vylezl, ale všechnu tu krásu kazí plíživě se vkrádající myšlenka „jak to ale půjdu dolů“. Jsem z toho vcelku nervózní a tak na vrcholu moc dlouho nesetrvávám, protože tuším, že to nejtěžší mám teprve před sebou. Musím velice opatrně sestoupit vrcholovou poměrně strmou skalnatou a kamenitou část, alespoň k Malému Kriváni a tam již to bude o něco jistější. Každý sestupuje svým způsobem, nikdo se nesměje druhým, že „jdou“ třeba po zadku… Nejsou jediní. Některá místa jsou trochu náročnější a určitě nikdo nechce aby nohy podklouzly. Na to, že jsou kameny suché, tak poměrně dobře klouzají i s pohorami s protiskluzovou podrážkou, která jinde držela jako přibitá. Tady z nějakého záhadného důvodu ne! Sestup se zdá velice dlouhý.
Při sestupu nejvyšších partií se z čistajasna vytváří trojčlenná „Československá sestupová skupina“ a navzájem si, především z pohledu „morálu“ pomáháme. Jak se již cesta stává lehčí, tak se stejně rychle skupina rozplývá, loučíme se a děkujeme si za spolupráci. Já se snažím jít svižněji dolů a zbytek skupiny se kochá krajinou. Cesta nahoru mě trvala něco kolem 5 hodin, možná o něco víc. Na ukazatelích je uvedeno asi 4 a čtvrt hodiny a tak se snažím neloudat.
Při sestupu nejobtížnějším úsekem jsem opět zapomněl na sledování času a plně jsem se věnoval tomu nejpodstatnějšímu – opatrné volbě těch správných kroků. Přece jen ještě budu asi hodně dlouhou dobu v Tatrách nováčkem a spoustu věcí se ještě budu muset učit. V serpentinách pod Malým Kriváněm jsem opět zapomenul správnou cestu a tak si ji již vytvářím mezi balvany sám. Táhne se to, ale nakonec jsem již na cestičce, kterou jsem přicházel k rozcestí v Kriváňském žlabu.
Zde již je cesta bezpečnější, ale ještě se bude hodně dlouho táhnout a nohy dostanou zabrat při brzdění. Dostávám se již na úroveň kosodřeviny a při nešikovném seskoku z jednoho vysokého balvanu na cestě se výrazně ozve kotník. Ještě, že mám vyšší boty a tak to není tak zlé. Nicméně i tak si na možná půl minuty „sednu“. Spěchal jsem a zde se mi to moc nepovedlo. Naštěstí se mi to po chvíli daří rozchodit – není tak zle jako při jednom pochodu nedaleko Velkého Polomu v Beskydech.
https://www.turistika.cz/vylety/vylet-na-velky-polom-a-hledani-jestrabiho-vodopadu/detail
I tak je kotník namožen a tak musím jít opatrněji. Stačí jen trochu nevhodněji umístěný kámen a kotník se připomene. Celková únava již je cítit, ale i tak se držím v relativní psychické pohodě. Při snaze nenašlapovat tolik na pravou nohu dostává zabrat i levý kotník a tak se alespoň navzájem nemusí „hádat“.
Už, už si přeji ať jsem pod rozcestníkem u Jamského plesa. Tam to ještě bude trvat hodně dlouho. Ale vše nakonec uběhne, z potoku si doplním PETky vodou a stojím na mnohem pohodlnější lesní cestě. Jedná se o slavnou „Tatranskou magistrálu“. Zde mi chvíli trvá přepnout z režimu sestup na „rovinku“. Nikam již nespěchám a je mi vcelku jedno jestli stihnu předposlední nebo až tu poslední zubačku před Pendolinem do Ostravy. Ranní představa, že zde budu moci zabrat (třeba i běžet) bere za své a jsem vcelku rád, že jdu. Nebezpečná místa mám ta sebou, nohy bolí, spíš je jen tahám za sebou… No, tak zlé to není, zažil jsem mnohem větší krize, ale představa běhu je nyní úplnou utopií. Nevadí. Spíš než chůzi se věnuji myšlenkám a ač jsem jó uondán, tak si „procházím tou svou cílovou rovinkou“.
Splnil jsem si sen, vylezl jsem na Kriváň. Vlastně ani nemám energii na nějaké velké myšlenky, ale vím, že za svůj výkon se nemusím sám před sebou stydět. Mnozí jej vylezou nepochybně rychleji, elegantněji a lehčeji, někteří to ale vzdají po cestě a pro některé to může být také ta poslední cesta a to třeba i z důvodů, které nemohou ovlivnit. Někdo má štěstí a někdo je v nevhodný čas na špatném místě. Ač je Kriváň „Horou všech Slováků“, tak se nejedná o snadnou horu, cesta je velice táhlá, pro někoho až úmorná a je dobré v případě !JAKÝCHKOLIV! pochybností, šestého smyslu a především při zhoršení počasí nelitovat cesty ani námahy a co nejrychleji se OTOČIT a fičet do údolí do bezpečí. A držet se i pravidla „čím dřív se vyjde, tím lépe“. Tedy pokud se podaří člověku vylézt nahoru do 10 hodin, tak je to asi vcelku rozumné. Poté se již počasí začíná kazit.
Poslední případ je zásah bleskem kolem půl dvanácté dopoledne. Poslední smutný případ spojený s Kriváněm (ale platí to u všech hor) a to nejhroznější je to, že fotky z okolních vrcholů nad Kriváněm neukazovaly zvlášť děsivé mraky. Takových už nad horami bylo… Na tento případ jsem si ještě několikrát v Tatrách vzpomněl, když jsem se třeba pod ferratou Priečné sedlo nasouval do „sedáku“ nebo když se nad Plačlivým (Plačlivým Roháčem) stahovaly mraky (nad sedlem nevýrazné, ale zase jsem se zde odhodlával připojit k „hromosvodu“, zato v Roháčích mě již z dálky strašily hromy).
No nic, ať jen nestraším, tak je výstup na tatranský Kriváň jedním z velice krásných výletů, které za tu snahu nepochybně stojí, ale je na něj dobré se alespoň trochu připravit. Výlety začínají přitvrzovat, někdy se mi zdá, že až možná příliš rychle a tyto velehory mi dokáží přichystat ještě těžší zkoušky(a to často aniž bych vůbec tušil že do nich „padám“). To popíši v dalších článcích, už teď ale vidím, že „drápek“ Tater se do mé duše víc než pořádně zasekl a přitom by rozum říkal spíš opak – dyť už jsi se párkrát pohyboval „na hraně“. Kdybych uvažoval normálně, tak již do Tater nevlezu… Proč dělám opak?
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
PočasíPříspěvky z okolí Opatrné seznámení se s Tatrami - výstup na Kriváň.
